Dají se cenzoři paušálně označit za omezené byrokraty bez kapky básnické krve v žilách? A je cenzorem otec, který umlčí zlobivé dítě, nebo nakladatel, který se rozhodne vydat prověřeného a osvědčeného spisovatele, jemuž dá přednost před autorem neznámým? Na tyto a podobné otázky se snaží hledat odpovědi autoři rozsáhlého souboru textů Nebezpečná literatura?: antologie z myšlení o literární cenzuře. Podle anotace publikace přináší výbor z teoretických a historických studií k tématu literární cenzury, které od osmdesátých let podstatně ovlivnily mezinárodní diskusi o tomto interdisciplinárním fenoménu.

Co se týká problému širšího či užšího vymezení cenzury, najdeme v knize několik možných, navzájem se lišících odpovědí. Zato se ale všichni zastoupení autoři shodují v tom, že stereotyp cenzury, která údajně „vždycky kráčela ruku v ruce s hloupostí“ (Jan Bauer), je zjednodušující. (I příležitostné pálení knih autoři pojímají celkem shovívavě, většinou jde podle nich o „očistný rituál“, ne o úplné zamezení přístupu ke knihám.) Jak tvrdí kulturní historik Richard Burt, část dějin cenzury sice „vede Bastilou a gulagem, ale většina je součástí zóny kulturních svárů, kde se cenzor mohl stát spolupracovníkem autora a autor naopak spolupachatelem cenzora“. Příklady z různých dob a odlišných zemí v knize dokazují, že cenzura většinou fungovala „na základě součinnosti a spolupráce mezi cenzory, autory a kritiky, a nikoli na základě příkré nevraživosti mezi hloupým cenzorem a inteligentním spisovatelem“. Nebo jinak řečeno, spíše než jako na „represivní nástroj s předvídatelnými důsledky“ navrhuje Beate Müllerová vnímat ji jako „nestabilní proces akcí a reakcí v zápase o moc“. Kniha dokládá, že cenzoři bývají zároveň také autory, náležejí tak „do stejného literárního světa jako ti, jimž schvalují, opravují nebo zamítají rukopisy“. Cenzor v takové interpretaci přijímá řadu rolí: stává se i rádcem, inspirátorem, či dokonce „spoluautorem“. Hned několik příspěvků se v antologii vrací k případu francouzského královského cenzora jménem Chrétien Guillaume de Lamoignon de Malesherbes, který je představen jako ochránce díla, které sám cenzuruje: varoval totiž Denise Diderota, že příští den vydá příkaz k zabavení jeho dokumentů, ale rovnou mu nabídl, že je může uschovat u něj doma.

Z už řečeného vyplývá, že kniha poutavě zachycuje i to, jak cenzura funguje v rámci celého „kulturního provozu“. Tedy především jak nutí k větší vynalézavosti čtenáře i autory. Anticipace cenzurních norem ze strany autora tak „nemusí vést k oslabení uměleckých kvalit díla, ba naopak“. Dokonce najdeme tvrzení, že dobře zašifrované divadelní hry jsou úspěšnější v tom, jak předávají sdělení těm, jež mají ovlivnit, než otevřený projev. Čtenáře pak cenzura, zvláště v případě komunistických zemí, nutila přistupovat k textům „kriticky, agresivně, s kombinací sofistikovanosti a myšlenkového odstupu, což bylo na Západě nepředstavitelné, dokonce i mezi nejrozhodnějšími dekonstruktivisty“.

Na druhou stranu ovšem autoři nezastírají, že fungování cenzury s sebou často neslo jisté absurdní momenty. Vedle už zmíněného a navýsost pozoruhodného případu cenzora schovávajícího knihu před svými podřízenými stojí za zmínku peripetie kolem scénáře ke slavnému východoněmeckému dramatu Jakub lhář, který existoval už v polovině 60. let, ale tehdy byla jeho realizace zakázána. Spisovatel Jurek Becker jej proto přepracoval do románové podoby, která schválena byla. Na základě toho vznikla konečně i filmová verze, která pak ironií osudu získala nejprestižnější umělecké ocenění v NDR… Jiným způsobem, jak vtipně obejít cenzuru, bylo například napsat na zakázanou knihu zdánlivě odmítavou recenzi či pojednání. Tak se čtenáři mohli dostat alespoň k rozsáhlým úryvkům. Citace přitom byly podle Lva Loseva někdy provázeny zcela „nicotnými protiargumenty, jejichž dutost byla záměrná“. Za zmínku stojí i známá skutečnost, že zákaz určitého díla zvyšuje zájem čtenářů, což vtipně vyjádřil už zmiňovaný Diderot. Ten prý psal o knihkupcích a spisovatelích, kteří by nejraději požádali policii: „Vážení pánové, slitování, jen jeden malý zákaz, který by odsoudil moji knihu, aby byla roztrhána a spálena“ – a její prodej následně stoupl...

Cenzura je v knize vnímána jako obecně rozšířený jev, vždyť každá kultura či organizace si vytváří určitý systém hodnot, které považuje za nezpochybnitelné, správné a platné, a jiné zavrhuje. Za tím účelem se každá společnost snaží kontrolovat svoji kolektivní paměť a to, co onen systém narušuje, vytěsňuje. Podle jednoho z autorů se bez jisté formy cenzury neobejdou ani právní státy (zde ovšem záleží právě na tom, jak široce pojem cenzura vyložíme).

Navzdory své univerzálnosti jde ovšem v závislosti na konkrétních podmínkách o fenomén značně proměnlivý. Autoři ukazují, že její funkci může plnit i editor (v případě francouzské Encyklopedie) nebo překladatel. Antologie srovnává fungování cenzury napříč staletími od starého Egypta a Řecka (v kapitole Kánon a cenzura jako kulturně-sociologické kategorie od Aleidy a Jana Assmannových) až po dnešek. Kupříkladu jak pro cenzuru v předrevoluční Francii, tak i v NDR podle Roberta Darntona platí, že v „byrokratickém systému existovaly pukliny, jimiž mohly knihy proniknout ke čtenářům“. Francouzská monarchistická správa, která nechávala potenciálně nepohodlné knihy vydávat v zahraničí a čtenářům přístupu k nim nebránila, se přitom v oné době – snad trochu překvapivě – projevovala „mnohem osvíceněji než úřady holandské nebo ženevské republiky“. Transnacionální srovnání poskytl také text o tom, jak selektivním způsobem byly texty Gabriela D’Anunzia uváděny do francouzského prostředí; autoři z toho vyvozují, že jsou to především „národní intelektuální systémy“, co tehdy i dnes plní roli „obrovského filtračního a represivního stroje“. Kniha dále uvádí i zajímavé příklady proměny cenzurních praktik: třeba pro cenzuru v NDR se po nástupu Gorbačova v roce 1985 stal nejchoulostivějším tématem SSSR. Určité zmírnění cenzury mohlo být motivováno i velmi neočekávaně: připuštění kontroverzních filmů na jeden filmový festival v komunistickém Polsku mělo prý tehdy „určitým katolickým kruhům“ připomenout, jaké pro církev neužitečné filmy vznikají, a jak moc je tedy komunistická cenzura prospěšná i pro ně…

Kromě přeložených studií soubor obsahuje i rozsáhlou kapitolu shrnující i české bádání o cenzuře od konce osmnáctého století, a to jak texty ještě žijících pamětníků (například Slovo za slovem. S překladateli o překládání), tak i od vědců dávno zapomenutých (Ferdinand Menčík, Josef Volf). Kniha snad v našem prostředí poskytne podněty k dalšímu bádání o cenzuře. Jelikož ji ale u nás asi nikdo nezakáže, zůstává otázka, jestli si Nebezpečná literatura? získá takovou pozornost čtenářů, jakou by si zasloužila.