Pátá kniha edice Mistrovská díla evropského komiksu nakladatelství Crew zamířila od moderní klasiky přímo do současnosti. Zatímco předtím nakladatelství přichystalo souhrnná vydání slavných (a vesměs již ukončených) komiksových sérií z posledních tří desetiletí minulého století (Arzach, Incal, Věčná válka), tentokrát přišla na řadu série, jejíž první díl vyšel přesně roku 2000 a jejíž autoři doufejme ještě mnoho dalších dílů přidají. Scenáristovi Díazu Canalesovi bylo koneckonců letos teprve čtyřicet, kreslíř Juanjo Guarnido je jen o pět let starší. Oba dva jsou Španělé, ale tvoří primárně pro mnohem větší frankofonní trh.

Blacksad patří k těm komiksům, které čtenáře upoutají hned na první pohled svou virtuózní kresbou. Juanjo Guarnido není žádný velký experimentátor, zato ruku má neuvěřitelně obratnou a jistou, „vykreslenou“ ze zaměstnání (pracuje či přinejmenším dlouho pracoval pro francouzskou animační pobočku studia Disney). Suverénně zvládá akci i grimasy, vhodně pracuje s barvou, umí všechny možné efektní podhledy a nadhledy a nebojí se měnit rytmus ze základních čtyř pásů okének na stránce až po celostránkový obrázek. Skvěle se vyrovnal také s antropomorfními zvířaty, častým prvkem komiksů (nejen) pro děti, jejichž tvůrci se ovšem dost často nevyhnou logickým nesrovnalostem. V případě Blacksada to neplatí – postavy mají pouze některé zvířecí prvky (především hlavu, občas ocas nebo drápy na rukou), jinak je jejich tělo i chování zcela lidské, přičemž ženy/samice mívají výstavní křivky včetně dvou plných a pevných prsů.

Jednotlivé zvířecí druhy přitom slouží především k charakterizaci postav – policisté mají převážně podobu psů nebo psovitých šelem, vědec je zobrazen jako sova, pohotový novinář a příležitostný parťák titulního hrdiny má vizáž lasičky. Samo o sobě to není úplně originální a místy se to nevzdaluje od zažitých stereotypů, ale při tak značném množství všech možných zvířat od obojživelníků po primáty, s četnými poddruhy a rasami (zejména v případě psů), vždy perfektně zachycenými a zároveň obdařenými individuálními charakteristikami, to kreslíři brzy odpustíme. Vzrůst přitom zvířecímu druhu neodpovídá – takže černý kocour John Blacksad svádí vyrovnané pěstní souboje s hromotluky s tvářemi nosorožců, kajmanů a medvědů. Kreslíř se výborně vyrovnal i s tím, když mu scénář předepsal zobrazit rasistický konflikt. U „bílých“ to není tak těžké, ty představují lední medvěd, polární liška, hranostaj nebo kozel. Ale když dojde na „černé“, Guarnido se nespokojí s pouhou černou barvou nebo jejím odstínem – dotyčné zvířecí obličeje mají zřetelně negroidní rysy (plnější rty, černé vlasy a oči). Jindy své postavy kreslíř vymaluje v typicky zvířecím gestu či pohybu: cení zuby či ježí srst, a když se kocour Blacksad lekne, sklopí uši.

Guarnidova bravurní kresba přitom těží z dobrého scénáře. Žánrově jde o detektivní drsnou školu, což není v komiksu nic neobvyklého, zvláště v posledních dvou desetiletích se drsná škola do komiksu zjevně vrací. Juan Díaz Canales však své příběhy zasazuje do prostředí a období, které je pro drsnou školu charakteristické, ba emblematické – totiž do Ameriky padesátých let s tehdejšími typickými rekvizitami (například detektiv nosí neodmyslitelný pršiplášť). Ale také s tehdejšími výraznými společenskými krizemi – v jednom příběhu se objeví Ku-klux-klan a rasistická politická strana (ve znaku má překvapivě hrozivý symbol sněhové vločky), další má špionážní zápletku, spolek komunistických umělců a vědců je pronásledán kohoutem připomínajícím senátora McCarthyho. Města, v nichž se příběhy odehrávají, mají rysy Los Angeles, San Franciska, New Yorku či New Orleansu, najdeme tu průkopníky blues, první narkomany, floutky v kožených bundách a segregované šatny pro bílé a barevné. A dokonce jednu starou fotografii, na níž je zvířecí Hitler; s kocouříma ušima.

Také detektivní zápletky všech příběhů (rozsahem na hranici mezi povídkou a novelou) jsou na komiksové poměry nečekaně vynalézavé a propracované. Nejjednodušší je úvodní příběh, další tři už pracují s rafinovaným a rozsáhlým komplotem, který se ovšem jeho osnovateli občas vymkne z rukou. Ve shodě s příjmením hlavního hrdiny (příjmení Blacksad doslova znamená Černosmutný) sice všechny končí vyřešením případu, ale bez happyendu. Zůstává smutek nad chybami a špatnými rozhodnutími celé řady zoufalců a z nich vyplývajícími zmařenými šancemi i životy. Nejde tedy o žádnou parodii, život ve světě Blacksada je dost krutý a nevděčný. Alespoň že je u dvou příběhů humorný epilog.

Jako pocta drsné škole a filmům noir se všemi jejich klišé je Blacksad v podstatě bezchybný; kdo má ten žánr rád, musí si i tuto originální komiksovou verzi zamilovat. České verzi lze vytknout jen zmenšený formát – ale na ten už jsme si u edice Mistrovská díla evropského komiksu celkem zvykli – a dvě drobné chyby na obálce: americká drsná škola není záležitostí 30. let, ale desetiletí pozdějších, a John Blacksad není černý panter, ale obyčejný kocour. V neobyčejném komiksu, samozřejmě.