Nalezení smyslu života, či dokonce podstaty celé lidské existence, se jeví jako úkol natolik ambiciózní, že se do něj člověk mnohdy zdráhá vědomě pustit. Zároveň však samotný proces hledání láká vidinou cesty jako věčného cíle, neboť právě o smyslu zřejmě nikdy nebudeme moci prohlásit, že jsme jej jednoznačně našli… Příhodnou zastávku na této cestě nabízí nejnovější kniha novináře Karla Hvížďaly a právního filozofa Jiřího Přibáně, která je sice vydatnou posilovnou čtenářovy mysli a nemilosrdnou zkouškou soustředěnosti, ale zároveň vynikající duševní potravou.

Ačkoliv Hledání smyslu tvoří zcela svébytný celek, je rovněž součástí trilogie knižních rozhovorů. V roce 2018 se autoři u příležitosti stého výročí republiky pustili do Hledání dějin, roku 2021, uprostřed covidové pandemie, zase hovořili o Hledání odpovědnosti. Úvodem závěrečného dílu trilogie konstatují: „Všechno funguje, ale nic nemá smysl. I tak by se dal shrnout základní pocit moderního člověka žijícího ve stále racionálněji organizované společnosti, ve které přitom narůstají iracionální pocity strachu a nebezpečí.“ (s. 11) S ohledem na popisovaný jev a zvolený formát knihy se kromě jiného nabízí otázka, zda je namáhavější smysl hledat, nebo o tomto hledání vést rozhovor. Každá otázka Karla Hvížďaly není jen prostým pobídnutím k odpovědi, ale esencí úvahy, kterou pak Jiří Přibáň rozpracovává do pregnantního eseje, jenž sice obsahuje řadu poměrně přímočarých výroků, ale zároveň si zachovává otevřenost, jíž si hledání smyslu bezpodmínečně žádá.

Byl Jan Palach smutným strážcem smyslu života? Je možné smysl objevit jen tak mimochodem? Proč nemá smysl toužit po nesmrtelnosti? A v čem tkví největší nebezpečí nesmyslu? První polovina knihy smysl nahlíží spíše jako všudypřítomnou součást lidského uvažování. Autoři zde diskutují o tom, nakolik je hledání smyslu spjato s touhou poznat pravdu, uvědoměním kultury ve významu všeho, čemu přikládáme hodnotu, nejistotou, z níž se rodí filozofie, ale taktéž absolutnem smrti jakožto mementem smyslu života.

Druhá polovina knihy již nabývá na konkrétnosti směrem k praktickým projevům smyslu (i nesmyslu) v běžných, ale též krajních životních situacích. Řeč zde přichází na to, jak umění dokáže interpretaci smyslu odklonit ze zajetých kolejí, neboť v umění nejde o to, „co bylo nebo bude, ale co mohlo být a co by se mohlo stát“ (s. 134). Poté se autoři dostávají k hledání smyslu v souvislosti s největšími výzvami současné společnosti, ke kterým patří rychlá, avšak mnohdy vyprázdněná komunikace, touha po maximalizaci zisku nebo vysoký individualismus, který se však „neprojevuje v někdejším romantickém ideálu seberealizace a autentického sebenaplnění, ale naopak v konzumním ideálu neustálého a nekonečného hromadění věcí a požitků“ (s. 146).

Závěrečné dialogy se týkají (ne)smyslu válečných konfliktů a s nimi spojeného zápasu o moc. Fenomén války je zde nahlížen ze širokého spektra úhlů pohledu – jako extrémní prostředek změny, zkouška autentičnosti života, ale zejména coby tragický důsledek ideologie, propagandy nebo zkresleného výkladu dějin. Obdobné hrozby autoři připomínají rovněž na poli politiky, jejíž současnou národní i mezinárodní podobu si berou doslova na paškál. Právě zde ale může vyvstat otázka, zda neustálá kritika nesmyslného jednání konkrétních politických činitelů již poněkud „nepřebublala“ přes okraj hlavního tématu knihy…

Zdaleka to však nejsou jen politicky exponované osoby, jejichž jména kniha připomíná. Téměř v každé otázce i odpovědi autoři kromě vlastních konstatování dávají průchod názorům, zkušenostem i hypotézám řady filozofů, literátů, historiků, sociologů i dalších inspirativních myslitelů, kteří smysl života hledali nejen ve svém nitru, ale taktéž při bedlivém pozorování okolního dění. Spolu s nimi autoři skrze četné situace z dějin i současnosti ukazují, jak nebezpečné může být přesvědčení, že na složité otázky existují jednoduché odpovědi. Jednoduchý tedy nemůže být ani jejich knižní dialog, který se sice odehrává „pouze“ na 240 stranách, jeho přečtení však potrvá. Ne snad proto, že by čtenář nerozuměl, ale právě protože jej každá věta nutí k zamyšlení, bez kterého se dál jen tak nehne.