Románem Bílá vrána přichází Andrzej Stasiuk k publiku, které je s jeho tvorbou už dobře obeznámené. V povídkách, esejích a cestopisech (a v útvarech tato žánrová zařazení kombinujících) zpřítomňuje tento autor témata, která ve zdejším prostředí nalézají u jisté části čtenářstva odezvu: vedle memoárově laděné výpovědi o dozrávání v kulisách socialismu na polský způsob (Jak jsem se stal spisovatelem, česky 2004) se jeho psaní točí kolem současnosti středovýchodní Evropy. Popisný pojem volím takto zcela záměrně, protože Stasiukovým tématem jsou ty součásti sjednocujícího se starého kontinentu, které se v kulturním a mentálním smyslu rozkládají na východ od toho, co se obvykle nazývá Evropou střední: zřetelný je jeho zájem o prostor tíhnoucí již mentálně zčásti k velkým kulturním centrům východu – k Orientu nebo k Rusku. Viditelně ho přitahuje prostor hor na polsko-ukrajinsko-slovenském pomezí (kde ostatně žije; v 80. letech minulého století odešel z Varšavy do městečka Wołowiec v Nízkých Beskydech, kde dnes provozuje své nakladatelství).

Také Bílá vrána navazuje na oba tyto inspirační zdroje. Je to dílem generační román, dílem próza vázaná na konkrétní místo (pokud bychom nutně museli hledat literárněvědnou škatulku, nejblíž by byla asi „etnografická próza“), a má dokonce i rysy thrilleru. Jde o příběh pěti mužů ve středním věku, kteří se jedné zimy vydají společně na přechod hor. Motivace není úplně jasná, možná chtějí znovu přivolat dny výletů v mládí, možná chtějí jen uniknout před – před čím? To není důležité, autor nám to neprozradí a uvažovat o tom nevyžaduje žádnou zvláštní představivost. Nejsilnější je román – jak je u Stasiuka očekávatelné – v popisech krajiny Nízkých Beskyd, kde se odehrává. Deskripce zimní krajiny, jemně modulované nekonečným množstvím odstínů pouhých dvou barev, černé a bílé, a povětrnostních jevů vyvolává doslova magickou atmosféru. A krajinu ovšem netvoří jen příroda, ale i její kulturní složka, což v případě dnešních Nízkých Beskyd znamená stopy toho, co kdysi bylo. Hory jsou to v dějinách těžce zkoušené, přehnala se jimi fronta v obou světových válkách, po kterých se mocnosti postaraly o etnické čistky. Ještě dnes tu funguje nějaká veřejná doprava, ale vesnice jsou buď skoro, nebo úplně vylidněné nebo z nich zůstal stát jen kostel, respektive cerkev,protože šlo o vesnice obývané řeckokatolickými Ukrajinci a Lemky (a podobnými záhadnými etniky), s nimiž si poválečný polský stát vyřídil účty podobně jako Československo se sudetskými Němci. V podhorských vesnicích se především chlastá a za základní zdroj obživy platí obchod se vším možným (doslova – kapitola odehrávající se na tržišti zalidněném ukrajinskými a ruskými kšeftsmany patří k nejbizarnějším), ale v samotných horách už se jen přežívá. Co nesmetla válka a poválečný odsun, vzalo za své v desetiletích následujících: jestliže se zde komunistický režim pokoušel rozvíjet nějaké hospodářství, začátkem devadesátých let je už jasné, že z těchto pokusů zůstanou jen rozpadající se rozkradené stavby a rezivějící stroje. Nefunkční kostel, nefunkční státní statek, nefunkční kamenolom…

Nefunkční kraj, chtělo by se shrnout. A bylo by to velmi stasiukovské. Podobná lapidární shrnutí jsou jedním z charakteristických rysů Stasiukova velmi osobitého jazyka. Autor si bere na pomoc slova taková, jaká jsou, po šaldovsku řečeno „nemytá a nečesaná“ a hned od první stránky dává najevo, že čtenáře šetřit nehodlá. Další silnou stránkou románu je evokace mužského společenství s jeho přirozeně obhroublými a ušpiněnými projevy a návyky. Avšak zdaleka nejen to. V pravidelných prostřizích se dostává ke slovu minulost těchto kamarádů ze školy (vzpomínky – druhý Stasiukův inspirační zdroj): popisy patálií na cestě přes hory a naznačený dějový „drajv“ odvozený od elementární kriminální zápletky střídají rozsáhlé pasáže o dávných společných prožitcích, které autor věru také nijak neidealizuje. To všechno se slévá ve velmi zdařilou iluzi autenticity; k tomu ostatně slouží také ona práce s jazykem.

Potíže se dostaví ve chvíli, kdy se čtenář začne pídit po smyslu, který všechny tři roviny románu mají dávat jako celek. Ne že by slabinou románu snad byla rozpačitost z toho, že neví, čím chce být; on chce být stejně upřímně a plnohodnotně jedním, druhým i třetím, a v různé míře se mu to i daří. Avšak stejně jako ho nesvírá žádné jednoznačné autorské gesto, uniká i jednoznačné interpretaci. Nelze najít jasnou korelaci mezi cestou přes hory a obrazem vnitřního vývoje hrdinů. Nelze pozorovat charakterovou studii o tom, jak hrdinové zatížení vlastními odlišnými povahami a různými břemeny z minulosti (tady si Stasiuk geniálně připravil půdu, aniž se na ni potom vydal) zareagují na mezní situaci v zimních horách, kdy jde doslova o život. Dokonce ani ty thrillerové rysy nám moc nepomůžou: ano, dojde tady k nějakým násilnostem, ale tím také inspirace tímto druhem literatury končí; o žádnou detektivku opravdu nejde. Nevystačíme ani s existenciální interpretací těchto událostí: nijak nenavádějí čtenáře k tomu, aby se zamýšlel nad jejich smyslem.

Z toho si asi lze učinit jediný závěr. Funkce Bílé vrány je pouze referenční, zobrazující. Autor chtěl na mnoha stránkách zhmotnit něco z mužského světa, ukázat, jak se tu dělá z banality hrdinství a obráceně, či ještě spíše ukazuje, jak tenká hranice je odděluje. Svět zároveň nelítostný a bezbranný, drsný a melancholický, hrdinský a všivácký, svět v pravém slova smyslu chlapský.

Genderově orientovaná literární věda si klade otázku, zda existuje něco jako ženské psaní, a hned si na ni kladně odpovídá. Po přečtení Bílé vrány lze bez obav navázat, že jestliže existuje psaní mužské, je jeho představitelem Andrzej Stasiuk.