Měla pravdu, Bill by nedokázal prodat ani slimákovi ulitu. Měla tak dost času, aby dům prozkoumala. Půdu s krejčovskými pannami a vycpaným mývalem, dřevěným koníkem a prázdnými kufry, výhled na blížící se mlhu. Velké ložnice s vlastními krby, zatuchlé koupelny s prasklými vanami, ucpanými, zelenými bateriemi. Haly a chodby měly pod ošoupanými koberci dřevěná prkna. Foyer, vůbec existence foyer, už jen ten název. Jemné kudrlinky a květiny na zábradlí. Rámy a dveře, které po ostrých dotazech nože přiznaly skutečnou barvu. Pod nedbalým nátěrem dřívějších obyvatel se skrýval starý dům.
Zásuvky a police zapomenutých komod a skříní. Našla knoflíky a sponky do vlasů, starý kabát, dvě úplné soupravy ztuhlého ložního prádla, pera a gumičky, náušnici, knihy o józe, zahradničení a kouzelnických tricích. V nízké dubové skříni byly ještě malé železné držáky, poličky už ale zmizely, na zadní straně našla vyvrtané otvory. Asi ji někdo kdysi upravil na televizní skříňku. Nábytek spočíval na těžkých nohách, ve dřevu si kousek nad podlahou všimla široké praskliny. Přejela po ní prstem a cítila, že je moc hladká na to, aby to bylo jen nechtěné poškození. Zaviklala dřevem a viděla, že to povolilo. Byla to skrytá zásuvka. Tam našla pistoli.
Byl to malý revolver, v její dlani ale ještě pořád dost velký. Osmatřicítka, nad spouští vyryté LadySmith. Revolver nebyl nabitý, v úzké zásuvce ležela krabička s náboji. Střelným zbraním rozuměla, věděla, že tuhle pistoli zvládne i malé dítě.
Ložnici, pokoj k bydlení si definitivně zřídila v zatemněném zadním pokoji. Lehla si na nafukovací matraci a spacák. Revolver měla u sebe. Na kempinkovém vařiči bublala v hrnci polévka. Naplnila zásobník revolveru. Tu věc ještě nikdo nepoužil, odebrané náboje zanechávaly v krabičce první mezery. Rázně trhla zápěstím a nechala zásobník zapadnout zpátky do revolveru. Natáhla ruku, přimhouřila oko, zamířila na dveře, na hrnec, na skvrnu na závěsu. Na tíhu zbraně si brzy zvykla. V noci pak spala s revolverem vedle spacáku.
Ráno věci opět ukryla do vestavěné skříně a zamkla ji. Novou zbraň si vzala v kabelce do práce.
Bill seděl ve své kanceláři, na dnešek nebyly domluvené žádné prohlídky domu.
- Nespěchej, Bille, nespěchej. Je to Pacific Heights, to se prodá. Stačí, když se to bude blížit k naší ceně. Nasadil jsem vysoko.
- Ano, pane Crenshawe.
Bill seděl u stolu, pil kávu, četl noviny. Crenshaw pil kávu vestoje, díval se Billovi přes rameno a upíral oči na víkendové sportovní výsledky.
- Jennifer, nezapomeň na ten byt na Turk Boulevardu. Tobě důvěřují. Vezmi si auto.
Strčila do složky fotky a leták k bytu a řekla si o klíčky od hondy.
- Koupila sis něco nového?
- Něco nového?
- Nové oblečení.
- Ne.
- Zdálo se mi. Nebuď tam dlouho.
Crenshaw jí dal klíčky. Oblékla si plášť, vzala kabelku a opustila kancelář. Honda stála o čtyři bloky dál naproti korejské restauraci. Nastoupila a zamířila k jihu.
Manželský pár, který si přišel byt prohlédnout, vypadal na těsný třípokojový být až příliš zámožně. Muž měl na sobě dlouhý svrchník a držel aktovku, po prohlídce se musel zase hned vrátit do práce. Žena se na pokoje dívala, jako kdyby tam po zdech stékalo bláto.
- Myslela jsem, že si jdeme prohlédnout dvouúrovňový byt.
- Ty teď na trhu téměř nejsou. Tento byt sice není dvouúrovňový, má ale prostornější kuchyň, než je obvyklé, a druhá ložnice je ideální pro dítě.
- Paní Williamsová, uvedli jsme přece jasně, že hledáme dvouúrovňový byt. O obyčejném bytu jsme nikdy nemluvili. Máte ještě něco dalšího, co bychom mohli navštívit?
Žena byla méně trpělivá než muž a už ve dveřích se chystala k odchodu.
- Cokoliv, co máte s sebou. Já i má žena jsme si museli vzít v práci volno. Rádi bychom viděli něco mimořádného.
V deskách měla jen fotografie a ohmataný leták k tomuto bytu. Pod tím už byly jen prázdné listy.
- Nebyla jsem u vašeho prvního pohovoru. Jakou máte zhruba představu o ceně?
Muž uvedl částku, které se polekala. Mohli by si koupit tři takové byty, jako je tenhle.
- Za takovou cenu vím o domu, který je na prodej teprve chvíli. Nemám sice u sebe klíče, ale třeba budou majitelé doma a budeme se moci podívat.
- To zní dobře. Miláčku, co říkáš?
Žena se ve dveřích otočila ke svému muži a mdle se na něj usmála.
- Kde to je?
- V Castru, paní. Na Hancock Street. Je to ale dům s malou předzahrádkou. Viktoriánský dům.
Muž přistoupil ke své ženě, objal ji a zašeptal jí něco do ucha.
- Slečno Williamsová, jsme velmi zvědaví.
Pár její starou hondu následoval ve svém veteránu. Snažila se vymyslet, jak zpoždění vysvětlí Crenshawovi. A co by měla udělat, kdyby o dům projevili zájem.
Místa na zaparkování našla nedaleko. Podél kamenných schodů ke vchodovým dveřím viktoriánského domu rostly keře s růžovými květy. Byl to úzký dům, dvě poschodí a suterén, na okenních rámech byly tu a tam hnědé skvrny, barva se odlupovala, na kvetoucí keře a arkýř ale svítilo slunce.
- Nikdo neotevírá. Ale i odtud už toho vidíme dost.
Žena byla o poznání spokojenější. Zavěšená do manžela stoupala po schodech a dívala se na živý plot a květy. Muž se zeptal, jestli může na chvilku k arkýři. Nečekal na odpověď a postavil se mezi nízké keře před okno. Žena šla za ním, opírali se spolu čelem o sklo a prohlíželi si vnitřek domu. Občas na něco ukázali.
Sešla ze schodů. Hnědé desky držela okatě před sebou, dělala, že si něco zapisuje, a sledovala přitom dopravu.
Pár už na předchozí těsný byt zapomněl. Muž jí podal vizitku, prý zavolá. Veterán se odlepil od chodníku a zmizel v provozu.
V kanceláři vrátila desky do stojanu. Crenshaw se jí zeptal, proč byla pryč tak dlouho. Odpověděla, že Turk Boulevard bude prázdný ještě hodně dlouho. Řekla, že zákazníci začali o nějakém domě na Hancocku. Aby jim udělala radost, zajela tam s nimi.
- Ten muž se mimochodem tvářil, jakože má dost peněz. Chtěl dvouúrovňový byt.
- Dvouúrovňový byt? Washingtonovi? To si teda nevzpomínám. Proč jsi s nimi jela na Hancock?
- Chtěli se tam podívat.
- To si ale nemůžou dovolit.
- Zdáli se mi dost bohatí.
- To je jedno. Stejně už mám kupce. Donesla bys mi něco k jídlu? Něco s uzeným?
Na chůzi s holí byl šéf moc hrdý. Dívala se, jak se Crenshaw nemotorně vleče ke stolu, jak se přidržuje stěn a opěradel židlí.
Večer, když ležela ve spacáku, zkoumala vizitku pana Washingtona. Byl to advokát s kanceláří ve Financial District. Podržela vizitku v plamenu kempinkového vařiče. Název advokátní kanceláře se svraštil do sazí, pokojem poletovaly černé útržky.

Vypila kávu a zadívala se ven. Byla neděle, chodníky zaplnily rodiny, děti se zmrzlinou, rodiče s plnými taškami. K jejímu stolku přišla servírka a zeptala se, jestli si bude přát něco k jídlu. Zavrtěla hlavou a zaplatila za kávu.
Ve výlohách prodavačky, ruce za zády. Muži bez kabátů na kuchyňských schůdcích, kovové rolety. Založila ruce, aby se chránila proti průvanu, měla na sobě své hezké oblečení do práce. Před ní šel starší manželský pár. Na vlněných límcích bílé vlasy, kráčeli ulicí zavěšení do sebe. Muž podpíral manželku, sledoval chodník, její kroky.
Minula pár. Spatřila skupinku chlapců se skateboardy, mladou ženu se psem, běžce, žebráky. Kolemjdoucí drželi nad očima proti slunci srolované noviny.
Někdo prodával popcorn do kornoutů. Jiný vychvaloval hračku, na špinavé ulici štěkali látkoví pejsci na baterky. Stará paní s balónky, baňaté rakety, hasičská auta, nafouknuté uši Mickey Mouse.
Zastavila se u polonahého pouličního umělce, který žongloval s pochodněmi a kuchyňskými noži. Malé děti se schovávaly za nohy rodičů. Přítelkyně žongléra obcházela s cinkající čepicí.
Ze slunce zbyl zlatý věnec kolem budov. Rozsvítilo se pouliční osvětlení. Chodníky začal osvětlovat provoz. Dívala se, jak otec zastavil pro svoji rodinu taxi. Žena a tři děti nastoupily, otec ale zůstal stát. Mával za odjíždějícím taxi, v zadním okénku mávaly ruce malých dětí. Muž měl na sobě oblek, na zápěstí pověšenou peněženku.
Sledovala ho. Odbočil do úzké ulice. Troufla se přiblížit. Zavřené restaurace, tmavé dveře obchodů. Nasadila si sluneční brýle, zrychlila krok. Natáhla revolver. Řekla, že mu prostřelí hlavu, jestli ji neposlechne. Hlavní mu přitlačila obličej ke zdi. Muž neříkal nic, ruce držel nad hlavou. Stáhla mu ze zápěstí peněženku. Pak ho pažbou uhodila do temene. Muž spadl a zkroutil se do klubíčka. Pod vlasy vytékala krev. Pohrozila mu, že jestli vstane, zabije jeho děti. Když odcházela, otevřela zip peněženky. Zahnula za roh, našla bankovky. Prázdnou peněženku hodila do koše. Odolala nutkání rozběhnout se.
Postavila se do hloučku na autobusové zastávce. Ozvalo se houkání sirén, ve městě ale pořád houkají sirény. Přijel autobus, počkala, až na ni přijde řada.
Místo na sezení už nenašla. Po deseti zastávkách vystoupila.
V noci si na spacáku spočítala peníze. Ležela na zádech a mířila pistolí na strop. Plynová lampa na podlaze osvětlovala hnědé skvrny, pavučiny v prasklém obložení v rozích. Přes dvě stě dolarů. Nevzpomínala si, jestli byl muž ještě v bezvědomí, když od něj odcházela. Na obličej si už nepamatovala. V hlavě jí ale uvízla vzpomínka na zkroucené a jakoby dětské tělo na zemi. Shrábla bankovky a strčila je do polštáře.