Roland Posner se narodil roku 1942 v Praze, německá rodina byla ovšem po válce odsunuta do Západního Německa. Posner působil na řadě univerzit, nejvíce spjatý je však s Technickou univerzitou v Berlíně, kde založil Centrum pro sémiotický výzkum. Český doslov ke knize sleduje dějiny německé sémiotiky v poslední čtvrtině 20. století, k jejímuž formování Posner jako editor, organizátor a zejména autor výrazně přispěl.

Jednotlivé kapitoly knihy představují Posnerovy sémiotické sondy velmi všestranně a různorodě. Jedna předkládá pokus převést lidské jednání do formálně logických algoritmů a je tak zamýšlena i jako příspěvek ke konstrukci inteligentních behaviorálních systémů. Jiná detailně analyzuje typy sémiotických paradoxů a hierarchií promluv v románu Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho od Laurence Sterna.

Slavná manželka jako znak

Další texty jsou obecnější a zvláště na rozdíl od kapitoly o autonomních systémech srozumitelnější. Ve studii Člověk jako znak autor probírá dané téma na několika rovinách, například v náboženském rámci je každý člověk vnímaný jako výtvor a obraz stvořitele, v tomto smyslu je pak každá lidská bytost znakem. Následně Posner přechází k méně abstraktním příkladům, známým i z naší každodennosti. Nejenže lze podle šatů, které člověk nosí, odvodit, jaké má povolání, ale například policisté platí za „znaky státní moci“, i když bez uniformy jsou už sotva identifikovatelní.

Autor ale uvádí i nápaditější příklady, jádro jeho sdělení nebude pro většinu čtenářů nijak překvapivé, i když jeho vědecká formulace zřejmě ano: „Leckterý průmyslník, který si bere za ženu herečku, tak činí, aby ji prezentoval jako signifikant svého smyslu pro umění. Leckterá evropská rodina, která adoptuje sirotka ze země třetího světa, tak činí, aby vytvořila signifikant své společenské zodpovědnosti. Kdo se obklopuje četným služebnictvem, užívá je jako signifikanty svého bohatství. Všechny statusové symboly jsou komunikativními znaky, které se zakládají na signifikaci, žádný člověk tudíž není chráněn před nebezpečím, že bude zneužit jako takový symbol.“ Samostatně se autor zabývá povoláním herce, což je pro něj člověk, kterého „na základě jeho výpovědí vnímáme nikoli jako jeho samého, nýbrž jako někoho jiného“. (Doplňme ovšem, že jistě nejde jen o to, co daný člověk říká, ale hlavně kde to říká – totiž na divadelní scéně, a jak je přitom oblečený – zpravidla v kostýmu.)

Dvojník albánského diktátora: realita či fikce?

Jako velmi extrémní příklad člověka, kterému bylo okolím vnuceno stát se „hercem“ takřka doživotně, uvádí Posner smutný příběh zubaře Petara Shapalla, který měl tu smůlu, že se narodil ve stejný měsíc jako albánský diktátor Enver Hodža, navíc měl podobnou postavu, a dokonce prý i podobný úsměv. O zbytek se pak údajně postaral plastický chirurg, holič a krejčí, které si diktátor najal v polovině šedesátých let, aby z něj vytvořili ideálního dvojníka. Diktátor prý občas navštěvoval operační sál a sledoval pokroky v této svérázné znakové produkci: „Jeho pohled se střídavě zaměřoval na Shapalla a na vlastní obraz v zrcátku. Jakmile byl konečně přesvědčen, že už jeho obraz nelze vylepšit, nechal zabít Shapallovu rodinu – ženu a dcery ve věku osmi a desíti let. Jako další přišel na řadu chirurg, holič a krejčí, všichni byli nalezeni v autobuse, který se zřítil z útesu, jenž poblíž města Dhermi strmě padá k jaderskému pobřeží.“ Svého dvojníka pak diktátor nechal zavřít do příbytku podobajícího se kleci a svěřil ho hlídači, který se měl starat o jeho potřeby. Shapalla nutili jezdit za tmavými skly a ukazovat se při prvomájových slavnostech na balkóně jásajícím davům. „A jednou, když se vládci zdálo, že se zřítí letadlo, bylo na zubaři, aby se usadil na panovníkovo místo při cestě vrtulníkem z Vlorë do tehdejší ruské námořní základny, která se nacházela nedaleko.“ Když diktátor zemřel, Shapallo prý ke své hrůze zjistil, že nedokáže okolí přesvědčit, že se od originálu liší. Chirurgové, holiči a krejčí totiž odvedli svoji práci až příliš dobře a „originál odebral obrazu poslední zbytky individuality tím, že se mu připodobnil.“ Konec jeho života byl tragický: měl být nalezen, jak visí přes vanu, zrcadlo i stěny koupelny byly potřísněny krví a v umyvadle ležel nůž, kterým Shapallo znetvořil svůj vnucený obličej. Děsivý příběh působí úchvatně a znalci v něm rozpoznají variaci na oblíbený romantický dvojnický motiv, navazující též na beletristické texty jako Obraz Doriana Graye nebo Tvář toho druhého Kóbó Abeho. Podle názoru Přemysla Vinše z Katedry jihoslovanských a balkanistických studií FF UK, který se specializuje na albánské moderní dějiny se zaměřením na období komunistického režimu, ve skutečnosti i Shapallo náleží do téže kategorie jako slavný hrdina Oscara Wilda, jde totiž jen o smyšlenku. Posner tak možná „naletěl“, nechal se ošálit tvůrcem této legendy, Shapallovým samozvaným životopiscem, Novozélanďanem Lloydem Jonesem. Proti mystifikacím tvořeným slovy coby sofistikovanými znakovými systémy prostě není imunní ani učený sémiotik…

V dalších studii Posner sleduje, jak se jistá tělesná gesta mohou vzdalovat svému původnímu smyslu či funkci a získávat či na sebe nabalovat stále abstraktnější významy. Například u některých ptáků se původní krmení mláďat transformuje v chování, kdy spolu dva dospělí jedinci flirtují. U lidských tvorů rozebírá Posner „Handschlenkern“, třepetání ruky, které má u dítěte, jež si spálí ruku o horký předmět, za cíl ochlazení, ale u dospělého středoevropského muže, který právě spatřil krásnou ženu, toto gesto vyjadřuje její erotickou přitažlivost, spojenou se svůdnou i nebezpečnou „žhavostí“. (Autorovi recenze ovšem toto gesto známé není a na popsanou situaci reaguje jinými způsoby.)

Kdy je nůž textem

A konečně poslední text, který zmíníme, zkoumá znakovou podstatu kultury. Autor v ní sleduje mimo jiné rozšiřování pojmu „text“ a snaží se o kategorizaci jednotlivých civilizačních artefaktů. Kupříkladu skutečný nůž podle něj není „textem“, ale jeho rituální nápodoba ano. V tomto textu z roku 1989 přitom autor tvrdí, že zvířata nemají kulturu, což mezitím etologové zkoumající zvláště šimpanze a kytovce zpochybnili, protože podle nich vykazují známky nedědičně předávané kultury, jak v češtině nejnověji popsala Jitka Lindová v knize O původu kultury: biologické, antropologické a historické koncepce kulturní evoluce (Academia, 2017). Dodejme ještě, že se pozvolna rozvíjí i celá nová hraniční disciplína, tzv. biosémiotika, hlásající a zkoumající mimo jiné „existenci semiózy v rostlinné říši“. K jejím průkopníkům patřil americký polyhistor Thomas A. Sebeok, který spolu s Posnerem editoval čtyřsvazkové prestižní dílo Semiotik: ein Handbuch zu den zeichen theoretischen Grundlagen von Naturund Kultur (De Gruyter, Berlin, 1997–2004). Posner ji tedy nemůže neznat, ale do přítomného svazku se kromě krátkých pasáží o zvířecích vzorcích chování tyto názory nepromítly.

Autorův záběr je i tak velmi široký a sondy, které provádí, uvádějí sémiotiku do dialogu s matematikou na straně jedné a přes jemné etologické souvislosti pak s teologií, sociální a kulturní antropologií a sociologií na straně druhé. Posner se například ptá: „Jak se liší znakové procesy probíhající při komunikaci mezi jednotlivci a mezi institucemi a státy? Podle čeho rozezná návštěvník, že se ocitl na schůzi parlamentu, na sportovní akci nebo na univerzitě?“ Vyčítá ostatním sociálním vědcům, že se těmito otázkami dostatečně systematicky nezabývají, což je však sporné. Statusové symboly, které dávají na odiv bohatí, již roku 1898 analyzoval Thorstein Veblen ve své vlivné knize Teorie zahálčivé třídy; jak odlišujeme jednotlivé sociální „scény“, na kterých vystupujeme, osvětlil Erving Goffman; na obecnější rovině se souvislostmi uměleckého či kulinářského vkusu, preferencí určitých druhů volnočasových aktivit s pozicí člověka ve společenské struktuře, a nepřímo i s jeho politickou orientací, zabýval Pierre Bourdieu; symbolickou složku kultury a vůbec roli symbolů ve fungování společnosti zkoumá tzv. symbolická antropologie, jejíž představitelkou byla například Mary Douglas... Posner některé tyto badatele velmi stručně zmiňuje, ale jejich myšlenkami se – alespoň v textech obsažených v tomto českém výboru – bohužel nijak hlouběji nezabývá. Každopádně kniha představuje sémiotiku jako dobrodružnou disciplínu, v níž se odvážnému badateli nekladou v jeho honu za znaky téměř žádné hranice. Cenou za tento odvážný přístup je, že se tak může nechtěně ocitnout na území čisté fikce.