protipapežský pamflet
Dávno pryč jsou ty doby, kdy u nás hojně vycházely ohnivé proticírkevní a protináboženské polemiky a pamflety: jestliže do roku 1938 vydala Volná myšlenka 363 publikací, v celém období následujícím roce 1989 už to byly jen knihy dvě...
Dávno pryč jsou ty doby, kdy u nás hojně vycházely ohnivé proticírkevní a protináboženské polemiky a pamflety: jestliže do roku 1938 vydala Volná myšlenka 363 publikací, v celém období následujícím roce 1989 už to byly jen knihy dvě, jednou z nich je publikace Úloha katolické církve v epoše fašismu, která se v mnohém shoduje s knihou Hitlerův papež: tajný příběh Pia XII. od uznávaného autora literatury faktu Johna Cornwella - je to jakási její poněkud zbulvarizovaná a zvulgarizovaná verze.
Církve totiž u nás mají tak slabou pozici, že s výjimkou témat církevních restitucí dnes v podstatě nikoho nedráždí k podobným útokům (však se také v nedávném výzkumu veřejného mínění objevily mezi institucemi jako rozhlas, televize či policie na posledním místě jako ze všech nejméně důvěryhodné). I to je jedním z potvrzení výroku mluvčího papeže Benedikta XVI., který prohlásil, že papež přijede do země, kde je sekularizace tak rozšířená, že náboženskou praxi vykonává jen menšina. A i když také dnes vycházejí knihy s pěknými názvy jako Antiecclesia nebo Zvažuji žalovat římskokatolickou církev: o Bibli, bohu a církvi, nedostává se jim skoro žádného mediálního zájmu (já jsem je objevil jen díky katalogu Národní knihovny).
Existuje ovšem jedna aktuální výjimka - „protipapežský pamflet“ Antiratzinger. K českému vydání zřejmě přispěla i nedůvěra, s níž je u nás vnímán papež, který je nejen z Německa, ale navíc byl krátce zaregistrován v Hitlerjugend (od prosince 1939 bylo toto členství povinné pro každého německého chlapce, který dosáhl 14 let, Ratzinger však byl neaktivním členem a odmítal se účastnit jejich setkání). I k tomuto vděčnému tématu se kniha Antiratzinger vyjadřuje, podle ní Ratzinger sice nebyl nacista, ale pro nedostatek odvahy se přizpůsobil; jeho vlastní životopis je přitom „plný hluchých míst“, snaží se o umenšování odpovědnosti katolické církve při zločinech nacismu a fašismu (čímž Antiratzinger navazuje na témata obou knih zmíněných hned v úvodu).
Na veřejné debatě Benedikt XVI. a společenská role současného papežského úřadu, která se u příležitosti vydání knihy i návštěvy papeže v Čechách vedla 21.9. v budově ČSVTS na Novotného lávce, se sešla pestrá skupina debatérů i četní diváci a dopředu o ní obsáhlým rozhovorem s jejím moderátorem informovalo třeba Rádio Česko. Nedá se říci, že by projevy vystupujících byly nějak překvapivé a nedaly se dopředu odhadnout: Pavel Mareš, redaktor Karmelitánského nakladatelství odpovědný za český překlad některých papežových encyklik, Benedikta poměrně inteligentně a kultivovaně hájil. – Naopak anarchista O. Slačálek útočil proti monarchistickému principu v katolické církvi, proti církevní autoritě a moci, které jsou podle něj bytostně protikřesťanské. - Přizvukoval mu filosof Václav Bělohradský, který stejně jako anonymní autor pamfletu obviňoval papeže z toho, že se snaží vnutit Evropě jednotnou, křesťanskou identitu, zatímco identita je podle Bělohradského něco pluralitního a je otázkou volby. Bělohradský poukazoval i na to, že církev se sice dovolává „přirozenosti“, ale v její interpretaci to často znamená udržovat při životě pomocí těch nejsofistikovanějších metod lidi, kteří by „přirozeně“ už dávno zemřeli (v čemž má naprostou pravdu, stejně jako je podle mne oprávněná kritika oficiálního církevního postoje v otázkách antikoncepce), v této souvislosti mluvil proti „technologickému znásilnění těla“; snažil se dále vtipkovat na účet dogmatu o Ježíšově početí z Ducha svatého - i když podle něj byl zakladatel křesťanství počat „heterologicky“, početí in vitro církev paradoxně zakazuje. - Kněz starokatolické církve, sociolog, publicista a spisovatel Jan Jandourek právem poukazoval nato, že mnozí lidé po papeži vlastně chtějí, aby přestal být papežem, projektují si do něj svoje představy, jejichž splnění by znamenalo faktický zánik prastarého papežského úřadu - jeho slova se dala velmi dobře vztáhnout právě na Slačálka, sedícího hned vedle něj. - Evangelický farář (a člen Společnosti křesťanů a Židů, čemuž odpovídá i jeho vizáž rabína) Mikuláš Vymětal se mimo jiné nepřímo zastal znovupovoleného obřadu tridentské mše, argumentoval tím, že i v synagogách stojí někdy rabín zády k věřícím a nemusí to znamenat, že by se nad ně povyšoval nebo je přehlížel. - Kulturní teoretička Pavla Jonssonová poukazovala na příklady, kdy byla fotografie papeže soudobými umělci „použita“ k útoku na jeho názory a postoje. Jandourek podobné útoky na papeže – v době, kdy mohou umělci beztrestně zesměšňovat či profanovat všechno – označil za hloupé a „pitomé“, jiní mu oponovali s tím, že ona díla byla mnohde zakázána, což podle nich právě dokazuje přetrvávající či sílící totalizátorské choutky katolické církve. Na obecnější rovině je ovšem těžko rozhodnout, zdali je současný papež více zástupcem mocné a bohaté instituce, která umlčuje všechny disidenty, nebo naopak spíše představitelem v Evropě v podstatě menšinové skupiny statečných a nonkonformních lidí hájících dnes stále ohroženější hodnoty – pravdivé jsou svým způsobem oba pohledy.
Co se týká samotné knihy, v diskuzi se odkazy na ni objevovaly jen letmo: kupříkladu Bělohradského poznámka, že částečně četl italský originál, a to ty části, které byly v českém vydání nesrozumitelné, výmluvně svědčí o kvalitách překladu. M. Vymětal zase potvrdil, že v boji za určité mravní hodnoty by se křesťané skutečně mohli částečně spojit s muslimy (což ovšem kniha odsuzuje jako pokus o vytvoření jakési nové „svaté aliance“).
Ve mně kniha Antiratzinger vyvolává protikladné postoje. Je psána erudovaně, ovšem příliš černobíle, a i když obviňuje papeže z toho, že není schopný naslouchání ani dialogu, ani anonymní autor sám neprojevuje snahu Benediktovy postoje trochu více pochopit. Není například zmíněna schůzka papeže s jeho dlouholetým protivníkem Hansem Küngem z roku 2005, kdy se začalo mluvit o jejich možné „nové spolupráci“, a existují dokonce ultrakonzervativní katolické kruhy, které papeže obviňují z přehnaného progresivismu. Autor dále cituje výrok L. Boffa, pronesený po zvolení nového papeže, že „Ratzinger má jedno velké omezení, totiž že nemá žádné pochybnosti“. Připojme ještě poznámku, že církví umlčovaný představitel teologie osvobození Boff již dříve Ratzingera obvinil z „náboženského terorismu“. Jeho obvinění ohledně neexistence pochybností u Ratzingera, za které se Anonym plně staví, ale není úplně spravedlivé. V knize Úvod do křesťanství (i v dalších) se papež naopak stále vrací k tématu vztahu víry, nevíry a pochybnosti: „jako se věřící neustále cítí ohrožen nevírou a nutně ji vnímá jako ustavičné pokušení, pro zdánlivě uzavřený svět nevěřícího je hrozbou a pokušením naopak víra. U jednoho je víra přítomná proti pochybnostem, u druhého skrze pochybnosti a formou pochybování“. Rád také v různých souvislostech a odlišných verzích opakuje chasidský příběh o cadikovi, který vzdělanému osvícenci, jenž přišel vyvrátit jeho „zpátečnické“ důkazy o pravdivosti jeho víry a existenci Boha, pouze stručně říká: „snad je to přecejen pravda“. I tento příběh se dá ale interpretovat dvojace: jeho závěr, ve kterém ono strašné „co kdyby“ u osvícence, jenž se ještě snažil sebrat vnitřní sílu na obranu, nakonec „zlomilo jeho odpor“, může být pojímán i jako důkaz papežského triumfalismu a toho, že víra podle něj nakonec vždy vítězí - ovšem může papež hlásat něco jiného?
Když Benedikt XVI. vydal knihu Ježíš Nazaretský, nadšeně a vřele ji přivítal i evangelický farář Miloš Rejchrt: kdyby neznal autora, prý by v jejím autorovi hádal spíše protestantského teologa, mne však rozladila už jedna z úvodních vět, jež pravila, že „kniha není aktem učitelského úřadu“, takže autor svým čtenářům velkoryse vzkazuje, že mu „každý může svobodně odporovat“ - i když bych mu za jeho svolení mohl být samozřejmě vděčný.
Je jistě mnoho pravdy na tom, že Benedikt „s obvyklou nenuceností používá minulost k tomu, aby všechno pozitivní přisoudil křesťanství a všechno špatné materialismu osvícenství“, i na tom, že podle historika J. Hanuše papežova vize světa je velmi schematická: na jedné straně v ní stojí velká postmoderní nebezpečí, na straně druhé katolické křesťanství, které jediné zachovává pravou racionalitu a uměřenost. I když je mi tedy papežův boj proti relativismu bytostně cizí, připomínám si zároveň slova Karla Čapka o tom, že „stoprocentní relativism musí dospěti k lepšímu poznání: Skoro všechno je relativní. Všechno je relativní až na jisté výjimky: na věci, jež nejsou relativní; na pravdy, které se neklamou; na bytosti, jež jsou dokonalé a nekonečné. Definitivní relativism vám praví, a hleďte oceniti dosah a rozkoš této pravdy: Jsou věci, jež nejsou relativní. Na světě je přítomno něco absolutního; nevíme, kolik procent toho je, ale je to přítomno – k víře a požívání“ (ale nevěřím, že by to papež věděl lépe než já). I v současném světě by už jen z principu jakési základní vyváženosti měla existovat instituce zdůrazňující tradici a řád, a to, že se anarchistům nelíbí a protestují proti ní, je důkazem toho, že svoji funkci ona instituce plní v zásadě dobře, a že ji i někdo bere vážně.
Viz také další recenze na knihu Antiratzinger: protipapežský pamflet:
http://kultura.idnes.cz/
http://www.literarky.cz/index.
Antiratzinger: protipapežský pamflet, Grimmus, Všeň, 2009
