Stanislav Beran (1977), bývalý učitel a dnes civilním povoláním manažer farmaceutické firmy, je na české literární scéně již zavedenou personou, ač se nikdy nestal autorem s širokou čtenářskou základnou nebo autorem mainstreamovým. Debutoval poměrně nevyváženou básnickou sbírkou Zlodům (2002) a nadále již pokračoval pouze díly prozaickými: Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), Hliněné dny (2009), Žena lamželezo a polykač ohně (2013). Tato povídkářská a novelistická etapa byla posléze vystřídána dvěma víceméně zdařilými romány: Vyšehradští jezdci (2016) a Kocovina (2019). Paralelně s jeho posledním dílem – opět souborem povídek – s názvem Schrödingerův hotel (2023), které je předmětem této recenze, vychází autorovi také první kniha pro děti s názvem Ztracený v povětří (2023). 

Nehybná těžítka a zoufalé životy

Nakladatelství Host novou Beranovu knihu Schrödingerův hotel anoncovalo jako dílo odkazující ke známému myšlenkovému experimentu a naznačující tak onu „ambivalenci jevů a nejistotu v předpokladech“. Bohužel z povídek samotných (s výjimkou poslední povedené povídky s názvem S. pořádá abiturientský večírek) mluví spíše dotěrné až neumětelské filozofování o banalitách a s tím související křečovitá snaha o porozumění konkrétní lidské situaci. Myšlenky hlavních hrdinů jsou často tuctové a vyzněním většina textů sklouzává k zoufalé neinvenčnosti. Příkladem za všechny budiž závěr osmé povídky, příznačně nazvané Schrödingerův kočičí hotel, výrok pronesený hlavní ženskou postavou Simonou: „Lidé stárnou, tloustnou, umírají, ať předtím pili kafe s cukrem nebo bez, ať se cpali sladkým nebo svůj čas proběhali na čerstvém vzduchu.“ (s. 199) Nic, co by už nebylo mnohokrát řečeno.

Devět povídek tvoří časově neuspořádaný kaleidoskop příběhů, odehrávajících se na našem území od 40. let 20. století až po dnešní dny: žena zažívající domácí násilí; nevyslovené stigma jediného „neodsunutého“ Němce – dentisty Krýgra; křížová výprava proti kosmonautům (za doprovodu písně „Dobrý den, majore Gagarine“) – střet náboženského a socialistického fanatismu; Cibulkovy seznamy a agent StB ve společenství pevně semknutých přátel v trampské osadě; masové hroby obětí nacismu a komunismu na pražském hřbitově ve Strašnicích; spisovatel Jan Novák s přesahem k blanenskému regionálnímu básníku Wankelovi; úvahy o smyslu činnosti pracovníka Ústavu pro studium totalitních režimů; výrazný věkový rozdíl mezi partnery; akrobati v prostoru bývalých holešovických jatek. Široká škála témat je zvolena zajímavě a barvitě, avšak způsob zpracování jim už příliš nesvědčí. Potenciál zůstává nevyužit, vypravěč se zaměřuje na marginálie a každodenní nudu, spoléhá na maximální dořečenost, nedisponuje specifickým a aktualizovaným slovníkem. Často jsou zajímavé postřehy podány zkratkovitě, nejsou problematizovány a jsou naopak posléze upozaděny, nevyznívají provokativně. Kýžená ambivalence jevů se tak většinou neodhalí.

Rozsah povídek je ze své podstaty omezený a Beran bohužel nevládne schopností vyjádřit na malém prostoru maximální význam, jak to známe např. u A. P. Čechova, Jana Čepa nebo Jana Balabána. Povídky tak působí jako počátky zápletek, jejichž rozuzlení má teprve nastat. V mnoha případech se zdá, že čteme úvodní kapitolu výrazně většího celku.   

V pořadí sedmá a zároveň nejdelší povídka nese šroubovaný název Klokan, yperit, Slánský, underground a ženská otázka. Na ní také lze přesně demonstrovat největší slabinu knihy. Všechny povídky působí dojmem, že byly napsány následujícím způsobem: autor si na úvod sepíše klíčová slova, která budou utvářet motivickou kostru textu, a tato slova obalí epickou hmotou. Bohužel je tato metoda trochu nešťastná (tím více, když autor stěžejní motivy odhalí již v názvu povídky – stejně tomu je i u povídky Kosmonaut, ananas a pivo), jelikož se z těchto slov stávají pouhá nehybná těžítka, která téměř vždy zklamou čtenáře v očekávání, že pohromadě budou fungovat a jejich spojením vznikne originální myšlenkový významový posun, kterým by mohl být text na závěr vypointován.

Zmíněná povídka tak například vypráví o pracovníku Ústavu pro studium totalitních režimů Markovi, který (nikoli vlastním přičiněním) nalezne v Panenských Břežanech pásky obsahující pravděpodobně kompletní záznam procesu s Rudolfem Slánským. Místo aby bylo toto téma zajímavě rozvito, je nahrazeno prvoplánovým zamyšlením o počínající Markově pleši, o tom, že se málo vidí se svými dětmi, že vyhasíná jeho vnitřní spojení s manželkou a že jeho pracoviště řídí a ovlivňují lidé, na které je vlastně výzkum zaměřen (totiž ti, kteří si zadali s minulým režimem nebo byli přímo agenty StB): „arbitři míry nesvobody ve společnosti, protože popravdě kdo jiný než oni by mohl být na nesvobodu odborníkem“ (s. 135). Marek žije život bez energie, jemuž se nedostává radosti z hodnotné práce, kterou nepochybně dělá. Autor tak mezi jednotlivými motivy nevytváří svorník, jen je jako dlaždice urovnává za sebe. Místo aby se zaměřil na vztah (nemusí jít ani nutně o boj) jedince Marka s mocí nebo se naopak pokusil o hlubokou rodinnou mikroanalýzu, zůstává jen na povrchu. Tomu všemu navíc chybí sebereflexe postav, vypravěčská ironie, výraznější humor, který by vychýlil potenciální tragikomický charakter textů. Všechno dohromady tedy trochu působí – vypůjčme si slovo klasika Lautréamonta – jako setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole.

Ani živá, ani mrtvá?

Název povídkového souboru dává tušit, co by mělo být jeho společným jmenovatelem: totiž slavný pokus Erwina Schrödingera s kočkou uzavřenou v krabici s nuklidem. Tento legendární experiment, spadající do oboru kvantové fyziky, se ale v poslední době stává také často vytěžovanou metaforou v oblasti společenské. Beranovy texty by tak měly být – věrny této metafoře – postaveny na vnitřním dialogu postav, jež jsou odhodlány zjistit pravý stav skutečnosti a opustit nejisté provizorium situace padesát na padesát, v němž se nacházejí. Kočka v krabici by zkrátka neměla být ani živá, ani mrtvá. To je u některých povídek patrnější než u jiných. Některé postavy činí krok k odhalení pravé skutečnosti (např. Kšeft), jiné zůstávají v bezpečném zákrytu Schrödingerova hotelu (např. V koutě všeho). Postavy jsou skoro vždy neprokreslené, nenesou většinou žádné zásadní ideje, nezastávají hodnoty, chybí jim příslovečný élan vital, jsou lehce zaměnitelné a manipulovatelné. Svět je pro některé z nich skutečně hotelem, v němž jen polomrtvě přežívají ve své životní strnulosti a každá po svém trpí. Důkazem snad může být flagelantské náčiní (v povídce Kosmonaut, ananas a pivo) uschované na dně krabice pod kuchyňskou linkou, které jako by bylo vytržené z Bergmanovy Sedmé pečeti, a působí tak jako jedna z mála věcí nepřirozeně a invenčně.  

Autor – ke své škodě – upozaďuje zajímavé postavy, které by měly co říci a na nichž by se dal vystavět originální příběh: Macarát (Kšeft), kolega Radosta z Ústavu pro studium totalitních režimů (Klokan, yperit, Slánský, underground a ženská otázka) nebo Ferenc, jezdící všude na kole, aby se s nikým nemusel dávat do řeči (V koutě všeho). Radosta je charakterizován jako „poslední rytíř undergroundového grálu“ a vyznává mj. na dnešní dobu velmi kontroverzní názor, že „jsou hodnoty, které znamenají víc než děti“ (s. 174). To vytváří protipól mezi starou a novou společenskou strukturou. Mezi vlasatcem a libertinským chartistou Radostou a „moderním idiotem“ (jak tento nově se objevující lidský typ v románu Zničit trefně pojmenovává Michel Houellebecq) Markem, jenž, ovlivněn internetem a většinou akceptovanou veřejnou normou, představuje současný establishment. 

Navzdory všem nedostatkům je však třeba vyzdvihnout, že kniha je protkána trefnými úvahami. Například ve druhé povídce Pulci v lihu nastiňuje vypravěč přizpůsobivou povahu Čechů po německém odsunu: „Když tedy přišlo na věc, pak i ti největší bojovníci za spravedlnost pochopili, že bezpráví je sice nutné potrestat, ale s oteklou hubou a když vás hlava bolí jako střep, tak, že válčíte jen o vlastní důstojnost, rádi odkládáte ideje v čekárně a škemráte o pomoc. Z nácka Kriegera panem doktorem Krýgrem snadno a rychle.“ (s. 44) Zde se tedy krásně naplňuje onen Kunderův výrok z Nesmrtelnosti: „‚Myslím, tedy jsem‘ je věta intelektuála, který podceňuje bolest zubů.“ Ozvláštňující je také kupříkladu potenciálně tragikomická scéna, v níž si Markův syn z povídky Klokan, yperit, Slánský, underground a ženská otázka chce na jednu noc vyměnit postel se svou sestrou, jelikož chce jednou místo v lodi spát v kočáře. Stejně tak je nutné ještě jednou ocenit poslední povídku s názvem S. pořádá abiturientský večírek, jež jako jediná díky originálně nastavenému tématu (vrstvy kolektivní paměti v prostoru Pražské tržnice, dříve Ústředních jatek královského města Prahy, dnes sídla Cirku La Putyka) a dobře volenými, takřka básnickými obraty zprostředkovává čtenáři jedinečného genia loci a nabádá ho prostřednictvím hlavního hrdiny Hynka k některým zamyšlením, která zůstávají interpretačně otevřená. Povaha textu také přesně souzní s metaforou kočky v krabici. Jak již bylo řečeno, povídka se od zbylých osmi ve všech aspektech liší. 

Beranův Schrödingerův hotel je kniha, která při čtení neklade výrazný intelektuální odpor, neobsahuje převratné postřehy, nad kterými by bylo třeba se pozastavit, a v konkurenci jiných nedávno vydaných povídkových souborů, které umí zaujmout svou vypointovaností a představeným obrazem světa (např. Petr Borkovec: Sebrat klacek, Viktor Špaček: Čistý, skromný život, Patrik Linhart: Jazyk ve lví tlamě), spíše pro své výše uvedené nedostatky zapadne. Povídky sklouzávají k průměrnosti, přes zjevný potenciál jsou nevyvážené a nenalézají vlastní výraz, nemají příliš čím překvapit.