Druhé místo v anketě o nejvýznamnější dílo českého výtvarného umění 20. století. Cena Vojtěcha Preissiga za rok 2008. Nejdražší česká knižní bibliofilie, která byla ve stejném roce vydražena za 3,1 milionu Kč. Kniha velikosti 49 x 65 cm, druhá největší česká kniha po Codexu Gigas, váha 20 kg. 8014 ručně řezaných a odlitých typů, 74 barevných dřevorytů vyhotovených v 544 barvách. Téměř všechny dřevorytové desky skončily po 20–25 tiscích v ohni. Přes tři roky vyčerpávající práce. Opus magnum Josefa Váchala, po 77 letech vydáno v ojedinělém nakladatelském počinu jako reprint Váchalova prvního vydání v původní velikosti ve 200 číslovaných výtiscích.

Zcela oprávněně jsme si zvykli k tomuto Váchalovu výtvarnému počinu vzhlížet s nábožnou úctou a uvažovat o něm v superlativech. Jen velmi opatrně našlapovat, kdekoliv je toto dílo k nahlédnutí. A když už na ně někde narazíme, jedná se téměř vždy o zmenšenou verzi, kterou Paseka se stejnou péčí vydala jako třetí vydání v roce 2008, spolu s knihou v původní velikosti. Jako je i u ostatních Váchalových děl běžné, cena Šumavy umírající a romantické v antikvariátech není nižší než v běžné distribuci, v některých případech paradoxně právě naopak. Je nicméně škoda, že Váchalův text v tomto díle zůstává trochu stranou zájmu obdivovatelů. V tomto případě se totiž jedná o zásadní literární a filozofickou práci, která si rozhodně zaslouží naši pozornost.

Jak vhodně uchopit a nepokřivit Váchalův myšlenkový svět geniálního autodidakta, svérázného myslitele a samorosta, svět obydlený láskou k přírodě, Satanem, strašidly, přízraky, psy, pohanskými kulty, romantikou, silnými city pro dichotomii lásky a krásy, nenávistí vůči křesťanství, zpohodlnělé oficiální kultuře, masově zblblé společnosti, radikálními a všemi jinými – jen ne konformními – postoji? Jisté je, že Šumava umírající a romantická představuje v české literatuře ojedinělé vyznání lásky k nedotčené šumavské přírodě, s trochou moderního zjednodušení můžeme dílo považovat za první ekologicky angažovanou knihu v českém jazyce. Nemluví se zde o přírodě antické ani osvícenské, ale o přírodě z pohledu velkého romantika, jakým Váchal bezesporu byl. Je to příroda plná živlů, které cuchají nervy, neúprosná a tvrdá, která dává život a smrt, proti které se někdy živé bytosti marně staví na odpor. Autor proti sobě staví necitlivé zásahy do této panenské přírody ze strany moderního člověka, který ji chce povrchně zkoumat, odpočinout si a uklidnit se v ní, ovládat ji, usměrňovat, využívat ji a upravit k obrazu svému, a pomalu, ale jistě ustupující čistotu nedotčené přírody, nespoutané, divoké, kruté, živelné a umírající, abychom použili titul knihy, protože autor této přírodě předpovídá pozvolný, avšak nevyhnutelný zánik lidskou rukou. Kromě romantické oslavy nespoutané a nedotčené přírody můžeme ve Váchalově textu vystopovat jistou touhu po panenskosti, čistotě, „návratu do ráje“, můžeme-li to tak říct. Autorův opus, impozantní Gesamtkunstwerk, připomíná rituální knihu plnou magických očistných formulí, které mají takový „návrat do ráje“ umožnit. Ručně vytvářený text v různých barvách a dvou tvarech je doplněn úchvatnými dřevoryty, pro něž platí jedna z nejvýznamnějších vět v této knize: „KRAJINA jeví se nám takovou, jakými jsme sami; shledáme v ní to, co do ní od jinud jsme přinesli.“ Dřevoryty v knize jsou podle všeho velmi věrnými obrazy Váchalovy citlivé duše, která originálně zpracovala obrazy šumavské krajiny. Z těchto výtvarných děl sálá pralesní energie, která rozdává život i smrt, sálá z nich umělcova představa o přírodním ráji živlů, který je romantikem zoufale a bezúspěšně bráněn proti okolnímu světu, jenž si takové přírody neváží a není schopen ani ochoten jí naslouchat. Stejně jako o pár desítek let později Miloslav Nevrlý, který napsal, že během jedné z jeho toulek v příhraničních lesích u Jizery do něj vstoupil „duch Jizerských hor“, byl i Josef Váchal ovlivněn šumavskými duchy, démony, řekli bychom jistým geniem loci, který neomylně vedl jeho ruku a směřoval jeho mysl při vytváření tohoto díla. Nicméně jsme zde svědky jednoho velmi významného kulturního posunu. Jestliže křesťan Dante Alighieri v úvodu Božské komedie vyděšený utíká z lesa směrem k bráně do Pekla, pohan Josef Váchal naopak les vyhledává jako posvátný pohanský háj plný posvátných živočichů a v tomto panenském lese se velmi rád ztrácí a rozplývá ve společnosti duchů a přízraků. Znamená to tedy, že jsme se přesunuli z křesťanské exploatace přírody „pánem tvorstva“ do uctívané přírody posvátných hájů, do přírody oduševnělé a zbožštělé.

Autorova zastaralá a svým způsobem půvabná a vznešená čeština k nám promlouvá jakoby z hlubin času. Pokud zůstaneme u klíčového tématu Šumavy umírající a romantické, přírody, můžeme citovat například toto Váchalovo vyznání: „Jisto, že chvíle u ohně strávené, uprostřed rukou lidskou nedotčených neb málo jen míst náležejí k chvílím v životě lidském nejkrásnějším. Je-li ovšem člověk syt. Romantikové mají snad proto šumavské hvozdy rádi, že očekávají tam sesílení samotářských svých nálad; autor doufá tam, že uvidí z mlh nořiti se oči strašidel, patřící naň laskavěji, než mnohé oči lidí, s nimiž v životě se setkal. Zatím zjevují se mi posud smutné oči tvorů tu zabitých; nyní doprovodem mým je vzdorná kletba a nikoliv modlitba. Snad věřím tu i v setkání se s dušemi praotců, mezi močály a v jeskyních kdysi zde žijících: snad říkám jim, že vzdor všemu, čím obohatili jsme duši od oněch dob, toužíme po návratu k jich ohni, k jich prostotě a přirozenosti života. Ujišťuji je, že podivuji se jejich bohům a že miluji jak oni psy.” A nebo ještě velmi výmluvné vyjádření romantických nálad: „Jen chtíti a učiti se býti Bohy! Z pantheismu ku vyšším ještě metám obměny téhož! Ukazatelem těchto cest nemůže býti nic dokonalejšího než nižší říše zjevů a tvarů; pohanská píseň šumavských končin, jekot vod a burácení živlů po čistším nad pousteven tichem uprostřed slati a nekonečných hvozdů chorál svobody a bojování! Pouze tento kraj dokonalého člověka zrodí.“ 

Váchal se ve svém cestopisně laděném textu, prokládaném kratšími filozofickými básněmi, nezabývá pouze tématem přírody. Mluví též o společnosti a její snaze o homogenizaci jedinců, o úpadku civilizace a konci kultury, o potřebě nových elit, o přítomnosti, vlasti, filozofii, ale také o blahodárném vlivu péče Němců na šumavskou přírodu. Všem tématům je však společná jistá skepse. Autor například píše: „Homo sapiens pokouší se stále hledati Pravdu pod vlivem tisíciletých pověr; světový názor čpí dosud strachem mystickým a eugenika je nejvzdálenějším bodem dosaženým tykadly pokroku. Problem poslední moudré války za účelem vrácení země nemnohým, leč výtečným dvounožcům, odsunut do neurčita… Nelze ovšem žádati od otroků náboženských představ, aby pokusili se sami o záchranu bez pomoci spasitelů shůry, když neskončen ještě zápas z drsností Přírody. Změkčilost doby dochází však ku svému rozkladu a ani církve a tucty zednářských lóží nezabrání velkolepému shoupnutí se kultury s vrcholů stávajících morálek. Fiat Justicia, pereat mundus.“

Šumava umírající a romanická je zcela výjimečným dílem právě proto, že obě jeho složky – výtvarná i textová – z díla vystupují v jedinečné harmonii. Říci o Josefu Váchalovi, že byl dřevorytec, by bylo trestuhodné opomenutí jeho ostatních uměleckých dovedností, ve kterých dosáhl nesporného mistrovství. Váchal byl jedinečnou osobností mnoha tváří, bude jen dobře, když k jeho zasloužené aureole umělce výtvarného přidáme i neméně zaslouženou aureolu filozofa a umělce slova. Bohužel tato recenze nemůže než postihnout pouhý zlomek z Váchalova velmi důležitého literárního a filozofického přínosu české kultuře, který ovšem zůstává omezen nedostupností jeho díla. Pevně věřím, že autorovy texty nezůstanou nadlouho v kritickém stínu jeho výtvarného mistrovství.