Český zájemce o současnou literární teorii se až do loňského roku nacházel v nezáviděníhodné situaci. Byl odkázán na zdroje vyznačující se různou mírou hodnověrnosti. Povědomí o základních pojmech disciplíny si musel budovat – vedle časově a intelektuálně náročné četby pramenných textů – na základě dílčích monografií nebo informačních zdrojů překladových či zastaralých. Relativně solidní zdroj představoval Slovník literární teorie Štěpána Vlašína (Československý spisovatel 1977), zaměřený ovšem především poetologicky a v jiných než čistě deskriptivních pojmech nesoucí stopy svého vzniku v době minulého režimu. Nyní vychází lexikografické dílo, které je u nás v několika ohledech výjimečné: je původní a shrnuje v relativní úplnosti vývoj literární teorie za posledních zhruba 60 let.

Jak bylo už mnohokrát opakováno, projevuje se současná situace humanitních věd v literárněvědných disciplínách nejen zpochybněním tradičních základních kamenů otázek textové analýzy ve znamení poststrukturalismu (za všechny proměny jmenujme smrt autora u Rolanda Barthesa) a post-poststrukturalismu, ale i tím, že se od základů proměnilo samotné chápání literární teorie, která se vlévá do širokého proudu „transdisciplinárního, eklektického kritického diskursu ,Teorie‘, zaměřené spíše ke kulturním studiím než k výzkumu na poli umění“.¹ Autoři tuto plynulou povahu teorie reflektují, sám recenzovaný slovník si jako jednu z ambic vytýká být „dílo bilancující ,éru teorie‘“.² Teorii autoři nechápou jako poetiku, nýbrž jako – rozumím-li správně – diskursivní praxi, vyznačující se pluralitním charakterem, reflexí vlastní podmíněnosti i podmíněnosti předmětu svého teoretizování.

Více než tisíc hesel, která editoři Richard Müller a Pavel Šidák ve slovníku shromáždili, představují literárněteoretické pojmy. Absentují hesla biografická a do velmi vysoké míry také pojmy označující prvky vnitřní výstavby literárního textu, a patřící tedy spíše do oblasti stylistiky, popisné poetiky apod. Tito zájemci mají však k dispozici jiné příručky, byť ne striktně slovníkového charakteru; odkázat lze především na vynikající torstovskou kolektivní trilogii Poetika literárního díla 20. století.³ Jestliže v úvodu recenze konstatuji, že autorům se jejich téma podařilo zpracovat v relativní úplnosti, je to oxymóron jen na první pohled. Slovník, který si klade za cíl postihnout celou vědeckou disciplínu, může sotva být vyčerpávající. Při recenzování publikací slovníkového typu je úplně nejjednodušší recenzentskou strategií podivovat se nad (nutně) arbitrárním autorským výběrem jednotlivých hesel a nad fatálními opomenutími, kterých se autoři dopustili. Pokusím se takovému lacinému přístupu vyhnout a informace o tom, co v knize je a co v ní není, prezentovat bez subjektivního hodnotícího zaujetí. Kritéria pro výběr jednotlivých hesel jsou stanovena v úvodu Slovníku, avšak samotná povaha předmětu neumožňuje být konkrétnější: autoři si vytkli za cíl pokrýt literární vědu poválečného období (nevysloveným předpokladem je, že těžiště představuje oborová diskuse v Evropě a Americe a stranou jsou ponechány případné ideje asijské provenience) a zaměření na oblast úže vymezené literární teorie coby synchronní reflexe obecných otázek umělecké literatury.

Při prvním prolistování zaujme především to, v jak různé míře autoři kladou akcent na jednotlivé pojmy, které by čtenář měl tendenci pokládat za samozřejmé. Některá z hesel se kupříkladu věnují jednotlivým literárněvědným metodologiím; zejména je jim věnován „Dodatek“ na str. 577–601. První příležitost k podivu vzbuzuje distribuce hesel v takto dichotomním uspořádání: naratologie, nový historismus a postkoloniální studia ano, archetypální kritika (známá u nás také – nejen díky již zmíněné Daniele Hodrové, která svou monografii o „čtení Prahy“ Citlivé město vybavila podtitulem Eseje z mytopoetiky – jako mytopoetika) už ne, ta se ovšem nachází v „regulérní“ heslářové části. Editoři na tuto provázanost Dodatku s heslářem v úvodu sice upozorňují, avšak nezdůvodňují ji. Je zjevné, že intencí Slovníku je popsat konkrétní metodologické školy, nikoli dílčí literárněvědné disciplíny, ačkoli je jejich teoretická složka v různých ohledech nosná. Na komparatistiku se nedostalo ani v jednom případě, marně hledáme také imagologii, a dokonce i genologii. A když už je řeč o genologii, i jestliže přistoupíme na deklarovaný odstup od vnitřních, materiálních aspektů literárního textu, poněkud zarazí absence i takového základního pojmu, jako je žánr. Heslo postava odkazuje k heslu existent, kde je pojem postavy začleněn do vcelku speciálních naratologických konceptů. Topos se vyčerpává svou podobou odvozenou z E. R. Curtia (resp. z antické rétoriky), topika ve smyslu stereotypních zobrazovacích strategií je i se svými důsledky pro zkoumání literárních symbolů (ve smyslu, v jakém tento pojem zdomácněl v německém prostředí) a Stoffgeschichte ponechána stranou. Tvrzení obsažené v Úvodu v souvislosti s novými podněty z oblasti naratologie, že „slovník tak spojuje obě oblasti, čistou teorii i praktickou, poetologickou část, v jednom organickém celku“⁴, je tak zřejmě třeba chápat jen omezeně.

Pokud jde o jednotlivá konkrétní hesla, prostor pro kritiku je menší než malý. Čtyři autoři (vedle obou editorů jsou jimi ještě Jan Lukavec a Jan Matonoha) zpracovali obdivuhodné množství materiálu pokrývajícího poválečný vývoj v literární teorii a excerpovali k němu veškerou dostupnou pramennou literaturu i bohatou literaturu sekundární. Chronologická linie je u některých nosných pojmů často prodloužena až mnohem dále do minulosti – k Platónovi, Aristotelovi, Augustinovi z Hippo, ke středověkým a novověkým filozofům. Po obsahové stránce jednotlivá hesla zpracovávají vybrané literárněvědné pojmy nikoli jedinou správnou či kompromisní definicí, ale zachycením proměn těchto definic u jednotlivých autorů, tedy oborové diskuse. Autoři nepředkládají vlastní teorii literatury (ani snad vlastní teorii literární teorie), nýbrž reprodukují příslušné pojmy a koncepty u různých autorů, pokud je to možné, i včetně případných modifikací, polemických vymezení apod. Typické heslo často vypadá tak, že za lemmatem bezprostředně následuje věta typu: „u autora XY znamená AB“… Výsledkem jsou výborně zpracovaná hesla převážně v podobě drobných studií, poskytující základní přehled o tom, co dotyčný pojem znamenat může, ale – a to je neméně důležité – kam se vydat, pokud zájemce potřebuje prvotní informaci dodanou Slovníkem dále vysvětlit a precizovat (a takovou potřebu lze téměř s jistotou předpokládat). Tím se dostáváme k další charakteristice slovníku, i když se jedná vzhledem k výše popsané situaci o aspekt nevyhnutelný, ba samozřejmý: Slovník není normativní. Na rozdíl od starších příruček podobného typu a jejich novějších metamorfóz nenabízí – protože ani nabízet nemůže – sumu akademických pouček, využitelných v literárněvědných proseminářích v prvních ročnících filologických oborů na vysokých školách. Není využitelný primárně ani jako instrumentárium k interpretaci uměleckého literárního textu. Je v tomto ohledu skutečně tím, čím chce být – příručkou nabízející sumu určitých badatelských a intelektuálních výkonů v literární teorii. Výhoda tohoto přístupu je samozřejmá: zájemce zde najde ve zhuštěné podobě informace, které by jinak musel vyhledávat z různých zdrojů. K obtížnosti takového úkolu, který Slovník do velmi vysoké míry řeší, přispívá jistě i určitá unikavost typická pro (některé) literárněvědné pojmy, neostrost jejich hranic, jejich polemický charakter apod. Autoři užívají relativně přesný a někdy až příliš úsporný jazyk, čemuž se asi i vzhledem k rozsahu slovníku nelze divit; v závěru většiny hesel se pak nacházejí bibliografické odkazy.

Příkladná askeze vládne u jednotlivých hesel i z hlediska možných vykročení mimo striktní hranice literární teorie: začteme-li se například do hesla reprezentace, dostane se nám telegrafického, avšak spolehlivého přehledu o konceptu reprezentace v literární teorii od Friedricha Nietzscheho po Petra A. Bílka, avšak i když se Slovník hlásí k mezioborovosti a pojem reprezentace je v soudobých kulturních studiích velmi frekventovaný, jména jako Clifford Geertz nebo Victor Turner, abychom zůstali jen u klasiků, nepadnou – to však paradoxně neznamená, že se ve Slovníku nenacházejí vůbec. Pokud tedy někdo potřebuje pojem reprezentace využít třeba pro studii o mýtu ušlechtilého divocha v romantismu nebo na jiné podobné téma, kde si čistě literárněvědný přístup říká o mezioborové obohacení, tuto práci za něj Slovník neudělá. Jiný případ: zajímá-li se čtenář o frekventovanou a produktivní extenzi pojmu text na další oblasti lidského života, především na celek kultury, Slovník mu nabídne povšechnou informaci a odkazy na literárněvědnou literaturu, avšak už nikoli – vedle obou výše zmíněných klasiků interpretativní kulturní antropologie – Émila Durkheima nebo Mary Douglasovou, jejichž práce jistě stojí za to číst pro obeznámení se s genezí této představy mimo literární pole (řečeno s Bourdieuem; je arci třeba kvitovat, že toto heslo a jméno se ve Slovníku nachází). Na druhou stranu se ve Slovníku vyskytuje řada hesel z oblasti kulturních studií (namátkou např. jinakost, teorie her nebo zhuštěný popis), u kterých se vysoká míra inter- a transdisciplinarity předpokládá a která uvádějí koncepty z oblasti antropologie, filozofie, kulturologie, lingvistiky a dalších věd včetně příslušné literatury. Proč ale potom nejsou do větší hloubky zpracována třeba témata jako autobiografie/autoetnografie v tzv. etnografickém románu, klimatologická teorie v estetice, pojem barbarismu nebo třeba terapeutická funkce vyprávění a psaní? Proč ve zmíněném hesle jinakost nebo u jeho komplementárního protějšku věnovaného identitě nepadne nejen zmínka o narativní identitě, ale ani jméno Benedict Anderson, a dokonce ani Paul Ricoeur? Míra vykročení mimo striktně definovanou oblast literární teorie je tu zřejmě stanovena intuitivně, což je trochu škoda, protože zrovna v tomto případě by mne velmi zajímalo, jak si autoři zdůvodnili své řešení dilematu mezi Skyllou křišťálové oborové čistoty a Charybdou nekonečného řetězení pojmů, jmen a knih, jehož výsledkem by vposledku nemohlo být nic menšího než summa veškerého vědění na způsob francouzské encyklopedie – že se v jednom i v druhém případě jedná o čirou utopii, není doufám třeba zdůrazňovat. – Na okraj těchto postřehů dodejme, že omezený zůstal očividně také prostor pro podrobnější zpracování případných modifikací v rámci konceptů jednotlivých autorů: Iserovo pojetí reprezentace shrnuje autor hesla (záslužně) jednou větou s odkazem (bohužel) na jediný jeho článek, ačkoli se Wolfgang Iser k tomuto tématu ve svých knihách a studiích několikrát vracel a své závěry přehodnocoval.

Z formálního hlediska není Slovníku co vytknout, jedinou drobnou pochybnost vyvolává konsekventnost transkripce staré řečtiny: redakce zcela správně přepisuje farmakon, ale na druhou stranu phallos – což je zřejmě těžko obhajitelné, když v řečtině odpovídá fonetickému f i spřežce ph jediný grafém fí.

To už je ale skutečně pouhá drobnost. V každém případě je třeba vydání Slovníku vítat jako událost nesmírného významu, protože nejen splácí dluh české literární vědy, ale stanovuje standard do budoucna. Těžko si lze představit, že výkon autorské čtveřice bude v dohledné době překonán.
 

1. Marko Juvan: Literary Studies in Reconstruction. Peter Lang, Frankfurt am Main, 2011, s. 7 ^zpět
2. „Úvod“, str. 8 ^zpět
3. Daniela Hodrová: …na okraji chaosu… Torst, Praha, 2001; Miroslav Červenka (et al.): Pohledy zblízka: Zvuk, význam, obraz. Torst, Praha, 2002; Miroslav Červenka (et al.): Na cestě ke smyslu. Torst, Praha 2005 ^zpět
4. „Úvod“, str. 11 ^zpět