Z autorského i nakladatelského pohledu to má logiku: Raymond Khoury svým debutem Poslední templář notně zčeřil bestsellerové vody. Na špici žebříčků se v některých zemích držel i bezmála dva roky po vydání v roce 2005. Následující dva romány Svatyně a Znamení, kterými se, posledně jmenovaným zejména, Khoury pokoušel vymanit ze stínu prokletí brownovského epigona, ovšem zdaleka nesplnily očekávání; nebyly ani dobré, ani úspěšné. Je tedy zřejmé, že nakladatelé (i obchodní cit) veleli autorovi udělat ještě něco s templáři, když se mu s nimi tak zadařilo. A tak se během nedlouhé doby, mnohonásobně kratší než v případě prvního románu, jehož geneze se rozprostírá téměř přes jedno desetiletí, zrodilo toto pokračování.

Jenže čím ho naplnit? Kdo četl výchozí román, ví, že má vyhraněný začátek a ostrý konec, nic nenasvědčuje tomu, že by se měl rozrůst o další svazek. I pár otazníků, které zůstaly nezodpovězené, bylo záměrných a zvyšovalo atraktivitu knihy coby hermetická tajemství, jež se nesluší odhalovat. Nebyly pro román až tak podstatné a nechat je v mlze mu posloužilo lépe než vykonstruovat pro ně hypotetické vysvětlení, jakkoliv je to pro fabulačně jen trochu zběhlého autora hračka.

Khoury to právě v pokračování dokazuje. Fabuluje, vysvětluje těch pár vzrušujících věcí, jež měly natrvalo provokovat čtenářovu fantazii. Dozvíme se jeho verzi osudu templářů. Zjevně je klopotně domyšlená právě pro pokračování. Jistě by se dala zakomponovat už do první knihy, ale tehdy ještě z radosti (ne pod tlakem trhu) pracující autor usoudil, že je to zbytečné, že přílišné odhalování žánru spíše škodí. Nechal si svou teorii pro sebe a Poslednímu templáři to neuškodilo.

Ve Spáse templářů se jeho konstrukt stal centrálním bodem knihy. Khoury má své srdeční téma opravdu dobře nastudované a má je rád, takže jeho historické exkursy jsou barvité, přesvědčivé, poučné, podnětné. Chvíli se tak kniha dá číst jako poměrně zajímavý, spekulativně odvážný historický román – zvlášť ty čtenáře, kteří neznají předešlý svazek, to může uspokojit. Jenže ze střídání časů mezi 13. a 14. stoletím a současností, která drtivě převažuje, je zřejmé, že Khoury píše prvořadě moderní thriller, kde lze historické pozadí vítat jako přidanou hodnotu, ale ne jako hlavní devizu. Zde toho však o mnoho víc k vítání není. Naopak se zdá, že Khoury obě složky dostatečně nevyvážil a thrillerovou navíc zrazuje: kdo zná předešlou knihu, poměrně snadno odhadne, kam se budou ubírat autorovy hypotézy, a historická linka knihy pro něj ztratí většinu atraktivity. Zbude pohříchu schematický napínavý příběh současné honby za posledním tajemstvím templářů, po kterém pasou snad všichni myslitelní gauneři (ti z Vatikánu, ti z Blízkého východu, ti z Langley…), s předvídatelnými zápletkami, náležitě polarizovanými dovednostmi a dávkami smůly, aby vynikla genialita jedněch a tupost druhých, se sádrokartonovými postavami… Jsou to naši staří známí z předchozího svazku, archeoložka Tess a agent Sean, a i když ani v první knize nebyli zrovna vzorem plastické živoucnosti, zde si na mnoha místech počínají jako leklí. I o autorovi se ze stránek knihy dozvíme víc než o nich, protože špikuje knihu svými postoji ke kdečemu, od současné geopolitické situace až po moderní křesťanství. Až to trestuhodně zastiňuje postoje a motivace postav.

V závěru, po skoro až legračním souboji v Turecku, je vše vysvětleno a odhaleno… Tedy téměř vše. Na rozdíl od Posledního templáře, kde bych se toho neodvažoval, zde se snad i vsadím, že se brzy dočkáme ještě jednoho dílu.