Stanislav Beran se ve své třetí knize, povídkovém souboru Žena lamželezo a polykač ohně, představuje opět jako zcela „nepražský“ autor, který se zaměřuje na periferii a postihuje její specifika. Beran se stýká a potýká s určitými rysy venkovské prózy, tak jak ji známe z české literatury druhé poloviny 19. století. Popisuje prostředí i způsob života lidí žijících na periferii, přičemž neidealizuje, ukazuje velmi napjaté mezilidské vztahy, které ovšem nejsou nahlíženy černobíle, jak tomu v literatuře označované jako venkovská próza bývá; stopy venkovského realismu osmdesátých let 19. století se v Beranově povídkovém souboru kříží s doteky Bukowského a povídkové sbírky Katedrála Raymonda Carvera.

Na ploše ne větší než několik stran Beran předkládá sevřenou impresi ze života člověka s člověkem nebo člověka vedle člověka. Krátké výřezy z reality jsou postaveny na silných příbězích epizodních hrdinů. Tyto příběhy vyvěrají z minulosti ovlivněné totalitními režimy, jsou zakotvené v přítomnosti určované smrtí či alkoholem a v pokusech o bytí, ze kterých může čtenáře snadno rozbolet hlava. Všední příběhy zachycují hluboká účtování s minulostí, boj se strachem i s vlastními chybami, ale rovněž hledání naděje a síly. Beranovi hrdinové jsou vnitřně polámáni jako stébla trav, přesto prokazují poměrně velkou houževnatost a odvahu neskoncovat s načatým životem v půli. Jejich svět je však limitován bublinou ústředního problému, jejíž stěny nemohou či neumějí prorazit.

Síla příběhů tkví v jejich obyčejnosti. Hrdinové Beranových próz jsou nevýjimeční a tuctoví a ani na několik vteřin nevyniknou. Vyprávění se vyznačuje strohostí a jednoduchostí, autor píše civilním jazykem, prostým metafor a obrazných prostředků. Jednoduché konstrukce napomáhají tomu, že povídky není těžké přečíst, ale je poměrně obtížné vyrovnat se s jejich obsahem. Nezapadající dominantu povídkové sbírky tvoří závěrečná próza Sluneční skvrny, již od ostatních textů odlišuje především několikanásobný rozsah a která možná leccos napovídá o dalším směřování Stanislava Berana.

Každá z krátkých a silných impresí poskládaných do knihy Žena lamželezo a polykač ohně by určitě mohla mít svoji dohru, ale čtenář je od ní odseknut ve chvíli, kdy začíná číst další příběh. Zkratkovité prózy Stanislava Berana nechají čtenáře nahlédnout zpříma a poměrně hluboko do životů postav, avšak vše sledujeme jako z rychlíku jedoucího po kolejích krátkých příběhů.