Dva roky poté, co vyšel v prvním vydání kompletní český překlad Souostroví Gulag, přináší nakladatelství Argo další překlad Solženicynova prozaického díla, a to symptomaticky ve své ediční řadě Současná světová próza. Alexandr Isajevič Solženicyn dnes již jistě právem platí za představitele světového literárního kánonu, a patří tedy mezi autory klasické; do souboru Meruňková zavařenina však bylo vybráno šest kratších povídek, které vznikaly až v pozdním období jeho života, v době od roku 1994, kdy se vrátil z amerického exilu do Ruska, do jeho smrti v roce 2008. Žánr povídky nikdy nezaujímal v Solženicynově tvorbě ústřední postavení, tento autor je, jak známo, proslulý rozsáhlými románovými a románově-kronikářskými útvary a jejich cykly. Na malé ploše ovšem o to jasněji vynikne to, co všechny povídky v souboru drží pohromadě, co je jim společné a co je zároveň i zdrojem čtenářského požitku: tematika, kompozice a postavy, resp. postava.

Tematicky se Solženicyn stále drží historické látky, které se věnoval ve své literární produkci prakticky celý život: zhuštěně se dá říct, že píše o konfliktu jedince a systému v podmínkách společenských otřesů, konkrétně občanské války, druhé světové války a let budování komunismu v Rusku. Tímto jedincem může být leckdo, autor se neomezuje na perspektivu „malých lidí“, jakým je třeba Platon Karatajev ve Vojně a míru L. N. Tolstého. Vedle „bezejmenných“, vzájemně zaměnitelných dělníků, učitelů, studentů nebo vojáků může být hrdinou jedné z povídek také slavný sovětský vojenský velitel maršál G. K. Žukov, mj. vítěz v bitvě u Stalingradu a v bitvě o Moskvu za druhé světové války. Povídky s vojenskou tematikou (celkem tři) jsou příjemným překvapením i pro toho, kdo Solženicyna nepovažuje za typického představitele ruské válečné prózy; černým humorem, věcnou (nikoli však nezaujatou) vypravěčskou perspektivou, promyšleným budováním dějového napětí a jistou autorovou hrdostí na vlastní postavy snesou srovnání s Isaakem Babelem.

Konflikt postavy a systému není nijak psychologicky přeexponovaný v romantickém smyslu. Ani v emocionálně velmi vypjatých situacích, které dějinné zvraty přinesly, tu nenajdeme heroický patos. Solženicynovi se zde krystalicky jasně daří zachytit rozpor vnějšku a vnitřního přesvědčení, smýšlení, života vůbec. Vnitřní nejistotu a pochybnosti postav v mezní situaci, kdy – a to je důležité – nezáleží na tom, zda dotyčná osoba chce hrát podle pravidel, nebo se proti nim chce (nejčastěji z existenčních důvodů, v situaci přímého ohrožení) vzepřít. V tom také spočívá ďábelská bezprostřednost, s jakou Solženicyn kreslí portrét zrůdného sovětského systému, založeného na vytváření nepřátel ve vlastních řadách. Nedá se říct, že by se v životním prostoru postav posouvala hranice toho, co je v souladu s pravidly a co už ne. Tady dochází k neustálému překreslování celé hrací plochy: kde byli včera naši, jsou dnes protivníci, co včera platilo za odsouzeníhodné, je vynášeno do nebes a obráceně, kdo se těšil přízni nejvyšších míst, je najednou zatracen, odejit, vymazán z historie. To se týká nejen osob, ale třeba i ruské literatury: v povídce Nastěnka, kde stejnojmenná – naivně dobrosrdečná – učitelka musí zoufale volit, co z ruské klasiky lze žákům předkládat a které autory už je třeba přejít mlčením, protože za byť jen zmínku o nich hrozí obvinění z ničeho menšího než ze sabotáže. Anebo zmíněný Žukov: stárnoucí generál je zmítán pochybnostmi při psaní vlastních pamětí („nemohl napsat, co měl na srdci, ale co projde! Pustí tohle, nebo nepustí? Co je vhod a co ne? Ale on sám přece souhlasí: Jistě, tohle ne“ – s. 109), zatímco za ním neustále chodí našeptavači a přátelsky mu radí, aby se zmínil ještě o tomhle a o tomhle, a o onom naopak by snad raději měl pomlčet; ale opravdu slibujeme, že pak už vaši knihu vydáme, soudruhu generále…

V povídkách Meruňkové zavařeniny zapojil autor ještě jeden ozvláštňující postup, a to kompoziční. Soubor je vybaven podtitulem Povídky o dvou částech, a ačkoli ne u všech povídek je tento kompoziční šev zřetelný, je zřejmé, že efektu bylo dosaženo převrácením perspektivy. Změna může spočívat v tom, že tutéž událost vidí čtenář očima jiné postavy, anebo to bývá setkání po letech a odhalení, do jak odlehlých koutů světa (a to nikoli v geografickém smyslu) ironie dějin jednotlivé protagonisty zavála. A vlastně i změnu perspektivy u samotného autora lze zhodnotit pozitivně: odstup, který Solženicyn k těžkým časům své vlasti díky uplynulým letům a emigrantské zkušenosti zaujímá, mu podle všeho umožnil odpoutat se od dříve pociťované kronikářské povinnosti a odpovědnosti a psát uměleckou literaturu bez politického angažmá a bez přívlastků. Výsledek je vynikající.