Jaroslava Lukavská je pseudonym ženy, která ve 20. letech 20. století pracovala jako zapisovatelka na ministerstvu zahraničních věcí. Zapisování jí zřejmě bylo osudným, protože pokud jí zrovna nějaký úředník nediktoval do psacího stroje, zaznamenávala si okolní dění do deníku, který nosila celý život u sebe. V samotách duše (Denících z let 1925–1954) si aktuálně může zalistovat i čtenář z doby dnešní.

Obsáhlé deníkové zápisky jako zázrakem přežily druhou světovou válku a dobu normalizace, dlouhá léta ležely ukryty na půdě u příbuzenstva a vyčkávaly svého budoucího čtenáře. Jejich autorka v poměrně mladém věku propadá těžkomyslnosti a popisuje strach ze zániku všech těch vzácných obrazů ze své „vzpomínkové galerie“, kterou celý život pilně doplňuje. Neobává se smrti vlastní osoby, ale zmaru „krásných myšlenek velkých duchů a myslitelů“, které přečetla. Lukavská byla velmi sečtělá a úryvky ze slavných spisů nebraly v jejích původních zápiscích konce. V knižní podobě byly ve velkém vypouštěny a prostor byl dán konkrétnímu historickému dění. To se již v první třetině deníků stáčí do bludného kruhu nešťastné, nenaplněné lásky, která neblahým způsobem zasáhne do života několika lidí.

Jabloňový květ neboli Hledání je název první části zápisků a začíná náhlým přeložením mladičké sekretářky na nové, ministerské pracoviště. Vzhledem k nezvyklé nervozitě a velkému množství prolitých slz hned v prvních popisovaných dnech může čtenář vytušit, že to s hlavní hrdinkou nebude jednoduché. Její citlivost, naivita a zároveň přísnost ke své osobě společně s dobovými společenskými poměry v kancelářích přináší čtenáři podivuhodný zážitek. V dnešní době není výjimečné měnit zaměstnání každý půlrok, ovšem ve dvacátých letech minulého století byla změna pracoviště významným životním krokem, který se neopakuje často. Přinejmenším pro sekretářky a zapisovatelky. Upřímná, rodinná atmosféra v kanceláři taktéž není obrázek z dnešního století. Vytrhnout se ze dne na den z příjemného, komorního pracovního prostředí tehdy skutečně mohlo způsobit citlivějším povahám duševní otřes. A že byla zapisovatelka Lukavská obzvlášť citlivá! Jabloňovým květem nazývá ve svých zápiscích cosi „sladkého, lehounkého, něžného a růžového“, co bylo jako sen, ale mělo i svou duši a zjevovalo se to i ve dne. Jinými slovy se zamilovala. Bohužel do svého o šestnáct let staršího, ženatého nadřízeného. Svou první lásku a hluboké souznění duší popisuje pouze v náznacích a metaforách a rozhodující roky, během nichž se mezi dvojicí mělo cosi odehrát, jsou z deníku zcela vypuštěny. Kořeny utajovaného milostného vztahu se postupně rozkrývají ve druhé deníkové části, nazvané Rozjímání (Dopis). V ní dochází k zásadní proměně deníku jako žánru. Jednotlivé zápisky jsou sice označeny konkrétními daty, dějově se však vracejí o několik let dozadu a zpětně popisují klíčové události vypravěččina života. 19. listopad 1929 je kupříkladu rozsáhlou vzpomínkou na 4. květen 1928 a podobně je tomu i u ostatních dnů. Chronologii deníků tedy autorka pojala neobvyklým způsobem. Celé Rozjímání je psáno formou dopisu; sáhodlouhého a několik let vznikajícího volání po milované osobě, které se snaží vysvětlit nevysvětlitelné. Bohužel v tomto případě nebyl adresát nikdy dostižen a bludný kruh tíživé minulosti, ve které se Lukavská neúnosně dlouho utápí, nebyl přetrhnut. V momentě, kdy se vnitřní tíha pisatelky již nedá vydržet, přichází něco nového, co její bolest přebije. Zkušenost s láskou (ovšem nikoliv v erotickém slova smyslu, ale výhradně jen jako souznění duší) střídá setkání se smrtí. Ztráta otce a nová podoba duševní bolesti vrací hrdince zpět její hrdost a příběh má konečně možnost posunout se o něco dál.

Název dalšího oddílu Věže chrámu opravdovosti mluví za všechno. Přehnané metafory, patos, detailní pitvání mezilidských vztahů. Již je navýsost zřejmé, že se jedná o výjimečně vnímavou pisatelku a že popisované mravní zákony a přísné zvyklosti nepůsobí v dnešní době cize z důvodu tehdejší odlišné morálky, nýbrž z důvodu jedné svérázné individuality. A v čem tedy spočívá ona opravdovost? Patrně v tom, že je člověku přes třicet a brzy se bude vdávat. Bohužel ani v této životní etapě neměla Jaroslava Lukavská mnoho štěstí. Se svým snoubencem Daliborem Hodanem se velmi dlouho teoreticky připravovala na správný vstup do manželství, desítky stran čteme o vzájemném testování a poznávání se a o pravidelných vlnách přílivu a odlivu v těle ženy, podle kterých se prý každé manželství reguluje. Ale co je to platné, když ani po náležitém svatebním obřadu hlavní hrdinka nespočine v bezpečí  mužské náruče a její duše se nenaplní štěstím? Naopak, nervozita a těžkomyslnost zůstává a příběh dostává až detektivní ráz. Anonymní telefonáty a podlé útoky na rodinné blaho se stupňují. Když už je Dalibor zcela „denervován“ a vydržet to nemůže ani čtenář, opět přichází smrt a vzápětí druhá světová válka. Začíná poslední a nejzajímavější třetina knihy. Vstupujeme do Večerního zamyšlení, ve kterém nás hned na začátku příjemně překvapí návštěva u spisovatele Machara a popis politického a společenského dění v Praze. Takové pasáže v předchozích částech chyběly, a přitom nesou pro dnešního čtenáře největší historickou hodnotu. Osobní vzpomínky na Masarykův pohřeb a období heydrichiády jsou působivé a mohou být zajímavým pramenem pro současné dějepisce. Ve Večerním zamyšlení už nejde jen o vnitřní stesky a beznaděj, něco velkého se začíná dít s celým národem, události na sebe rychle navazují a děj se přestává točit v bludném kruhu. Najednou je Lukavská vdovou a nazírá na život zkušenějšíma očima. Smůla v milostném životě ji ovšem pronásleduje až do konce. Deníkové zápisky uzavírá pisatelčina symbolická oslava padesátin.

Deníkové zápisky Jaroslavy Lukavské jsou bezesporu působivé – nutno však podotknout, že jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. První polovina knihy se podobá ženskému čtivu a místy se nedá vydržet. Není to však autorčinou neschopností vylíčit životní situace – naopak. Právě její životní příběhy mohou působit na čtenáře tíživě a beznadějně, protože se dlouhá léta nevyvíjejí a utápějí se v trapném nedorozumění. Naše stížnosti však nejsou namístě, protože deník je žánr, který dovoluje svému pisateli cokoliv. Čtenář má ovšem na oplátku právo několik nudných stránek přeskočit. Poslední třetina knihy se radikálně mění a je spíše na škodu, že popisy dobové společnosti a politiky dostaly tak málo prostoru. Zajímavé je sledovat proměnu vnímání zániku lidského života. Na začátku je smrt něco velmi intenzivního a záhadného a také něco ojedinělého. Setkání se smrtí blízké osoby nebo jen vzpomínky na ni vedou k hlubokým filozofickým zamyšlením, která zabírají dlouhé odstavce. Ke konci je smrt častá a samozřejmá, zhuštěná do několika řádků čítajících jména popravených osob. Vyvražďování českého národa v protektorátní době bezprostředně nahlížené skrz zatemněná okna v samém centru Prahy by si měl připomenout každý český občan. Závěr deníků Jaroslavy Lukavské mu to schůdnou beletristickou formou umožňuje. Působivé jsou i obrazy z let padesátých, během kterých je obyvatelům potupně zabírán majetek; do bytu pisatelky a její stařičké matky je kupříkladu nastěhována cizí dělnická rodina.

Sama autorka počítala s tím, že se její zápisky někdy v budoucnu mezi čtenáře dostanou. Proč by jinak připravila jejich knižní formu, proč by vybírala konkrétní místa a naopak nejožehavější z nich ničila? Své zápisky brala velmi vážně a považovala je za své životní dílo. A to jako zázrakem přečkalo řadu historických pohrom a mohlo být v dnešní svobodné zemi publikováno.