Matt Ridley (1958) je britský finančník a člen Sněmovny lordů, u nás se ale proslavil jako novinář a popularizátor vědy. Ke třem knihám, které mu už u nás vyšly, letos přibyla další s názvem Racionální optimista. O evoluci prosperity.

Autor v této knize provádí zrychlený exkurs po dějinách lidského rodu, přičemž se snaží dokázat, že hlavním faktorem pokroku vždy byla směna výrobků, služeb a myšlenek, která podněcovala k inovacím, a ty jsou zase hlavním motorem vzestupu. Díky jejich nekonečnému proudu jsou nyní lidé „nejen bohatší, ale i zdravější, šťastnější, svobodnější a rovnější než kdykoli dříve“, což, zjednodušeně řečeno, autor označuje pojmem katalaxie.

Ridley nejprve polemizuje s představami o ztraceném idylickém věku, kdy měli naši předci žít v souladu s přírodou, naopak asi právem poukazuje na důkazy permanentního násilí v prehistorických dobách. Dodává přitom, že v „ušlechtilém divochovi“ se kupodivu skrýval i skutečný divoch. Rovněž život na venkově líčí jako plný dřiny a utrpení, a naopak vyzvedává výdobytky, které nám přináší život ve městech, jedna kapitola přímo nese název Apoteóza města. Autor připouští, že život chudiny byl i v městském prostředí drsný, ale zdůrazňuje, že byl i tak snadnější než osud, který by tytéž lidi čekal na venkově. Hrozivé obrazy londýnských městských brlohů nás podle něj sice silně zasahují, ale to neznamená, že by dříve nic podobného neexistovalo, to až Dickens a další spisovatelé na děsivé podmínky z životu začali upozorňovat a přispěli k nápravě. Podle Ridleyho také lidé ve městech zabírají méně místa a jejich dopad na ekosystémy je menší, což je argument, který u nás kupříkladu často opakuje i významný ekologický myslitel Erazim Kohák, sám „programově“ bydlící v paneláku na pražském sídlišti (dodejme, že s většinou dalších Ridleyho myšlenek už by ale Kohák zřejmě souhlasil jen stěží).

Autor také připouští, že během svého vývoje lidstvo možná ztratilo některé dřívější znalosti: „nikdo přesně neví, jak používat acheuléenský pěstní klín“, a donedávna nikdo nevěděl, jak sestrojit jistý speciální středověký obléhací stroj. Nakonec se to prý v 80. letech 20. století povedlo jednomu nadšenému statkáři, který sestrojil mechanismy schopné vrhat i piana na vzdálenost 150 metrů. Uplatnění pro tyto přístroje prý ale zatím našly jen rockové kapely, dodává autor s humorem a s přesvědčením, že znalosti lidí doby kamenné nám nijak podstatně nescházejí. Jsou totiž podle něj jen kapkou ve srovnání s přílivem nových vědomostí. Kdybychom je dokázali plně využít, čekala by nás podle něj skvělá budoucnost. Zvláště se v této souvislosti zastává geneticky modifikovaných potravin, které zapáleně brání proti všem odpůrcům. Podobně jako u nás například profesor Jaroslav Petr, i Ridley přesvědčivě dokládá, že geneticky modifikované jsou vlastně všechny potraviny, které jíme, a aby poukázal na absurditu kampaní proti GMO, s hraným zděšením popisuje tradiční kulturní plodiny jako „monstrózně zrůdné mutanty, pro něž jsou charakteristické nepřirozeně vysoké výnosy“.

S gustem se přitom vysmívá mnoha původcům katastrofických předpovědí, kteří předpovídají brzké vyčerpání nerostných surovin nebo dosažení lidského populačního stropu na Zemi. Na adresu vědce, který předpovídal, že Indie nikdy nebude schopna uživit se sama, Ridley kousavě podotýká, že „jeho předpověď byla vyvrácena ještě dříve, než na ní stačil oschnout inkoust“, a podobně komentuje i ostatní černé scénáře, k jejichž splnění podle něj nikdy nedošlo. V tomto duchu také předpovídá, že lidé jistě najdou náhradu za ropu a zemní plyn dlouho předtím, než dojdou. Některé svoje současníky přitom hodnotí jako patologické pesimisty, dokonce explicitně odsuzuje generaci, která si „může užívat míru, svobody, volného času, vzdělání, lékařské péče, cestování, filmů více než jakákoli předešlá“, a přitom „horlivě naslouchá věštbám zkázy“. Na druhou stranu si ale při hodnocení současných obyvatel planety zachovává svůj optimismus: dnešní lidé jsou ochotni „dělit se o své fotografie na webu Flickr, o své myšlenky na Twitteru, o své přátele na Facebooku. Díky internetu dává každý podle svých schopností každému podle jeho potřeb v míře, o níž marxistické režimy jen snily.“ Vtipně k tomu v polemice s některými kritiky západní civilizace dodává, že kapitalismus pracujícím nevnutil nadměrnou spotřebu: „Když přijdu do nákupního centra, nikde nevidím lidi zbídačené a uštvané nemožností výběru. Vidím tam, jak si vybírají.“

Ridley se obsáhle věnuje i současné ekologické situaci. Zesměšňuje ty, kteří varovali před ekologickými katastrofami, jež pak nenastaly, ale příliš nezohledňuje to, že právě pod vlivem oněch varovných hlasů začala být přijímána řada opatření, která mohla situaci výrazně zlepšit (a díky kterým se předpovědi nenaplnily). Na proekologická opatření pohlíží s velkou skepsí a nutno říci, že jeho argumentace zní místy přesvědčivě, i když uvádí údaje, které si běžný čtenář může jen těžko ověřit: „Orangutani, které vytlačuje mýcení lesů na Borneu v zájmu výsadby plantáží na biopaliva, jsou prokazatelně více decimováni produkcí obnovitelných zdrojů energie, než jsou medvědi ohroženi globálním oteplováním.“ Přehnaně ovšem bagatelizuje ty příklady z minulosti, kdy některé civilizace zanikly z důvodu vyčerpání přírodních zdrojů (i když se většinou jedná jen o hypotézy). A také jeho poznámky o tom, že kyselé deště v Evropě poškodily jen „menší izolované oblasti lesů“, zní pro člověka, který zažil zkázu Krušných hor na sklonku komunismu, jako eufemismus či přehnaný optimismus.

Co ale na autorově knize působí nejpodivněji, je jeho odpověď na otázku, co nám může zabránit v dosažení (jím očekávaných) zářných zítřků. Podle Ridleyho to jsou – „politici, kněží, zloději, finančníci, konzultanti“, kteří se budou „vynořovat ze všech stran, aby se živili přebytky dosaženými díky směně a přečerpávali tím životní mízu do svých vlastních zpátečnických životů“. Člověk by skoro řekl, že jde o citát z projevu o největších škůdcích národa od současného českého prezidenta ve vrcholném stupni virózy… Nechme stranou to, že sám Ridley byl bankéř (a to nepříliš úspěšný, jím vedenou banku musel převzít stát). Zarážející je spíše to, jak šmahem odsuzuje všechny politiky a duchovní, jako kdyby mezi nimi neexistovaly rozdíly (i když jinde obezřetněji formuluje, že riziko spočívá v situaci, kdyby se „špatný typ politických vůdců spojil s kněžími a zloději“). Jako kdyby neznal proslulou teorii Maxe Webera o vlivu protestantské morálky na vznik kapitalismu, který tolik vychvaluje a činí základem všeho dobrého. Jako kdyby nevěděl, že všechny společnosti si vydržují „specialisty, jejichž výhradní povinností je se plně věnovat legitimizacím udržujícím svět“ (Peter Berger), a bude tomu tak i v budoucnosti. A i když je zklamaný z Evropské unie a zvláště z jejího odmítavého či velmi opatrného postoje k GMO, je u tohoto inteligentního autora překvapující, že ho to přivádí k až nekritickému obdivu k Číně, což je ovšem scénář, který se opakoval u mnoha evropských intelektuálů, hlavně ve vztahu k SSSR („Kdyby Evropa, islámský svět, a možná dokonce Amerika propadly zpátečnictví a opatrnictví, planoucí pochodeň katalaxie zachová Čína a Indie“). Opravdu je autor přesvědčený, že se ve zmiňované zemi, která sice bohatě investuje do vědy, ale v níž panuje přísná cenzura, mohou volně šířit a navzájem „pářit“ myšlenky?

I nově přeložená Ridleyho kniha je psána brilantním stylem a překypuje elegantními bonmoty, ale v části svých vývodů je mnohem spornější než autorovy publikace předešlé. A jeho optimismus je méně racionální, než se snaží tvrdit.