Jak myslet… umění je kniha velmi zajímavých rozhovorů publicisty Karla Hvížďaly se šesti umělci. Vnímavý tazatel se ptal jednoho básníka, typografa, dvou fotografů, malíře a sochaře, kteří současně jsou i pedagogy, emigranty, ale i jednou generací hybatelů české kultury – součástí kulturní identity národa, a především lidmi se svými osudy a názory. Publicista rozkrýval jejich životní příběhy a také se snažil nahlédnout do jejich tvůrčích pochodů a myšlenek. Ponořil se do myšlení o umění. A spolu s portréty osobností, jakoby samovolně, vyvstal i obraz pohnuté a vyšinuté doby poloviny minulého století, svázané totalitním režimem, a také doby porevolučního očekávání, nadějí i zklamání – Pavel Dias dodal: „Nemluvím o svobodách, které jsme získali, ale myslím na gaunerismus, zlodějny, nezodpovědnost politiků, kteří nedodržují společenskou smlouvu a sociální smír.“ Jiří Sozanský zmínil, že naší společnosti chybí velkorysost a nadhled: „Vnímám klima ve společnosti, její mravní a duchovní propad a absenci jakékoli vize či ideje směrem k budoucnosti.“

Slovo „dědkovské“ v podtitulu knihy si autor vypůjčil od Ivana Wernische, jenž připravuje stejnojmennou sbírku poezie. A inspiroval se proto, že nejmladšímu z dotazovaných umělců je přes šedesát let a nejstarší překročil osmdesátku. Hvížďala se táže po člověku a hledá jeho osobnost umělce, pouští se do rozplétání tajemství tvorby. Díky tomu, že životní cesty a dílo svých kamarádů zná, ptal se zasvěceně a s ohledem na umělecký a dobový kontext. Nebál se vstoupit na půdu soukromí, pátrat po rodinných kořenech a zázemí, dotknout se víry, vyznání. V textu zaznívají jména dalších umělců, souputníků, učitelů, mentorů a mistrů, kteří měli vliv na tvorbu a myšlení dotazovaných umělců. Ivan Wernisch například vzpomíná na Josefa Palivce a Josefa Hiršala, Zdeněk Ziegler zase na Oldřicha Hlavsu a Josefa Týfu, Claru Istlerovou a Albrechta Adeho, Viktor Kolář vypráví o Anetě a Liboru Fárových, Josefu Koudelkovi a Cornellu Capovi, Václav Bláha se v dialozích vrací ke skupině 12/15 Pozdě, ale přece!, kterou založil s Michalem Rittsteinem v polovině osmdesátých let, pro Pavla Diase byla důležitá spolupráce s Leošem Neborem, Jiří Sozanský reflektuje vztah k profesoru Františku Jiroudkovi, Ladislavu Čepelákovi, Olbramu Zoubkovi… Knihu doplňuje podrobný rejstřík čítající desítky dalších jmen.

Hvížďalova jednotlivá setkání jsou vždy uvozena titulkem: Umanutý kominík řeči Ivan Wernisch; Za všechno vděčím protekci, říká Zdeněk Ziegler; Emigrace, Exil a Echo Viktora Koláře; Žrouni, Řvouni a Srouni Václava Bláhy; Hlubiny paměti Pavla Diase, Depozitář úzkostí Jiřího Sozanského. Každý rozhovor působí na emoce čtenáře rozdílně, jeden například plaše s pokorou vůči životu, jiný se sebejistým nadhledem životem zoceleného muže, všem je však společné bilancování, sebereflexe, ale i moudrost, podepřená bohatými životními zkušenostmi.

Hvížďala jako citlivý tazatel a zkušený publicista dokázal poukázat jak na individuální rysy, přednosti i pochybnosti svých kamarádů, tak zároveň najít mezi nimi společné pouto – touhu po tvorbě, po uměleckém vyjadřování, pravdě a svobodě i navzdory prostředí, z nějž vzešli, v němž prožili většinu svého života a které mělo nesporně zásadní vliv na jejich tvorbu. Viktor Kolář řekl: „Většina lidí, se mi zdá, jde za něčím a skutečné výzvy, které jim svět nabízí, ani nezaslechnou, protože jsou v tomto směru hluší. Dobrý autor si nesmí připustit nikdy ani cenzuru, ani autocenzuru, musí si v sobě vybudovat naprosto svobodný prostor, který mu dovolí fotografovat cokoliv absolutně autenticky. Nebo, řečeno škaredým slovem, pravdivě.“

Autorovi se podařilo i skrze jazykové nuance a vyjadřovací návyky jednotlivých umělců zachovat jejich naladění a navodit atmosféru, v níž rozhovory vznikaly. Fotografie Jana Malého jr. k celkové plasticitě dojmů přispívají. Čtenář může dokonce nabýt i pocitu, že je setkání přítomen přímo – že nestojí na okraji, tak jako se po okraji čili periferii zejména v minulosti pohybovali Hvížďalovi partneři. Téma periferie a centra v uměleckém výrazu této generace, emigrace – exil – identita, důležitost osobní svobody a svobody umění zaznívá opakovaně v každém z dialogů. „Periferie se dotýká něčeho, co už neznáme, na co není vidět při pohledu z centra. Periferie není jen živější, je také tajemná,“ sdělil Ivan Wernisch.

Styčnými body dialogů jsou tak nejen shodné formulace úvodních a závěrečných otázek Karla Hvížďaly, ale právě životní postoje dotazovaných, doslova moudra hodná zaznamenání. Zdeněk Ziegler například vyslovil, že: „Člověk se nesmí brát moc vážně a naopak vážně má brát svou práci. Opačný přístup dělá z lidí nešťastlivce, kteří věčně na něco hartusí.“ A Viktor Kolář ve své kapitole zase dodal: „Základní moudrost praví: je třeba sebe nebrat moc vážně, ale úkol, který před člověkem stojí, je naopak brát smrtelně vážně. To chce ale vědět, že život není o vyhrávání, ale o tom, aby člověk udržel svou linku, šel svou stopou.“ Václav Bláha také řekl: „Umělec, který se bere příliš vážně, stejně jako vědec nebo politik, důležitost ztrácí a je směšný. Člověk by měl vždycky zůstat člověkem a měl by vědět, že je jen člověkem a že to, co umí, je jen jeho schopnost, které si sice má vážit, ale má ji taky sám vážit.“

Šest rozhovorů, z nichž na povrch vyplývají úvahy, otázky a myšlenky, definující zdroje a cesty tvorby a umění, vznikalo několik let. Jak autor v předmluvě píše: „Pracoval jsem jako sochař, materiál jsem ubíral, abych se přiblížil podstatě, což platí zvláště o interview s Ivanem Wernischem, na kterém jsme pracovali přes dvacet let.“ A nejen Ivan Wernisch potvrdil neuchopitelnost a nedefinovatelnost tvorby: „Tvořivý pud, lidská touha tvořit, je iracionální.“ A tak, jak v doslovu shrnul Jiří Přibáň, „díky Hvížďalovým dialogům můžeme vidět životnost umění, které kdysi vznikalo v ,zasutých zahradách‘ a dnes patří k jednomu z konkurenčních kánonů, bez něhož by současná česká kulturní identita nebyla vůbec myslitelná.“