Dánským literárním světem od loňského jara hýbe nebývalý úspěch 700stránkového románového debutu Erika Valeura. Dánský novinář ve své románové prvotině Sedmé dítě (Det syvende barn), za kterou loni získal i významnou cenu čtenářů DR Romanprisen, otevírá rafinovaně propojené vztahy politiků a novinářů a tajemství prominentních osobností. Erik Valeur ve své fikci propojil neuskutečněný novinářský projekt se zážitky z dětství v dětském domově a napsal sociálně-politickou kritiku s rysy krimi.

DR Romanprisen
Dánská mediální společnost DR vyhlašuje každoročně od roku 1999 soutěž o nejzajímavější dánský román uplynulého roku. Nominováno je vždy šest knih, o kterých mohou čtenáři v knihovnách od prosince do května dalšího roku hlasovat. Pro nominaci knihy není tedy rozhodující počet prodaných výtisků nebo recenze, pouze čtenářův hlas. Ze čtyř nejúspěšnějších zvolí výherce porota složená z běžných čtenářů, čímž se DR Romanprisen od jiných literárních cen odlišuje.

Mezi nominovanými v minulých letech byly i romány Helle Helle či Dobré sestry Leifa Davidsena, které vyšly i v českém překladu Heleny Březinové. Vítěz soutěže získává kromě finanční odměny především ocenění ze strany čtenářů. V roce 2012 byla mezi pěti nejúspěšnějšími nominacemi i Pohádka z pera Jonase T. Bengtssona (Et eventyr, přel. Jana Pavlisová, Odeon 2013), vyhrálo ovšem Sedmé dítě Erika Valeura.

Pokojíček se slony
Sedmé dítě se dotýká choulostivého tématu minulosti dětí z dětského domova. Dětský domov pro novorozeňata s fiktivním jménem Villa Kongslund ve Skodsborgu u pobřeží poblíž Kodaně se v 50. a 60. letech minulého století ujal celé řady levobočků známých osobností. V roce 1961 se do dětského domova dostává sedm novorozeňat, které si později adoptují různé rodiny, takže děti o své minulosti netuší vůbec nic, ztratí se dokonce i jejich dokumentace. Marie Ledegaardová, chráněnka ředitelky domova Magny Ledegaardové, ovšem tajně osudy dětí, se kterými v pokojíčku se slony vyrůstala, sleduje až do dospělosti a na den Magniných 60. narozenin chystá překvapení. Některým tehdejším dětem, médiím a vlivným osobnostem rozešle anonymní dopisy s pletenou dětskou ponožkou, výstřižkem z novin a fotkou vily se sedmi dětmi.

Tím se dává do pohybu kolo složitého a mnohovrstevného příběhu o osudech dětí z Kongslundu a jejich rodičů a o tajné kapitole z rozkvětu státu blahobytu. Již jen těžko utajitelná minulost hlavních hrdinů (budoucího premiéra Oleho Alminda-Enevolda, který zoufale hledá svého odloženého syna a kterého stále tíží utajovaný poměr s mladičkou vězenkyní, dále vysoce postaveného státního úředníka Orly Berntsena, televizní hvězdy Petera Trøsta, špatně placeného advokáta Sørena Severina Nielsena a dalších) vyplouvá na povrch a stává se velkou rybou pro novináře. Snažil se snad vážně Kongslund v čele s Magnou zamést stopy po přešlapech známých osobností? A kdo je ono sedmé dítě, lépe řečeno, kdo a kde je vlastně muž jménem John Bjergstrand? Do rukou tisku se dostává dlouho skrývané tajemství a v nejvyšších společenských kruzích propukne panika, která končí několika vraždami.

Víc než krimi
Celý příběh začíná nalezením zavražděné ženy na pláži, v jejíž blízkosti se nachází jen mrtvý kanárek, kniha o stvoření světa, lipová větev a lano. Záhadná vražda ženy bez identity připomíná rituální vraždy. Případ se ovšem odloží, protože celý svět obrátí pozornost směrem k New Yorku, kde tou dobou dojde k atentátu na Dvojčata. K události se příběh vrací až mnohem později.

Sedmé dítě, balancující na hraně mezi brilantně napsanou krimi, reportáží ze života dětí v dětském domově a z jejich dospělého života a hlavně politickým románem, je zasazeno do několika časových rovin, děj z poloviny minulého století se prolíná se současností. Rovina současnosti se rozpíná mezi lety 2001 a 2010, kdy v Dánsku vládne fiktivně dosti nacionalistická strana sociálních demokratů. Ve skutečnosti v té době vládla v Dánsku pravice, která v Dánsku zavedla ostrou např. proticizineckou politiku. Nepopulární politiku v románu paradoxně prosazuje v Dánsku mírnější strana sociálních demokratů.

Kniha váží 1,3 kg, ale těžká je i čtenářsky
Kniha má takřka 700 stran, občas je člověk zahlcen počtem postav, ale když se zorientujete, bude vám zatěžko ji odložit. Napínavý děj, ve kterém nechybí ani kriminální momenty, jako je vražda nebo pokus o atentát, skvěle doplňuje brilantně vykreslená psychologie postav, pregnantní stylistické líčení jdoucí po detailech a vypravěčská kompozice, v níž se vypravěč a s ním i časové roviny v každé kapitole proměňují. Ačkoli se román zabývá dánským společenským skandálem, zaujme prostředím a napínavým dějem i českého čtenáře. Název odkazuje k románu Páté dítě (The Fifth Child, 1988) britské nositelky Nobelovy ceny za literaturu Doris Lessingové, ve kterém páté, možná ne úplně chtěné dítě rozvrátí spokojené manželství a štěstí celé rodiny. Tato zneklidňující paralela dává tušit mnohé a jistě neunikne mnoha čtenářům Sedmého dítěte.

Valeurův debut je nejen sociálně-politická kritika s kriminálními rysy, ale i kritika novinářů, kterou autor Erik Valeur míří do vlastních řad. Novinářskou praxi poněkud sebeironicky prezentuje jako svět, v němž senzace stojí nad pravdou, po níž navíc šlape i moc a autorita. Autor, který na poli krásné literatury debutoval až tímto objemným románem, získal za svou novinářskou činnost mnohá ocenění (např. je dvojnásobným držitelem prestižní dánské ceny Cavling-pris), která rozšířil v roce 2011 i o Danske Banks Debutantpris (Cena Dánské banky za literární debut) a cenu intelektuálního kulturního týdeníku Weekendavisen. Sedmé dítě má dnes na kontě i další ocenění, např. z roku 2012 ocenění pro kriminální romány Harald Mogensen-prisen, kterou v 2010 získal i Jussi Adler-Olsen za Vzkaz v láhvi (Flaskepost fra P., česky v překladu Magdaleny Jírkové vydal Host, 2012). Erik Valeur už prý chystá druhý román, podrobnosti ale zatím neprozrazuje.