Žijící český klasik žánru knižních rozhovorů, který zpovídal pozdějšího prezidenta Václava Havla, prezidentské kandidáty Karla Schwarzenberga a Magdu Vašáryovou i skoro tři desítky dalších předních osobností českého kulturního a intelektuálního světa. Tak můžeme charakterizovat Karla Hvížďalu, který 16. srpna oslaví osmdesáté narozeniny. Kromě mapování životaběhu ostatních se tak tento novinář, dramatik a spisovatel dostal do věku, kdy bilancuje i svůj vlastní život. Činil tak průběžně už v několika knihách z posledních let publikovaných nakladatelstvím Novela bohemika (Osmý den týdne: 52 + 1 fejeton 2015, Dobře mrtvý dědeček: fejetony 2017, Exilový orloj: nezapomínky 2019). Tyto knihy nyní doplnil částí věnovanou hlavně listopadovému převratu a následujícím třiceti letům a souborně všechny vydal pod názvem Věta jako povolání: nezapomínky.

Vznikl tak velmi obsáhlý soubor textů: zhuštěné portréty lidí, s nimiž se potkal a s nimiž mluvil, střípky rozhovorů a vlastních pamětí „převlečených za fejetony“, úvahy o stavu české politiky, společnosti a žurnalistiky. Dodejme, že tomu poslednímu se věnovala už kniha Interviewer (Portál 2010), v níž byly role obráceny a zpovídaným se tu stal sám Hvížďala.

Ať žije můj děda (a babička)
I když se autor během svého intelektuálně nabitého života setkal s řadou světoznámých osobností, možná nejvíce připomínanou postavou je jeho babička Bohumila. Právě o té prohlašuje, že od ní má „svou osobu i svůj osud“. Kdežto její dcera ho „jen porodila“. Zatímco jeho rodiče komunismus silně poznamenal, jeho prarodiče z matčiny strany dokázali i po zabavení majetku zůstat celými a veselými lidmi, kteří i znárodnění své továrny interpretovali v rámci možností pozitivně. Recesisticky jej oslavili se zdůvodněním, že od té chvíle už budou mít starosti noví majitelé.

S prarodiči je v knize spojena i autorova vzpomínka na to, jak ve školním věku svérázně demonstroval svůj nesouhlasný postoj k režimu. Když ho ve škole nutili, aby v šest ráno v modré svazácké košili šel slavit 1. máj, vzpomněl si na dědu, který se narodil 1. května, i když v té době už byl mrtvý. Aby se mu tedy z vynucených oslav neudělalo zle, řekl si, že vlastně jde slavit dědečkovy narozeniny: „Místo Ať žije soudruh Zápotocký! jsem křičel: Ať žije můj děda! V té vřavě si toho nikdo nevšiml.“

Selhání a rozhodnutí k odporu
Život v komunistické zemi (pracoval nejprve jako redaktor časopisu Mladý svět, v počátcích normalizace pak v nakladatelství Albatros) si od něj nicméně později vyžádal i vážnější kompromisy než chození v průvodech. Otevřeně se přiznává k tomu, že podepsal Antichartu, a to se zdůvodněním, že se v té době manifestačně podepisovalo leccos a on si až později uvědomil tíhu tohoto kroku. Byl to pro něj ale impuls, aby roku 1978 odešel do exilu do Západního Německa. Považoval to za zásadní rozhodnutí: vědět, na které straně chce stát, které ale nepřecházelo v morální kýč přehnaně černobílého vidění světa a povyšování se nad těmi, kteří v Československu dále uzavírali upachtěné kompromisy. Jak vysvětluje: „Došlo mi konečně s plnou platností, že dospělý budu až tehdy, když vládnoucí nenormalitě budu stát v cestě, když jí budu klást odpor, když poslechnu své nejnaléhavější vnitřní instinkty, když budu sám sebou, ale když nikdy nezapomenu na osudy liknavých a nakvašených, kteří žijí doma, i na své selhání podepsáním Anticharty. Když nezapomenu na to, jak zbabělý jsem byl já sám ještě nedávno.“

Hvížďala si ovšem nijak neidealizuje ani podmínky exilu, který jiné osobnosti rovněž negativně poznamenal. Zmiňuje příklady Jiřího Voskovce a Ferdinanda Peroutky, kteří v exilu museli žít „bez opěrného lešení příznivců“. Trpěli nedostatkem obdivu, na který byli dříve zvyklí. Proto ztratili značnou porci sebejistoty, což jim „znatelně pomačkalo duši“ a přispělo k jejich zachmuřenosti. (Peroutka podle svědectví jeho ženy Slávky trpěl hlubokými depresemi a posledních sedm let s ní nepromluvil, i když ji vroucně miloval.) Hvížďala zde opět nesoudí: sám přiznává, že neví, co by udělal dlouhodobější exil s ním, kdyby se po dvanácti letech nemohl vrátit ke svému českému publiku: „Možná bych dopadl ještě hůř. Nezájem o to, o co se člověk s plným nasazením urputně snaží, je jak uštknutí od zmije: není smrtelné, ale způsobuje nevolnost. Exil je jako druhý porod v dospělém věku, a proto je nebezpečný: člověk si pamatuje minulý život, rád by v něm pokračoval, ono to nejde, a ani to nikdo nechce slyšet, protože to nikoho nezajímá. Skoro všichni exulanti mají vyřízlý jazyk a jen málokomu naroste nový, kterému ale doma už skoro nikdo zcela nerozumí, a proto u některých lidí vzbuzují poryvy hněvu“. Se smyslem pro paradox přitom Hvížďala vykresluje i to, jak byli exulanti předmětem závisti, a to z mnoha protichůdných stran od těch, kteří podobnou zkušenost neměli. Nejdříve se jim závidělo, jak blahobytně si žijí v kapitalistické cizině, a dnes to platí i obráceně: protože Hvížďalovi v Česku vyšlo poměrně hodně knížek, lidé na západě si mylně myslí, že jeho zdejší honoráře jsou stejné či podobné jako ty v Německu.

Sám za sebe ovšem Hvížďala z exilové doby připomíná spíše ty radostnější, či přímo labužnické chvíle, přičemž evokuje specifické kulturní milieu, které již de facto zaniklo (a to poněkud optimističtěji než třeba Markéta Brousková). Například když čeští literáti a intelektuálové z celého světa několikrát společně slavili Vánoce v italských Alpách ve vesnici Saint Jacob nedaleko Brixenu. Koledy prý na Štědrý den zpívalo duo Antonín Brousek – Jiří Gruša, a to někdy i na výletech. Brousek na výšlapech občas prokládal koledy budovatelskými písněmi, které předzpěvoval a ostatní je po něm museli opakovat. A v noci, když ostatní šli už spát, filozof Václav Bělohradský obřadně připravoval „plátky česneku na olivovém oleji, krájel sušenou italskou bresaolu a pancettu, opékal tyrolský špek, k čemuž jsme jedli místní plochý anýzový chléb, který si tehdy ještě na některých statcích pekli hospodáři sami“. Dodejme, že velmi svérázné kulinářské metafory autor používá i přeneseně ve vztahu k duševní tvorbě: kupříkladu Ota Pavel se podle něj narodil s nemocným mozkem: „říkal, že mu z něj kape krev“. A právě z těch kapek podle Hvížďaly namíchal Ota Pavel „své nejchutnější koktejly“, totiž knihy.

Rozdrásaný hlas
Osobnosti, s nimiž se autor setkal, líčí s rozvinutým smyslem pro pokušení, které každému jednotlivci klade jeho jedinečná životní situace. Některým svým přátelům přitom mírně „nadržuje“ (Milan Kundera), na jiné osobnosti je naopak hodně přísný, speciálně na intelektuály, kteří vstoupili do politiky, nebo se jí jen přiblížili. Například o Václavu Havlovi konstatuje, že se jeho život proměnil v kýč a že si „postavil pomník“, kterým se nechal uhranout. O Jiřím Grušovi zase píše, že když vstoupil do diplomacie a stal se ministrem, zatoužil tehdy i po jiném druhu uznání a jiných penězích, „což mu ubrousilo kus mozku“.

I když jeho portréty vyznívají oslavně, ke svým osobnostem tedy není nekritický. Naopak explicitně píše, že lidé, kteří ho přitahovali, se narodili „s velkým vnitřním uchem“ a hlasem, kterému bedlivě naslouchali. Současně byl ale „tento hlas velmi rozdrásaný, vytryskla z nich nejen poezie, ale i spousta nevrlého a hněvivého jedu, který je postupně zabil. Byli to padlí andělé, kteří již několik let před smrtí tahali křídla po zemi jako zteřelé mokré hadry“.

Autor tak skoro nikdy neopomene přidat i drobet kritiky, i když třeba jen takovou, že je někdo až příliš hodný. Komentuje tak třeba osobnost Jitky Molavcové, protože její rozhodnutí někdy oslabuje příliš velká vstřícnost. Schwarzenbergovi zase vytýká, že se mýlil v lidech jako Miroslav Kalousek a Jiří Pospíšil (což jsou příznačně opět politici). Někdy autor k charakterizaci používá i vzájemné kritické poznámky lidí, s nimiž dělal rozhovory. Jako když sociolog práva Jiří Přibáň říká o Václavu Bělohradském: „Myslí jako filozof, ale vyjadřuje se jako literát. Nesmí se brát doslova.“ Hvížďala však mapuje nejen úspěšné kariéry svých současníků, ale často i smutné závěry jejich životů. Například když Pavel Landovský, „genetická náhoda namíchaná z vysoké inteligence, klaunství, energie, něhy a radosti ze života a schopnosti ironické sebereflexe“, před smrtí žalostně konstatoval, že ho lidé sice mají pořád rádi: „Ale hlavně na plátně nebo v televizi. Jako živej jim vadím.“

Landovský také patřil k těm, které Hvížďala zpovídal: při vyprávění prý hrál, skákal na židle, válel se po zemi, dělal grimasy, převlékal se, tahal za kšandy, takže člověk nevnímal jen slova, ale hlavně inscenaci, performanci. A autorovi chvíli trvalo, než se „odhodlal převést jeho košatý projev do jazyka, který bylo ovšem třeba pro něj vymyslet“.

Rozhovor: s kým ano a s kým ne
O okolnostech vzniku jednotlivých rozhovorů autor píše obšírně a poskytuje tak podnětný pohled do zákulisí vzniku knih, z nichž některé jsou ceněné, a zvláště v případě Dálkového výslechu hojně překládané a stále znovu reeditované.

Lituje toho, že některé plánoval, ale kvůli smrti (dramatik a režisér Jan Grossman) nebo nemoci a fyzickému stavu dotyčného (Milan Kundera) už je nestihl uskutečnit. Knižní rozhovor nevedl ani s Karlem Krylem, jehož soudy byly, diplomaticky řečeno, „vždy velice příkré a ne vždy se s ním dalo souhlasit“; samotná struktura jeho myšlení byla až příliš „příkře přímočará“. Na druhou stranu ale autor uvádí, že valnou většinu žádostí o knižní rozhovor odmítl.

Peripetie vzniku některých rozhovorů byly značně krkolomné. Arnošt Lustig mu jednou vyčetl: „Se mnou se znáš nejdýl, bejku, a kašleš na mě. Kdy uděláme spolu rozhovor?“ Kvůli obrovskému množství menších rozhovorů, které pak Lustig dával četným českým médiím, se mu ale Hvížďala záměrně vyhýbal a projekt uskutečnili takřka na poslední chvíli, když už Lustig umíral. A objevily se i případy, kdy rozhovor vznikl, ale dotyčný se lekl vlastní otevřenosti, jíž by až příliš dával všanc své soukromí.

I recenzovaná kniha dává nahlédnout do každodenních až intimních vztahů hlavních hrdinů, což se ovšem v jejich případě většinou nedá úplně oddělit od jejich veřejného angažmá. Hvížďala kupříkladu připomíná význam Realistického divadla na Smíchově, které se v listopadu 1989 stalo prostorem pro diskuse a veřejné besedy s řadou významných osobností. Ale také šlo o místo setkávání a poznávání: Václav Bělohradský se tam seznámil s dramaturgyní Alicí Šimonovou, která mu dodnes edituje všechny texty, Karel Steigerwald s Evou Salzmannovou, která se později stala jeho ženou. V divadelním klubu téhož divadla se údajně sblížil i Václav Havel s Dášou Veškrnovou. „Divadlo tedy sloužilo nejen jako seznamka s demokracií, ale i se zajímavými ženami,“ konstatuje Hvížďala.

Síla i zrádnost slova
Vůbec nejpodstatnějším a stále se vracejícím tématem celé knihy je ovšem především síla i zrádnost lidského slova, od jeho mytického stvořitelského rozměru až k všednímu požívání v rámci pragmatické komunikace. Hvížďala se přitom mimo jiné zastává dnes tak dehonestované politické korektnosti, která ale podle něj prostě znamená, že nemáme skutečnost maskovat ani nemáme věcem podsouvat „předem hanlivý, dehonestující, či naopak laskavý podtext, který zabraňuje myšlení“.
Přesvědčivě také ukazuje, jak to dnes vypadá v hlavě člověka, který napsal kolem třiceti rozhovorových knih: „Když se v noci část mého mozku probudí, přihodí se mi, že si se všemi těmi lidmi povídám, někdy se i hádáme či na sebe štěkáme, jindy se zase hlasitě smějeme či pláčeme nebo někdo i znuděně zívá, i když už jsou dávno mrtví. Záznam těchto rozhovorů je ve mně pevně uložen, i když magnetofonové pásky již odnesl čas. Když budu mít štěstí, tak třeba zlomky těch rozhovorů a vzpomínky na zpovídané přežijí i mou smrt v hlavách několika čtenářů: zůstanou v nich zabodnuty jako kuchyňský nůž v křupavém chlebě“. Svojí bilanční knihou Hvížďala k tomuto podnětnému a zvídavému dialogu zve také své čtenáře. A dává jim nahlédnout do mysli člověka, který i v osmdesáti letech věří, že kniha má člověka především přimět k nové zvědavosti.