Nakladatelství Academia před nedávnem dodalo na pulty knihkupců objemnou knihu vázanou v decentně přitažlivých deskách (snoubících jednoduché výtvarné prvky moderní a stylizovaně antické), Učebnici klasické řečtiny. Konečně se tak studentu i učiteli dostává do rukou filology dávno vytoužená původní česká podrobná příručka zaměřená vskutku „arciklasicky“ – jak to v polovině devadesátých let formuloval brněnský grecista Petr Peňáz.¹

Ani jeden z autorů předkládané publikace vlastně není svým původním zaměřením „pravý“ klasický filolog: Radek Chlup (* 1972) je moderní filolog (anglista) a především filozof, primární aprobace Filipa Horáčka (* 1978) je religionistika a judaistika. Oba nicméně s řeckými texty různých autorů v rámci svých profesí (Chlup je docentem Filozofické fakulty, Horáček asistentem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy) již dlouho běžně zacházejí a oba mají na svém kontě celou řadu i velmi náročných odborných publikací (včetně překladů a editorských počinů), v nichž se hloubka ponoru do starých jazyků dostatečně prokázala.² Oba navíc mají už víceletou pedagogickou praxi ve výuce starořeckého jazyka pro vysokoškolské studenty především filozofického a religionistického zaměření. Z této praktické zkušenosti a z jejich značné teoretické erudice (rozprostraněné daleko za hranice starořecké gramatiky – do oblastí antické filozofie a náboženství, literatury i ostatních kulturních reálií včetně „běžného života“ starověkého člověka) vyrostla objemná a pozoruhodná kniha se snad až příliš všedním názvem Učebnice klasické řečtiny (pojmenování je vlastně trochu zavádějící, bývalo by stálo za to pouvažovat o názvu přiléhavějším, více naznačujícím šíři obsahu, např. „Učebnice starořeckého jazyka s úvodem do kulturních reálií“).

Ve třiatřiceti lekcích učebnice se zájemci dostane velmi důkladného poučení v podstatě o celé starořecké normativní gramatice (od zběžnějších kapitol o řecké grafice, fonetice a fonologii přes podrobně pojatou morfologii až po podobně zevrubně pojednanou polovětnou a větnou syntax, s exkurzy do slovotvorby, a dokonce s občasným poučením o stylistice)³. Každá z lekcí studentovi poskytuje bohatství cvičných vět (vybraných přímo z pramenů a dostatečně podrobně komentovaných) i potřebnou slovní zásobu a nabízí také dobrý materiál k procvičení (zejména věty k překladu z řečtiny i do řečtiny). Vedle toho jsou ve většině lekcí zařazeny doplňkové četby (delší souvislé řeckojazyčné pasáže z autentických textů starých autorů s vypsanými dosud neznámými slůvky a zdařilými pomocnými komentáři) a hutné, ale osvěžující subkapitoly, týkající se vybraných témat z reálií starořeckého světa (např. Základní nástin řeckých dějin, Sparta a její instituce, Řekové a otroci, řecký model vzdělání, střepinový soud). Za oddíl lekcí je připojeno sedm příloh, obsahujících přehledy a tabulky k některým důležitým gramatickým tématům, podrobnou komentovanou bibliografii slovníků a mluvnic a také zevrubné poučení o epickém jazyce a metru. V samém závěru knihy je zařazen seznam edicí a zkratek citovaných antických spisů (který zároveň velmi dobře nenápadně plní i závažnou didaktickou funkci, protože student je jeho užíváním vlastně mimoděk uváděn do citačních zvyklostí klasické filologie a příbuzných disciplín), přiměřeně obsáhlý glosář antických autorů (je třeba ho ocenit nejen jako rychlý informační zdroj, ale také jako vzor důsledného zacházení s řeckými vlastními jmény, což studentovi pomůže, aby se v tomto nikoli zcela přehledném hájemství poměrně rychle a bezpečně zabydlil – v návaznosti na téma přepis a skloňování řeckých vlastních jmen, jemuž je věnována jedna z příloh), česko-řecký slovníček k překladovým cvičením, řecko-český slovníček a především rejstřík gramatických jevů, který mimo jiné umožňuje knihu celkem pohodlně používat jako „praktickou mluvnici“.

Chlupova a Horáčkova učebnice je v českém prostředí naprosto ojedinělá (poslední soustavnou učebnicí klasické řečtiny⁴ vystavěnou na „tradičním“ přístupu⁵ k metodám osvojování látky je přes šedesát let stará Hnátkova Cvičebnice jazyka řeckého, která pak byla vícekrát reprintována a používá se dodnes), navíc, jak bylo zmíněno, obsahuje mnoho cenných informací i z témat „negramatických“, tj. kulturněhistorických, literárních, filozofických, náboženských. Kniha není určena pro samouky (autoři na to v předmluvě výslovně upozorňují), což v tomto případě naprosto není možno považovat za slabinu. Jazyk, který je tu studentovi (doprovázenému učitelem) předkládán, se nebojí od počátku nořit do obtížnějších abstraktních témat, a tak je na místě předpokládat, že ten, kdo poctivě projde kurzem této učebnice, bude schopen se rychle a úspěšně začíst i do komplikovanějších textů rétorických či filozofických.⁶

Také z pohledu technického a estetického lze knize stěží co vytknout. Grafická stránka je podle mého soudu čtenářsky příznivá, mimořádně náročná sazba byla zvládnuta opravdu dobře – tiskové či redakční chyby se najdou jen velmi výjimečně (s. 207 ostrý přízvuk místo těžkého u záporky μην; s. 311 podoba jména Genadij místo Gennadij; s. 367 v bibliografickém údaji Rudolf Wachter místo Wachter, Rudolf).

Shrnutí na závěr: Horáček a Chlup ve své knize podávají pohled na starou řečtinu (i na množství souvislostí a „doprovodných“ skutečností s ní souvisejících) solidně tradiční a současně v mnohém ohledu nový – z hlediska obsahu i didaktických přístupů. Jejich metodologická vynalézavost a autorská pečlivost mne vedou k tomu, abych příručku rozhodně doporučil jako velmi dobrý výukový/studijní materiál. Horáčkova a Chlupova učebnice je široce použitelná v kurzech oborů filozoficko-religionistických, ale i odborně filologických, a neměli by ji nechat bez povšimnutí ani studenti směrů teologických, pokud se časem hodlají věnovat náročnějším řeckým textům patristickým, jejichž autoři na klasické („pohanské“) literatuře vyrostli a na ni přirozeně těsně navázali.
 

1. Úvahu o naléhavé potřebě vytvoření takové příručky rozvinul v rozsáhlé recenzi na tehdy recentní (z didaktického hlediska „tradičně“ pojatou) učebnici řečtiny novozákonní: Petr Peňáz, „rf. Bartoň, Josef: Uvedení do novozákonní řečtiny, Karolinum, Praha, 1994“, in: Echo Latina 1995, č. 1–2, s. 55–58. ^zpět
2. Je snad na místě připomenout zde aspoň nedávnou rozsáhlou Horáčkovu dvojstudii publikovanou v Listech filologických: Filip Horáček, „Problematika vzniku řecké alfabéty I: Povaha vynálezu a datace“, in: Listy filologické, 133, 2010, s. 239–293, a „Problematika vzniku řecké alfabéty II: Dvě opominuté teorie“, in: Listy filologické, 134, 2011, s. 7–23. ^zpět
3. U všech témat jsou vždy uváděny odkazy na příslušné paragrafy obsáhlé mluvnice Smythovy a česky psané mluvnice Niederle – Niederle – Varcl. ^zpět
4. Od r. 1990 bylo vydáno několik českých příruček starořečtiny, zaměřených ovšem úzce na řečtinu novozákonní. ^zpět
5. Na jiných didaktických důrazech je postavena z angličtiny přeložená středoškolská učebnice Cyril W. E. Peckett – Arthur R. Munday, Thrasymachos: učebnice starořečtiny, přel. Ondřej Prokop, Praha 1995. ^zpět
6. Toto tvrzení mohu opřít i o svědectví řady absolventů řeckých kurzů (určených pro filozofy a religionisty) vedených autory v posledních několika letech podle pracovních verzí této učebnice. ^zpět