Mikuláš od prázdnin na vesnici u babičky mnoho neočekává. Nemůže dělat to co doma a s místními dětmi se od jednoho dávného incidentu s plaváním nebaví. Potom si ale všimne podezřelého chování souseda Čurdy, kterého sleduje k nedalekým kasárnám, kde místo objektu svého pátrání najde jen starou plechovou skříň, ze které táhne chlad. O pár okamžiku později se ocitne mezi legionáři v Irkutsku. 

Po dlouhé řadě knih pro dospělé publikoval loni Stanislav Beran svůj první titul pro děti, konkrétně je adresovaný čtenářům od deseti let, a jak jsme už u autora zvyklí z jeho předchozí tvorby, hraje i zde podstatnou roli historie. O průchody do minulosti není v české dětské literatuře posledních let nouze (jmenujme třeba Almu a Svět obrazu nebo Liščí oči), románový děj se však navzdory očekávání tolik nesoustřeďuje na putování po minulosti, jako spíš na současnost a mezilidské vztahy. Právě v nich však může hrát historie poměrně zásadní roli – obzvlášť pokud se týká dvou vesnických dědků. Navíc se ukazuje, že některé věci se napříč staletími zas až tak nemění, třeba naléhavost lidské touhy.

 Soused Čurda hraje v Beranově vyprávění klíčovou roli hned od začátku. Ke zvláštní pozornosti ho předurčuje už zvolené jméno – to, co dětskému čtenáři může znít komicky, má v uších dospělého s povšechnou znalostí historie zlověstný nádech. Nebude to náhoda, s motivem udavačství Beran v knize rovněž pracuje, i když v tomto příběhu role svým způsobem převrací. (Koneckonců ani jméno Mikulášova dědy – Svoboda – nebude jistě zvolené pro nic za nic.) Nejenom že si tedy Mikuláš všimne sousedova podivného chování, ale zároveň mu příliš nedávají smysl všeobecné antipatie vůči Čurdovi. Konkrétně Mikulášův děda jako by byl na souseda doslova alergický – což je obvykle prezentováno tak trochu směšným dohadováním nad slepicemi a rozbitým plotem. 

Díky několika výpravám do minulosti a z nich plynoucích konverzací začne mezi chlapcem a sousedem vznikat důvěra a Mikuláš se postupně dozví jak předmět dávného sporu, tak skutečnou motivaci, proč se Čurda vydává do minulosti, nejčastěji na louku, kde přistává slavný letec Kašpar. Mikuláš se rozhodne svému novému kamarádovi pomoci, a protože ho proti jeho vůli vytáhne z osamělosti, nakonec přispěje i ke katarzi v sousedských vztazích. 

O napětí se v románu postará jak Čurdova a Mikulášova společná tajná mise, kterou je třeba stihnout do konce prázdnin, tak pozornost místní klukovské party. Její kápo Tomáš chce přijít zvláštnímu spojenectví „Pražáka“ a Čurdy na kloub, a proto pověří Rendu, aby oba sledoval. Od toho okamžiku se hledisko vypravěče, které se do té doby soustředilo převážně na Mikuláše, několikrát přesune k Rendovi. Ve výsledku je to dobře. Máme totiž před sebou obraz chlapce, který by mohl být šťastný, že zapadá a je součástí party, přesto se ale stále dostává do nepříjemných situací. Tomáš, který obvykle vše vymyslí, Rendu nikdy nepodrží a ten to nakonec od rodičů vždycky schytá. Jde o jemně didaktický, ale pro dětskou knihu nesmírně důležitý moment – Renda totiž postupně přichází na to, že Tomáš není všemocný vládce party, ale taky jenom kluk, který se občas bojí a ještě ke všemu není ani doopravdy kamarád. Nejenom děti si tohle při pohledu na silné osobnosti často neuvědomují.

Stržení masky zdánlivě všemocného „oblíbeného“ kluka je však jen jedna stránka mince. V kontrastu s Rendou se totiž ukazuje podstata rodinného zázemí. Mikuláš sice na vesnici nemá žádné kamarády, není součástí party, ale umí se docela dobře zabavit, s rodiči i prarodiči se dokáže domluvit, a když se tátovi svěří se svým tajemstvím, kterému by nejspíš nikdo nevěřil, táta Mikulášova slova nezpochybňuje. 

Co se Čurdy týče, závěr celého vyprávění se odehraje poměrně rychle a nejsem si jistá, nakolik uspokojující pro mladé čtenáře opravdu bude – a nejde jen o nedořečenost. Při čtení o Čurdově obsesi nás třeba může napadnout, jestli řešení celého toho příběhu musí nutně spočívat v minulosti (jestli by některé předměty, které tak nutně potřebuje, nesehnal třeba přes internet). Tím by se ale nejspíš ztratilo kouzlo vyprávěného. Beran přitom s výdobytky současného světa pracuje – možná cíleně je ale propůjčuje jen Mikulášovi a ne nejstarší generaci. Je sympatické, že Mikuláš neoplývá nerealistickým množstvím znalostí, ale po historické výpravě vezme do ruky telefon a nejasnosti hledá, což je příjemné ze dvou důvodů – jednak si sám vybere pár osvětlujících informací, takže ani sebe, ani čtenáře nikterak nezahlcuje a jednak to může posloužit návodně. Krátké exkurzy do minulosti tak mohou inspirovat k vlastnímu hledání. 

Černobílé ilustrace Jána Kurince většinou zachycují konkrétní situace z příběhu, a nápaditě je dokreslují (ať už jde o výrazy tváře, nebo různé detaily – nápis ACDC na tátově mikině při pouštění dronu). Efektně působí v kontrastech zachycená scéna, kdy se Mikuláš s Čurdou setkávají s Kašparem – přes celou dvojstránku se táhne linka, z níž vyrůstají stíny protagonistů (včetně pasoucích se krav). Když se stejný přístup na konci zopakuje, Kurincovi se jen tímto stínem daří zachytit Mikulášovu roli v příběhu – ač je to hlavní hrdina, podstatou jeho postavy je (možná skoro nevědomá) pomoc ostatním. Ostatně když Mikuláš pomáhá Čurdovi plnit jeho horoucí přání a uvažuje o jeho životě, říká si, že má vlastně všechno, co potřebuje. A to je vždycky dobré si uvědomit.