Pieter Steinz: Váš nejnovější román se jmenuje Byli jsme Amerika (Gustaaf Peek: Byli jsme Amerika. Z nizozemského orig. Ik was Amerika přel. Pavla Marková, Barrister & Principal, Brno, 2012, 252 s. – pozn. př.) a odehrává se mimo jiné v Texasu a Kalifornii. Čím jsou Spojené státy pro mladého nizozemského autora zajímavé?
Gustaaf Peek: K románu mě podnítil novinový článek o německém veteránovi, který jsem četl asi před pěti lety. Druhou světovou válku strávil v zajateckém táboře v Texasu. Už to mě udivilo, ale on byl navíc i po šedesáti letech rozhořčený z toho, jak bílí Američané zacházeli s černými spoluobčany. Nacista a antisemita, který se znepokojuje kvůli diskriminované skupině – v tom je příběh. A co víc: příběh situovaný v zemi, která mě vždycky fascinovala: předmět mého studia amerikanistiky, kolébka spisovatelů, které uctívám.

Pieter Steinz: Takže Amerika jste vy?
Gustaaf Peek: Americký sen byl dlouho i mým snem. Když je člověk mladý, je představa, že může začít pokaždé znovu a jinak, velmi lákavá. No, vlastně i když je starší, ale konfrontací se skutečností se přece jen cosi změní. Amerika je země prvního, druhého i třetího světa současně. Co je pravá Amerika, bych nedokázal říct – není to New York ani Los Angeles, ovšem Středozápad taky ne. V každém případě jsem nikdy neviděl osamělejší místa než v USA, místa, kde se člověk sám sobě může naprosto ztratit, nebo přinejmenším zmizet z dosahu radaru. Velmi inspirující. Byli jsme Amerika má znít jako povzdech, všechny postavy si kdysi v životě myslely, že Amerika jsou oni, ale o tu iluzi přišly.

Pieter Steinz: Ten román je především o břemeni minulosti.
Gustaaf Peek: Ano, o vzpomínkách. Tři hlavní postavy zacházejí s pamětí a s traumaty minulosti každá po svém. Mladá Jennifer se chce oprostit od svého původu a směřuje jedině dopředu. Starého černocha Harrise minulost tíží: rasismus na texaském venkově, manželčina smrt. Jeho přítel z války, napůl Němec a napůl Nizozemec Dirk, může svou minulost nechat za sebou, kdy se mu zachce.
V Dirkově paměti žádné hrboly nejsou; je to ideální lhář – na něm předvádím, jak snadno lidé zapomínají na nepříjemné a rušivé věci z minulosti. V literatuře a ve filmu se většinou dělá, jako by se o to lidé museli zvlášť snažit, ale tak to samozřejmě není. A jestliže s tím nemá potíže jedinec, tak kolektiv, země jako Amerika, už vůbec ne. Hlodavé svědomí je výjimkou.

Pieter Steinz: Rasové vztahy v románu Byli jsme Amerika. Svět ilegálních běženců v románu Dover. Poválečné světové dějiny v románu Armin. Není snad váš vlastní život dost zajímavý k tomu, abyste psal o něm?
Gustaaf Peek: Je fakt, že se říká write about what you know (piš o tom, co znáš). Jenže v tom je právě potíž. Kdo chce psát o světě, který zná, musí nejdřív vědět, kdo je on. Mé knihy jsou vlastně o těchhle otázkách: kdo jsem, jak jsem se stal tím, kým jsem, a mám sám sebe prokouknutého? I write about what I feel (píšu o tom, co cítím). Moje postavy se snad nepodobají třicátníkovi, který žije se ženou a dítětem v Amsterodamu, ale úzce souvisí s mým pohledem na svět a s otázkami, které si kladu. Armin je o hodnotě pokrevního vztahu; co pro člověka znamená rodina a jaká je definice příbuzného? Dover klade jiné otázky. Co vlastně ilegální běženci dělají, když je propašují do země? Jak funguje stínová ekonomie těchto dělníků mimo dosah radaru? Co migranta pohání? Jak osamělý musí člověk být, aby nechal všechno za sebou? Stojí vůbec peníze za všechny ty oběti?

Pieter Steinz: Angažovaná kniha.
Gustaaf Peek: Ale ne pamflet, i když jsem chtěl ukázat i cynismus lidí, kteří předstírají, že stínovou ekonomii ilegálních běženců nevidí. Nesmí to být příliš explicitní. Když jsem v románu Byli jsme Amerika psal o zajateckém táboře, myslel jsem při tom na Guantánamo, jenže to se v knize nesmí projevit. Angažovanost znamená: ukázat, jak skutečnost funguje, jak svět určují protiklady. Svět není šedý; černá a bílá se v nepravidelném pořadí střídají, v tom všem zlu se občas objeví i něco dobrého. Dobro žijící v the heart of darkness (v srdci temnoty) – to je pravé člověčí tajemství. Že jsou lidi bestie? Nuda! Hledejme raději nečekaný okamžik lásky. Dva ilegální běženci s násilnickou minulostí, kteří spolu pijí čaj; pašerák lidí, který projeví něhu – tedy ne že by se tím z něj stal dobrý člověk.

Pieter Steinz: Tak proč je ve vašich knihách tolik násilí?
Gustaaf Peek: Svět je násilný, o tom chci číst – takže to chci také líčit. V nizozemské literatuře jsem vždycky postrádal cosi, co bych nazval jazykem násilí. Jak se dá popsat, že někoho věší, mučí? Spisovatelé jako Hermans a Wolkers popisují násilné jednání, ale pocit ohrožení v jejich knihách chybí. Jediný, kdo svět násilí uměl dobře navodit, byl nizozemsko-indonéský spisovatel Vincent Mahieu alias Tjalie Robinson. V povídkových sbírkách Tjies a Tjoek používal odměřené věty, stejně jako já, a občas si troufl barokně se rozepsat.

Pieter Steinz: Nepoužívali Hermans s Wolkersem stejně jako vy válku k nastolení morálních problémů?
Gustaaf Peek: Ve dvou mých knihách hraje druhá světová válka roli, ale nejsou to válečné romány. Typickou poválečnou tematikou dobra proti zlu, kolaborace a odboje se nezabývám. Pro mladší spisovatele je druhá světová válka odbytá záležitost.

Pieter Steinz: A co ti nacisti v knize Byli jsme Amerika?
Gustaaf Peek: Ano, nacista, který se spřátelí s černochem, ale stejně tak dobře je schopen krutých zločinů; obyčejný kluk, který se náhodou narodil v kolaborantské rodině. To jsem chtěl ukázat. Když člověk vidí, jak snadno někdo jiný podlehne páchání zvěrstev, možná se sám sebe zalekne.

Pieter Steinz: Většina vašich postav jsou lidé na okraji společnosti. Chcete těmto lidem bez hlasu hlas dodat, nebo – jak píšete v románu Dover – „ze slov zase udělat lidi“?
Gustaaf Peek: To jistě, ale okrajové figury jsou taky zkrátka složitější než lidé, se kterými jsem dennodenně ve styku; jsou blíž morálním mezím. O problémech pohodlné střední třídy se toho napsalo dost a dost; já dávám slovo jiným skupinám. Spisovatelé mají vydávat opravdové knihy, ve vší strohosti. Neposkytujme argumenty cynikům k tomu, aby mohli říkat: stejně to jsou jen břídilové, ať se o sebe postarají sami. Buďme hrdí na to, že jsme umělci, a dávejme to najevo.

Pieter Steinz: Co dělá ze spisovatele umělce?
Gustaaf Peek: Na rozdíl od slovního řemeslníka nebo podnikatele? Tak především styl. Chraň se klišé, piš declarative sentences (věty oznamovací), jasné věty, které následují po jiných dobře zformulovaných větách. Vyhýbej se vágním nebo subjektivních přídavným jménům: červený a studený se povoluje, krásný a pěkný ne. Popisuj svět tak, aby se před čtenářem vynořil, avšak jeho tajemství zůstalo zachováno; vzpomeň na Hemingwaye: volil přiléhavá slova a vždycky nechal něco, o čem se můžeme jen dohadovat. Zvol pro vyprávění správnou perspektivu a té se důsledně drž; nepřesedlávej. A last but not least (v neposlední řadě): piš knihu po svém.

Pieter Steinz: To zní obecně. Nepíše tak každý spisovatel, včetně „podnikatele“ jako Heleen van Royenová?
Gustaaf Peek: Paní van Royenová je výrobní značka, prodej jejích knih se nesmí dostat pod určitou hranici; to je podmínka, které se při psaní musí držet. O tom, co dělá a o co usiluje, mluví jinak zcela upřímně; za umělkyni sebe samu neoznačuje. Což by jiní spisovatelé právě dělat měli – stačí pevně stát na správných ramenou, objevovat věci, které ještě nikdo neobjevil, nebo propojovat věci, které ještě nikdo nepropojil.

Pieter Steinz: Nepožadujete toho nějak moc?
Gustaaf Peek: Chci ukázat, že literatura má určitý standard, chci mít spisovatelské povolání v úctě. Proto jsem se stal redaktorem časopisu De Revisor, jehož cílem je udržovat zkušené autory v bdělosti a debutantům poskytovat přísné odborné vedení. Jsem přesvědčený, že čtení mimořádných myšlenek zajišťuje mimořádný život. Kdo čte, žije lépe. Je neblahým znamením, že se stále méně uznává výchovná hodnota knih. Můj profesor klasických jazyků vždycky říkal: knihy čtete, aby se z vás stali kritičtí občané. A měl pravdu. Literaturou můžeme sami sebe povznést. A na duchovním povznesení opravdu není nic špatného.

Pieter Steinz: Netlumí váš idealismus jevy, jako je popularizace, pokles sečtělosti a snižující se prodej knih?
Gustaaf Peek: Je pravda, že dřív byla literatura oblíbenější než dnes, ale s kvalitou to nesouvisí. Jestliže prodej knih klesá, nevypovídá to nic o stavu literatury. Dobrá literatura je nadčasová a vždycky to byl jen okrajový segment trhu, zajímavý pro malou skupinu. Ovšem optikou staletí je ta skupina velká. Jde o to, co zůstane. A kniha nebo umělecké dílo musí nejprve vzniknout, pak teprve ho prověří čas.

Pieter Steinz: Je román Byli jsme Amerika knihou, která přetrvá svou dobu?
Gustaaf Peek: Svou tvorbu vnímám jako součást souborného díla. Román nemusí být definitivní; chci mít pocit, že můžu vytvořit cokoliv, že to smím vytvořit. Především stylisticky. Nizozemština je paličatý jazyk, vhodný pro krátké tratě; já ten jazyk chci natáhnout tak, aby se jím daly vyprávět velké příběhy, protože skutečná narativní tradice je v Nizozemsku v plenkách.

Pieter Steinz: Jak to? Máme přece Hermanse, Haasseovou, Rosenbooma, Enquistovou, Kocha?
Gustaaf Peek: Rosenboom skutečně vypravěč je; pokaždé znovu se mu daří vytvořit vlastní, mnohdy poněkud archaické jazyky, vhodné k vyprávění jeho velkých příběhů. Ale ve většině renomovaných nizozemských románů se děj naprosto podceňuje. Max Havelaar? Sled jednotlivých epizod. Už nikdy spánek? Tam se vlastně neděje nic. Večeře? Prakticky bez děje. Není náhoda, že Nizozemsko nikdy nezískalo Nobelovu cenu za literaturu. Kosmopolitního vypravěče příběhů, jako je J. M. G. Le Clézio, nemáme. Vždyť my nemáme ani Johna Irvinga. Možná to je nedostatkem ambicí; naši spisovatelé jsou prostě typicky holandsky skromní.

Pieter Steinz: Motto románu Byli jsme Amerika tvoří Don’t fence Me In, refrén písničky Cole Portera. Má to být i vaše krédo?
Gustaaf Peek: Při pátrání po německých zajatcích v Americe jsem brzy zjistil, že si z písničky Don’t Fence Me In udělali jakousi hymnu. Nemohl jsem ji opominout, protože to byl za války opravdový táborový hit. Ale je pravda, že já kolem sebe taky nemám rád ohradu. Představa, že je všechno možné, je nejkrásnější.

Poznámky překladatelky:
Heleen van Royen (1965), spisovatelka a novinářka, komerčně úspěšná autorka „chicklit“
Multatuli (1820–1887, vlastním jménem Eduard Douwes Dekker), Max Havelaar (1860, č. 1974 Max Havelaar neboli kávová burza nizozemské obchodní společnosti, přel. Miroslav Drápal)
Thomas Rosenboom (1956), slovensky: Chlapec s húsľami (3 povídky, přel. Adam Bžoch a Marta Maňáková), Verejné práce (Publieke werken), přel. Adam Bžoch
Herman Koch (1953), č. vydání jeho bestselleru Het diner (Večeře) se připravuje.