Andrzej Stasiuk patří k autorům, kteří nejpozoruhodnějším způsobem reflektují aktuální proměny střední, resp. středovýchodní Evropy, a zaujímá v tomto ohledu výjimečné postavení nejen v současné polské literatuře, ale i v celém středoevropském kontextu. Ve svých povídkách, románech, esejích a cestopisech se povětšinou zabývá jednotlivými vrstvami historické a kulturní paměti této části kontinentu, která čerpá svůj specifický charakter z osudové rozkročenosti mezi Východem a Západem a z dědictví dějinných katastrof, jež z této rozkročenosti vyplývaly. Přitom rozvíjí specifickou poetiku, která pracuje s napětím mezi mytickými elementy této paměti a jazykem, jímž popisuje bezútěšné osudové plebejství své krajiny.

Nejinak je tomu i v jeho tvorbě dramatické, z níž recenzovaný soubor přináší tři hry nazvané Noc, Temný les a Čekání na Turka. Rozdíly mezi jednotlivými kusy se dají nejlépe popsat na tom, jak zacházejí s postavami. Noc například postavy redukuje na úroveň pouhých promluv: je to „soubor textů určený ke zpěvu a recitaci“, píše v úvodní poznámce sám autor; namísto jednotlivých postav tu „hovoří“ sama slova – koneckonců, jak víme od Hölderlina a Heideggera, je to jazyk sám, kdo mluví, ustavuje svět, v němž člověk žije. Postavy ve hře Temný les jsou naopak charakterově prokreslenější, plastičtější; v poslední hře zase jsou postavy typizované, možná dokonce jakýmsi travestovaným způsobem alegorické, zastupující určité – snadno zaměnitelné – figurky, jaké lze najít na středoevropském venkově kdekoli.

Jako každý správný dramatický text mají i Stasiukovy hry zápletku, konflikt. Zápletky jsou to vrcholně nepravděpodobné, vyvedené do absurdna: Noc pojednává o transplantaci, při které německý klenotník dostane polské srdce, Temný les si utahuje z postupného degenerování obyvatel Západu, kteří žijí z práce z Východu dovezené pracovní síly, Čekání na Turka vypráví o pašerácích, kteří ztratili v důsledku přistoupení Polska a Slovenska k schengenské zóně nejen obživu, ale i smysl svého pobývání na světě. Novým majitelem pozemků na obou stranách hranice je turecký podnikatel, který má v plánu zde vybudovat tematický zábavní park „Hraniční přechod v bývalé Východní Evropě“…

Na jedné straně se tu pojmenovávají závažná témata: obchod s lidskými orgány, pracovní migrace, mizení tradičního životního stylu a jeho pohlcování diktátem zábavy a peněz; na druhé straně způsob tohoto pojmenovávání pracuje s poetikou grotesknosti a černého humoru. Dramatický konflikt není stěžejním prvkem výstavby her. Médium dramatu spíše autorovi posloužilo – vedle ohledávání možností absurdní a groteskní komiky, kterou by próza neunesla – k vyslovování vět, které trefně a lapidárně shrnují, co má autor na srdci, a bez problémů by obstály jako samostatné maximy: „Přivážejí auta, protože Východ ze Západu nic víc nepotřebuje.“ – „Na Východ tečou auta a brilianty, na Západ plíce a játra. Auta jsou často kradená a těla občas putují vcelku. Zejména ženská těla...“ – „Věci, věci, věci plynou do vyhladovělých měst na Východě. Dokonce i psi už žerou syntetické žrádlo z umělohmotných misek s nápisem Chappi.“ – „Hranice byla naše vlast, Schengen je vyhnanství.“ (S trochou cynismu sem můžeme zařadit i závěrečnou repliku z Temného lesa, kterou pronáší „postava“ jménem Hlas Plešatého: „Polibte nám prdel.“) Dost možná, že tyto perly v promluvách postav plní podobnou funkci jako vizuální (nebo řidčeji i čichové) detaily ve Stasiukových povídkách: synekdochicky pojmenovávají nějakou typickou situaci, obvykle velmi zdařile.

Podstatnější než to, v čem se jednotlivé hry liší, je tak to, v čem se shodují. Tou červenou nití je vztah mezi Východem a Západem, nahlížený jako konflikt mezi znuděnou a přecpanou dekadentní civilizací a chudou, ale autentickou divočinou. Nečekejme však rozhodně romantický mýtus o ušlechtilém divochovi, takhle jednoduchý Stasiuk není. Svět Východu zde – podobně jako ve svých prózách – zobrazuje i se vší špínou, pachy, pohrdáním pravidly, zálibou v nevkusném luxusu, alkoholismem a hovadstvím. K tomu ovšem přidává ještě jednu důležitou charakteristiku: bezradnost. Ta pramení z dalekosáhlých změn, které středovýchodní Evropě přináší současnost, doba sjednocování kontinentu a navazování vztahů k dalším kulturním celkům, ležícím ještě dále na východě než sám středoevropanský „Východ“: čínští dělníci v Temném lese, turecký podnikatel v Čekání na Turka. To vše vede k překreslování mapy střední Evropy, nejen geografické (mizení státních hranic), ale hlavně mentální. K vrstvám zmíněné kulturní paměti se tak přidávají další a to je proces, který Andrzej Stasiuk zachycuje a reflektuje.

Zbývá pokusit se zodpovědět otázku, co říká Stasiuk v dramatech nového oproti jiným literárním žánrům, v nichž se vyjadřuje. Kromě toho, že mu drama umožňuje pracovat se zkratkou a s absurdní komikou, toho už moc není. Cosi o postavení dramat v rámci Stasiukovy výpovědi o světě naznačují i určité „okolostojičnosti“: asi nebude pouhá náhoda, že jedna z her vznikla na objednávku jistého německého divadla a překlad dle ediční poznámky alespoň částečně získával tvar v rámci jakési překladatelské dílny pro studenty bohemistiky a polonistiky. Nemíním Andrzeji Stasiukovi ani jeho českým překladatelkám podsouvat, že nebýt těchto vnějších, literárněprovozních motivací, tyto hry bychom dnes nečetli; nejspíš četli, nemění to však nic na tom, že Stasiukova dramatická tvorba je zřejmě jen okrajový doplněk jeho díla. Dalo by se to vyjádřit i pomocí hodnocení, které lze někdy číst v recenzích hudebních alb: jen pro fanoušky na doplnění sbírky. Ten pravý Stasiuk je jinde.