Spisovatel a manažer Stanislav Beran debutoval před patnácti lety básnickou sbírkou Zlodům, je autorem povídkových souborů Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a novely Hliněné dny (2009). Také jeho zatím poslední kniha, Vyšehradští jezdci, patří spíš ke kratším žánrům.

Pražský gang Vyšehradských jezdců, který se stal pro komunisty v 50. letech symbolem úpadku prozápadně smýšlející mládeže a také posloužil jako odstrašující příklad ohledně toho, jak budou obdobně smýšlející potrestáni, je zjevně spisovatelsky atraktivní látka. Před Stanislavem Beranem ji zpracoval v podobě sociálního románu prozaik Rudolf Černý (1974), posléze si zvučné jméno pro svou vzpomínkovou knihu zvolil Josef Vondruška (1996), pro kterého jsou mladí pásci v knize především symbolem revolty a represe, a konečně se tototo tématu dotýká i Jaboud ve svých memoárech Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky (2011). Beranovo dílo se však nevěnuje pouze Vyšehradským jezdcům, ale skládá se ze tří hlavních dějových linií – kromě života floutků patřících k Vyšehradským jezdcům zachycuje také počínající konec skupiny protinacistického odboje Tři králové a příběh mladého spisovatele žijícího v Praze někdy kolem roku 2000 –, které jsou vzájemně propojené především prostorem. Zajímavým efektem je to, že se čtenář může rozhodnout, jak bude knihu vnímat, zda jako jeden soudržný celek, nebo tři samostatné příběhy.

Ačkoliv se spisovatel dotýká velkých témat, je obsahem knihy převážně líčení obyčejných zážitků, dní a myšlenek. Dramatickému útěku před gestapem je věnována stejná pozornost jako starému muži, který venčí psa – velké příběhy mají pro autora stejnou váhu jako ty malé. Beranovi hrdinové totiž nejsou postavy, jejichž úkolem je pouze vykonat závažný čin. František Peltán v tomto vyprávění není jen radiotelegrafista a odbojář, ale také obyčejný mladý muž, který neví, jak vysvětlit své dívce příčinu nedochvilnosti. Člen uznávaného i obávaného gangu není jen frajer a rebel, ale také nezodpovědný floutek, který rád pije a provokuje. A neúspěšný básník není jen nedoceněný génius, nýbrž i nejistý muž, který se příliš brzy stal starým mládencem a který se rád polituje. V knize je důležité líčení prostoru, v němž se postavy pohybují, jeho proměny v čase a to, co je všední.

Všednost problémů, které postavy zažívají, jim dodává na lidskosti a přibližuje je tak čtenáři. Zajímavá je absence soudu v pásmu vypravěče – ten pozoruje osoby i události s nadhledem, díky němuž si zachovává odstup a popisuje je neutrálně. Zároveň však autor nechává velký prostor čtenářově imaginaci a interpretaci, žádná část totiž není dovyprávěna „až do konce“. Přesto nejsou příběhy uměle useknuty, spíš vyšumí do ztracena. K některým postavám se autor vrací později, s odstupem i několika desítek let.

Ve Vyšehradských jezdcích je nenásilně zprostředkován generační dialog mezi různými typy lidí, některé postavy polemizují se svým mladším já, bilancují svůj život a pozorují osud svůj i druhých. Jako například prodavač, který v nešťastném manželství rezignoval na aktivní utváření svého života a stal se pouhým pozorovatelem, neškodným voyeurem, který dlouhá léta přemýšlí, zda přeci jen neměl alespoň někdy zasáhnout (zda neměl pomoci postřelenému Peltánovi na útěku), nebo člen Vyšehradských jezdců, který se dostal do vytouženého exilu, a přesto dál žije ve vězení své vlastní mysli.

Jako leitmotiv v knize vystupuje město Praha – pro někoho představuje střed světa, domov, pro druhého úkryt, pro jiného vysněné místo neomezených možností a pro dalšího místo, odkud by si přál utéct. Praha se tak stává symbolem toho, kde a za jakých okolností se cítíme dobře a svobodně. Tato myšlenka se vlastně line celým příběhem – co je svoboda a jak jí můžeme dosáhnout? Jak vypadá a chutná? Pro někoho ji zosobňuje právě Praha, pro druhého cizina, pro jiného jazz a biftek a pro někoho možnost klidného spánku bez rušivých zvuků televize z vedlejší místnosti.

Jazyk knihy je vytříbený, srozumitelný a čtivý. Přechod mezi perspektivami jednotlivých postav signalizuje práce s ich- a er-formou, místy dokonce i s du-formou. Autor dokáže pomocí popisu detailů, jako je oblečení, nebo pomocí několika málo vět, myšlenek či vzpomínek úsporně, a přitom komplexně přiblížit charaktery postav: „A Václav jako by zosobňoval právě ten typ muže – lehce shrbený, ve volné košili, ze které se mu u krku a na konci rukávů draly rezavé chlupy, hubené ruce a tváře zarostlé řídkými vousy. Mladík, který se obléká jako penzista, a pokouší se tak vyvolat zdání vážnosti. Nevalná verze smutečního řečníka, na kterého nemá vizáž ani věk.“ (s. 55)

Nápaditá grafická úprava a výrazné členění kapitol trochu připomínají dříve vycházející paperbackové sborníky prodávané v novinových stáncích, nepůsobí však rušivě, naopak příběh vhodně doplňuje. Autor v knize volně pracuje se skutečnými událostmi a nepřekračuje hranice citlivého zacházení s pramenným materiálem. Snad jediné, co drhne v jinak s lehkostí psaném textu, je časté používání zájmen, díky kterému se může čtenář chvílemi v postavách a ději ztrácet. Přesto jsou třetí Vyšehradští jezdci naší literatury dílo svěží, výborně napsané i sestavené, které je možné číst jako knihu odpočinkovou, ale i takovou, která čtenáři nabízí témata k zamyšlení.