Příliš rychle, příliš rychle, příliš silný je ten dojem
Podhajský, František A.: Julek Fučík – věčně živý!

Příliš rychle, příliš rychle, příliš silný je ten dojem

V oblasti českojazyčné propagace komunismu byl před druhou světovou válkou Fučík nepochybně nejsugestivnějším aktérem, který také svým odhodlaným pisatelským nasazením a smyslem pro rytmus, napětí, gradaci, pointu a konfrontaci dosahoval vynikajících výsledků.

Fučíkovy texty o Sovětském svazu patří do oblasti, kterou australská badatelka Ludmila Sternová představila ve své monografii Západní intelektuálové a Sovětský svaz, o Fučíkovi ovšem nepíše.1 Módní přitažlivost Sovětského svazu, jeho režimu a nejrůznějších sociálních, kulturních, ba antropologických („nový člověk“) jevů sovětské reality byla ve dvacátých, a dokonce především ve třicátých letech enormní a bylo by historiografickou falzifikací hodnotit ji (jen) z hlediska pozdějšího, nebo dokonce dnešního stavu dějepisných studií o povaze a praktikách komunistického režimu za Leninovy a Stalinovy vlády.2 Není však pravda, že by nikdo v zahraničí nevěděl o deportacích, vyvražďování a následcích, které způsobil vojenský komunismus, zrušení práva na soukromý majetek, svobodu slova, drastická ateizace a další projevy budování beztřídní společnosti. Vždyť Bertrand Russell psal už v roce 1919 o „kontinuálně vzrůstající hrůze“ (STERN 2007: 11) a nebyl sám. Julius Fučík byl nicméně součástí různorodé komunity evropských a amerických intelektuálů, kteří byli sovětským projektem a především jeho modernizační energií nadšeni, fascinováni. A nacházel se v tomto ohledu v úctyhodné společnosti: Henri Barbusse, H. G. Wells, G. B. Shaw, Romain Rolland, Lion Feuchtwanger, Louis Aragon, Jean-Richard Bloch a mnozí další.

Náklonnost k radikálním režimům, založeným na záměru vytvořit – v případě potřeby za použití fyzického násilí – nového člověka pro ideální společenský řád, má ve dvacátém století širší dosah, jeho výklad nabízí například kniha Paula Hollandera Političtí poutníci.3 Není ovšem cílem tohoto článku pojednávat Fučíkovy texty o Sovětském svazu v tak rozsáhlé perspektivě, stejně jako v něm nelze jeho sovětské reportáže předestřít v kontextu celé jeho obsáhlé tvorby, tím spíš, že její větší část se týká české tematiky. Nejde zde ani o polemiku s fučíkovským kultem po druhé světové válce, který vyžaduje samostatné zkoumání.4 Poznámky, opírající se především o dva prameny,5 se pokoušejí jen pojmenovat některé rysy Fučíkova uchváceného a úchvatného způsobu psaní o sovětské skutečnosti.

Byl by nesmysl vyloučit ze zájmu o Fučíkovo psaní aspekty, které leží za hranicemi samotných textů, protože právě Fučík je příkladem autora, pro kterého je relevantní široce vymezené autorství, do něhož zřetelně patří i mluvené slovo, jež tvoří důležitý stylistický rys jeho reportáží. „Nebyl řečník; byl znamenitý vypravěč“ (FUČÍK 1947: 10), píše o Juliu Fučíkovi autorská dvojice Ladislav Štoll a Gusta Fučíková. Míní tím jeho účast na stovkách besed s pracujícími, které po celém Československu absolvoval ve třicátých letech po návratu ze SSSR. I v jeho psaném textu se jednak často cituje vyprávění, jednak samo Fučíkovo psaní i tam, kde necituje vypravěče, navozuje dojem naléhavého proudu živé řeči. Fučíkovo psaní o SSSR lze číst jako zápis jazykové performance – živé besedy byly této ideologické exhibici komplementární a jsou z hlediska její povahy primární.

V oblasti českojazyčné propagace komunismu byl před druhou světovou válkou Fučík nepochybně nejsugestivnějším aktérem, který také svým odhodlaným pisatelským nasazením a smyslem pro rytmus, napětí, gradaci, pointu a konfrontaci dosahoval vynikajících výsledků. Zvláštním tématem by byla divadelnost Fučíkova slohu, biograficky se opírající o autorovo dětství strávené v divadelním prostředí.6

Motorem Fučíkových úvah o sovětské modernizaci v knize V zemi, kde zítra již znamená včera a v reportážích ze Střední Asie je autorův enthusiasmus, jenž působí jako energetizující svorník jednotlivých příběhů či kapitol, které věcně nejsou nijak logicky organizovány. Z hlediska výstavby textu jde o momentky z cest, fragmenty poznatků, kolem nichž krystalizují jednotlivá vyprávění. Některé části jsou pojaty chronologicky jako kronika („Historie stalingradského traktoru“), jiné jsou členěny tematicky („Pětiletka za dva roky“), místně („Leningrad“) nebo cestopisně („Cesta“). Důvod putování do SSSR objasňuje Fučík diagramem, na kterém je vidět, že zatímco vývoj hornictví a hlavních odvětví těžkého průmyslu v západní Evropě a USA na konci dvacátých let stagnuje, nebo dokonce klesá, v SSSR dosahuje roku 1930 sto šedesáti procent vzhledem ke stavu v roce 1928.7 Prudký vývoj křivky jako by byl metaforou vztyku autorova nadšení, jehož prizmatem se pak líčí všechno, co se ocitne v mezích jeho pozornosti, v jeho doširoka otevřených očích,8 které se nikdy nedívají s pochybností, tázavě nebo kriticky, frenetická adorace pozorovatelova vizuálního vjemu „tisíce růzností“ nového života je apriorní a absolutní.

Původní smysl enthusiasmu jako náboženského principu vnuknutí a posedlosti božskou energií se u Julia Fučíka realizuje jako posedlost komunistickou transformační a modernizační silou. Oslavovaná metamorfóza se vyznačuje rysy zázraku, který odkazuje k jeho konkrétním jednotlivostem, lidem, příběhům a prostředím, naprogramovaným ovšem primární oslněností sovětskou skutečností jako ideálem nebo lineární cestou k ideálu. I zážitek dlouhého čekání ve frontě u holiče, na jehož služby čeká šedesát nebo sedmdesát mužů a jenž už sedm let holí jednou břitvou, je povznášející a strhující, protože „zatím co čekáš, slyšíš debatu [o kolektivizaci] a něco silného tě do ní vtáhne“ (FUČÍK 1947: 343).

O Fučíkově enthusiasmu napsal současný komunistický funkcionář Miloslav Ransdorf: „Jeho reportáže obrážely přemíru nadšení, které provázelo tolik diskutovaný úspěch modernizačního projektu bolševiků“ (RANSDORF 2003: 6). Toto excitované nadšení je metodou a apriorním poselstvím Fučíkova psaní o SSSR. Jeho enthusiasmus podřizuje cíle a předměty psaní prostředku, sobě samému. Známé podezření vůči enthusiastům spočívá v obavě, zda nejsou svým nadšením pohlceni víc než tím, pro co se nadchli. To je případ Julia Fučíka, jehož texty o sovětské skutečnosti vypovídají přesvědčivě právě o vášnivém zaujetí a jeho efektní jazykové artikulaci (nikdo by je nemohl číst jako věcnou referenci o poměrech v Sovětském svazu té doby). Znalec sovětského marxismu Ludwig Marcuse napsal v brožuře Argumenty a návody: „Enthusiasté nikdy nemají pravdu, skeptici ji mají vždy. Proto ti první, a nikoliv druzí mohou vytvořit něco nového“ (MARCUSE 1967: 118).9 A skutečně nasazení, zaujetí a z nich vyplývající metoda kreativní sugesce, jejímž prostřednictvím Fučík ve třicátých letech propagoval v Československu sovětský režim, jsou inovativní, nebo přinejmenším jedinečné.

Vášnivé angažmá, nepřipouštějící žádné hodnotové kolísání, vede k tomu, že autor do své posedlosti nadšením pro všechno sovětské zahrnuje cokoliv, kolchozy a nové hutě jsou mu stejným předmětem chvály a euforie jako třeba fronta na maso nebo na chleba. Ve svém deníku cestou z Moskvy do Frunze vykládá s plnou vážností, že fronty zajišťují, aby všichni byli sytí, a blahodárně zachraňují zásobování před přebytky, na rozdíl od kapitalistických států, jako je Československo, kde je v obchodech sice dost potravin, ale proletáři hladovějí, protože si je nemohou dovolit koupit (a proto nejsou fronty).10

Génius indoktrinace se nezastaví ani před tématy, která by se zdála pro jeho potřeby zdánlivě nepoužitelná. To je případ sovětského perzekučního a vězeňského systému, který už od revoluce generoval mechanismy brutálního státního teroru, likvidující nepřátele nového režimu i jeho stoupence, pokud se stali podezřelí, nepohodlní nebo kritičtí, nebo pokud se z jiných důvodů dostali na seznamy lidí určených k té či oné formě likvidace. Od roku 1918 se na území Ruska, jak známo, budují v režii státní bezpečnosti koncentrační tábory, v roce 1920 jich už bylo víc než sto. V kapitole „Zabitý zločin“ popisuje Julius Fučík sovětské věznice na základě návštěvy Lefortova, věhlasné moskevské pevnosti, kde pracovníci NKVD a KGB (ve dvacátých letech patřil objekt do správy politického útvaru OGPU) internovali a mučili mnoho disidentů. Fučíkovy iniciační vjemy souvisejí s výdobytky modernity. Je nadšen filmem o úspěších pětiletky, který se vězňům promítá, dokonalými fotografiemi složitých strojů, září žárovek. A sami zekové v jeho vyprávění opakují stanoviska sovětských úřadů, které věznění a pobyty v lágrech obhajují tvrzením, že jde o optimistickou a úspěšnou převýchovu, výuku a léčbu, nikoliv o pronásledování. „To není kriminál, to je škola,“ říká jeden zločinec. „To není kriminál, to je nemocnice,“ tvrdí druhý. Lidi, kteří byli uvězněni za své názory a za svůj původ nebo sociální status, vyznání a podobně, Fučík nezmiňuje, jeho hrdinové jsou „vrazi, zloději, defraudanti a lháři“ (FUČÍK 1947: 356). Dozorci s nimi hrají šachy, poslouchají rádio. Sovětský svaz je jedinou zemí na světě, kde zločinnost klesá, dodává autor. V jeho chápání se věznice prezentují nakonec realisticky – jako integrální součást centralizovaného státního systému kolektivní práce, řízené momentálními politickými potřebami: „Přetvořit všechny schopnosti, jež zorganizovaly zločin, ve schopnosti, jež organizují nový život“ (TAMTÉŽ: 358).

Přesvědčivost Fučíkova stylu spočívá v euforii, kterou můžeme považovat za výsledný stav subjektu, do něhož se dostává cestou enthusiasmu, jímž proměňuje libovolný objekt své nadšené inspekce. Autor tu inscenuje vnější realitu podávanou z perspektivy změněného stavu (vlastního) vědomí. Sen, o němž je řeč na mnoha místech (například v kapitole „Sny a skutečnost“), představuje vizi, kterou na základě empirických impulzů produkuje změněný stav vědomí, tak jak jej popisují analytici narkotických stavů počínaje Thomasem de Quincey a konče Timothym Learym. Příkladem takové psychedelické vize je Fučíkova charakteristika úlohy rozhlasu v sovětské společnosti. „[C]elý Sovětský svaz je objat dráty antén“ (TAMTÉŽ: 359), píše autor o roli rádia v sovětské ideologii. Jeho enthusiasmem zmutovaný zrak transformuje jevy a jejich souvislosti do euforické konfigurace: vidí ve své excitované imaginaci prořízlý pětipatrový dům v Moskvě (na místě zvaném Krasnaja Presňa nedaleko od centra, kde se dnes nachází zoologická zahrada a Centrum současného umění) a v něm cvičící občany různých profesí. Všichni cvičí synchronně a všechny jako by viděl tentýž rozhlasový cvičitel. Jde o výjev, který nikdo nemohl empirickým zrakem uvidět. Metodou, jíž jej spatřit lze, není evidence, nýbrž projekce. Její vazbu na předmětný svět obstarávají věcné a konkrétní názvy jednotlivých částí knihy: „O betonu“, „40 000 traktorů“, „Kombajny“, „Volgostroj“, „Dněprostroj“.

Symptomaticky z hlediska metody svých záznamů nazývá Julius Fučík poslední kapitolu: „A všecko se točí“, tak zní i poslední věta jeho knihy. Ve Fučíkově sovětské vizi se opravdu vše s psychedelickou rychlostí točí a skládá do fascinujícího kaleidoskopu. Takové vizuální efekty jsou výsledkem rychlého pohledu, takového výkonu zraku, jehož intenzita a rychlost se vykloubily a založily vlastní vizionářskou realitu. Podobně psal o rádiu Velemir Chlebnikov, chráněný ovšem imunitou vynálezce zaumného jazyka, génius jazykového extremismu v období avantgardy desátých let dvacátého století. „Děj proudí rychle“ (TAMTÉŽ: 16), píše Fučík. A na jiném místě: „ty se teď s úžasem díváš na nové, blyštící se stěny obrovských dílen, které vyrostly jako zázrakem, příliš rychle, příliš rychle, příliš silný je ten dojem, než abys vychutnal všechny prameny jeho síly“ (TAMTÉŽ: 374).

Sovětský teror, ve Fučíkově podání líčený jako transformační školicí zařízení, je ospravedlněn svým modernizačním potenciálem: vede k akceleraci výroby a výstavby sovětské společnosti, sovětského komunismu. Politické procesy roztáčejí kola procesů výrobních. Tato úměra vede až k šílenému extatickému pohybu, o němž Fučík píše v kapitole o prvním rozsáhlém inscenovaném procesu stalinského režimu, vedeném roku 1928 proti sabotérům na šachtách. „A jak se natáčelo průhledné pásmo filmu šachtinského procesu v Moskvě, tak se znovu rychleji a rychleji až k nekonečnému pohybu roztáčela šachetní kola na jihu Svazu“ (TAMTÉŽ: 288–289). Moskevský monstrproces provázený intenzivní kampaní v tisku, vynucenými přiznáními a exemplárními tresty, dodává energii budovatelské výrobě, zrychluje ji. Psychologicky nejde o výkon práva, které tu nehraje žádnou roli, nýbrž o akcelerující vzrušení, založené na výpovědích vynucených mučením, na dopisu syna, který žádá smrt pro svého otce. Julius Fučík píše: „Každý den přinášel vzrušení této živé účasti dělnictva na procesu“ (TAMTÉŽ: 289).

Rychlost je vlastností popisovaného objektu (chod pětiletek, stoupající výroba, těžba atd.) a odtud se zpětným rázem dostává do recepce pozorovatele – enthusiasty. Výsledkem akcelerace je extáze. Pětiletka trvá čtyři roky, jedna z kapitol se jmenuje dokonce „Pětiletka za dva roky“ a ani tato časová kontrakce není definitivní, fenomenální zrychlování není podřízeno žádným mezím. Fučík uvádí hesla z deníku Volžská komuna: „Pětiletka za tři roky! Za pět let čtyři pětiletky!“ (TAMTÉŽ: 393). Akcelerace je ideologickou devízou sovětské výroby a Fučík ji z rámce statistiky a ideologického žargonu převádí do jazyka extatické reportáže: „První traktor stavěli čtyři měsíce. Druhý třicet dní. Letos, v roce 1930, projíždí branami Putilovce měsíčně tisíc nových traktorů“ (TAMTÉŽ: 387). Akcelerace se stává posedlostí, hypertrofuje – v tomto konkrétním případě ve výrobě traktorů, čísla se slévají do rétorické figury: „V červnu dosáhli stalingradští osmi set traktorů. V červenci vyrobili 1165 traktorů. V srpnu 1866 traktorů“ (TAMTÉŽ: 388). Euforická intenzifikace výroby končí na symbolických nebesích: v publikaci výsledků na první stránce celostátního deníku komunistické strany Pravda.

Fučíkova sovětská optika představuje dogmatické ideologické vědomí československého, evropského stoupence a pozorovatele komunismu třicátých let, které je extrémně zrychleno. Nepochybně je to spoluzpůsobeno i okolnostmi, v nichž se Fučík se sovětskými poměry seznamoval — v rámci komunistické delegace poznal během několika týdnů stovky prostředí, v inscenovaném reklamním procesu, jehož cílem bylo prezentovat sovětský režim, se společně se svými soudruhy pohybuje po zemi metodou klipů, nahlíží do jednotlivých záběrů, spatřuje fragmenty jevů, vede útržky rozhovorů a z nich pak sestavuje svou koláž, záznam svého předem naprogramovaného vytržení. V tomto rychlém vědomí není čas zahledět se na verifikovatelné projevy skutečnosti, traktory splývají se svými výrobci a s naftou prýštící v kazašské stepi. Zběsilá a apriorní ideologická extáze produkuje nové a nové obrazy, které jsou autentické – v té rovině akcelerovaného vědomí, kde jsou generovány.

Extatický pohled na sovětský kriminál s lehkostí okamžiku obrací procesy do protisměru: „neberou jim tu život, ani zdraví, ani rozum, vracejí je životu, zdraví, rozumu, berou jim zločin“ (TAMTÉŽ: 360). Sovětský systém podle Julia Fučíka získal kontrolu nad zločinností, neboť ta v nových poměrech postrádá logiku, smysl. Umělý ráj nastupujícího komunismu, soupodstatný tomu psychedelickému, o němž psal ve svém stejnojmenném svědectví o změněných stavech vědomí Charles Baudelaire, sám svou podstatou neutralizuje zločin. Zločinnost se rozpouští v nové skutečnosti. Svou vizi ukončuje Fučík fantasmagorickou představou diagramu, který není křivkou označující určitý vývoj, ale hadem, živým tvorem s vlastním vědomím a s biblickými konotacemi: „Je jen jediná země na světě, kde zločinnosti ubývá: Sovětský svaz. Had diagramu sklání hlavu a tiše se pokládá do písku. Vzali mu jeho jed“ (TAMTÉŽ: 365).

Konstantním atributem extatických stavů je vnímání extrémní vzdálenosti mezi původním a změněným stavem vědomí. V psychedelické poetice to vede k častým exotickým vizím, fantaziím a projekcím. Už Thomas de Quincey věnuje ve Zpovědi poživače opia hodně pozornosti Orientu. Pro americkou psychedelickou kulturu šedesátých let se Orientem stává Indie a kosmos (beat generation, David Bowie v textu písně Space Oddity, indická komponenta v hnutí hippies), pro sovětskou a postsovětskou kulturu změněných stavů vědomí hraje podobnou roli narkotický buddhismus (v prózách Andreje Monastyrského nebo Viktora Pelevina).

Julius Fučík teritoriální extázi vyjadřuje opakovaným důrazem na to, jak je Sovětský svaz daleko. Stylistický enthusiasmus posouvá předmět od líčení do roviny pohádkového děje, který probíhá někde za devatero horami. Dokonce i Moskvu posouvá do oblasti Orientu, respektive na jeho hranici: „Moskva, to museum na prahu Orientu“ (TAMTÉŽ: 369). Jde o svět, jehož konstitutivním znakem je nepodobnost se světem pozorovatele (i recipienta) – „[…] jaká síla víry, jež pramení z východu, jaká mohutnost, mohutnost Orientu, jež se nám nepodobá!“ (TAMTÉŽ: 370).

Jestliže i Moskvu Fučík vnímá jako Orient, pak Tádžikistán, Kyrgyzstán a Uzbekistán jeho východní opojení logicky ještě mnohonásobně intenzifikují. Všechny procesy se tu jeví ještě drastičtější a pregnantnější. Sovětský bohemista Oleg Malevič píše, že Střední Asie byla pro Fučíka zvětšujícím sklem, lupou.11 Zde ležely prostředky k teleportu do stavu psychologicko-ideologické extáze hned na povrchu skutečnosti.

Nové štěstí v novém světě přijela do Biškeku (Frunze v letech 1926 až 1991) v Kyrgyzstánu hledat i československá komunistická komuna Interhelpo, která výpravu, do níž Fučík patřil, oficiálně na návštěvu pozvala. Komunita, k níž po několik let patřil i pozdější politik Alexander Dubček se svými rodiči, vytvořila i svůj vlastní jazyk, který měl odpovídat řádu uskutečněné utopie, ve kterou věřili a kterou budovali. Členové komunity, původně „všeobecného výrobního a spotřebitelského družstva v Žilině“, byli ve dvacátých letech esperantisty v souladu s vizí Lva Trockého, že by se esperanto stalo jazykem světové revoluce, ale nakonec vytvořili svou vlastní řeč, sestávající ze slov slovenských, německých, maďarských, rusínských, kyrgyzských, uzbeckých, ruských, ukrajinských, tádžických a tatarských.

Hledali štěstí v jiném světě, teritoriálně, sociálně – i jazykově. Součástí Fučíkova nadšení sovětským režimem byla i jeho odlišnost od světa vlastního, jeho východní exotičnost. Sovětský svaz jako pohádková realita představuje samostatný topos v dílech jeho apologetů, ať už to je v žánru žurnalistiky, cestopisů nebo v uměleckých dílech. Jeho odlišnost od jiných světů způsobuje, že mu ze západní perspektivy nelze porozumět. Jediná možnost, jak sovětskou skutečnost poznat, je stát se její součástí. V polovině třicátých let, kdy Fučík pracoval v SSSR jako dopisovatel Rudého práva, psal, že Sovětský svaz se natolik vzdaluje čemukoliv, co má v západním světě nějakou analogii, že se stává pro západní lidi nepochopitelným.12 A o sobě dodává: „Jsem východní člověk“ (MALEVIČ 1960: 15).

Fučíkova ideologická extáze ve vyprávění o Sovětském svazu obsahuje i obrazy, které naznačují možnost komplementárního vztahu mezi vytržením průmyslově-ideologickým (založeným na mimořádných výkonech modernizační sovětské mašinerie) a sexuálním. Následujícími slovy popisuje autor sovětskou loď Abcházie: „Má ostrou příď, kterou milují vlny moře jako pohlaví vášnivého milence a plodí s ní rozkoše cesty a pohody“ (FUČÍK 1947: 376). Plavba lodi extaticky vnímaná jako kopulace, jako jakýsi talorgasmus,13 tu dále odkazuje k aktivnímu vtažení všech jevů živých i neživých (ostrá příď, mořská vlna) coby vědomých subjektů do jednotného rámce mytického či pohádkového děje, jak to známe z příběhů, ve kterých vítr, slunce nebo stromy komunikují s hrdiny a hrají v příběhu aktivní roli. U Fučíka se vlny stávají vaginou otevřenou penisu sovětské Abcházie. A další příklady oživlých předmětů a přírodnin následují: „žlutý písek cesty jej vedl“ (TAMTÉŽ: 379); „fontána Evy se zvolna sklání“ (TAMTÉŽ: 380); „voda vodotrysků, která slyšela řeči záletníků, pomlouvačů, spiklenců a pletichářů“ (380–381); města se klubou – jako květiny (srov. TAMTÉŽ: 321). Nasycení mytickými a folklorními prvky je stěžejní v jedné z črt o Střední Asii, kterou Oleg Malevič označuje za báseň v próze a která se jmenuje „Hodža Bakyrgan“.14

Julius Fučík vnímá realitu prizmatem apriorně nasměrovaného afektu, který oslabuje orientaci na kontrolova(tel)né vyhodnocování reality, respektive zaměňuje ji vizemi a manipulativními projekcemi, někdy na hranici halucinačních představ. Například pohled na záhony v Petěrgofu ve Fučíkovi vyvolává excesivní vizi, diskreditující carský režim a kapitalistické tulipány: „Tady do záhonů holandských tulipánů zvracely knížata a hraběnky vodku, kterou jim z plných džbánů naléval do hrdla divoký Petr“ (TAMTÉŽ: 380). Čtenáři se tak sugeruje opozice zvrhlého carského režimu, který charakterizuje zvracení, a nového řádu současnosti, kde zažívání nemá už důvod k zvratkům.

Subjekt, popisující vnější jevy, se v nich rozpouští. Pozoruje tak rychle a natolik empaticky, že splývá s předmětem pozorování. Trefně to vystihl Oleg Malevič, když napsal, že za krátkou dobu Julius Fučík srostl s životem strany Sovětů.15 Tak je také třeba chápat jeho slib, že v Československu „dosáhneme toho, abychom se slili v jedno se SSSR“ (MALEVIČ 1960: 8). Možná že to bylo myšleno i jako reálný plán československých komunistů začlenit svůj stát mezi sovětské republiky, především jde ale o rozpuštění, které umožní plnou ideovou identifikaci.
 

1. Srov. STERN 2007 zpět
2. Významnější césuru v nadšení části evropské inteligence sovětským experimentem představoval vlastně až pakt Stalina s Hitlerem ze srpna 1939, který otřásl i Fučíkovou oddaností Gottwaldovu křídlu komunistické strany. zpět
3. Srov. HOLLANDER 1983 zpět
4. Nepřehlédnutelnou interpretaci tohoto kultu podal Vladimír Macura, viz MACURA 2008: 85–100. zpět
5. Srov. FUČÍK 1947 a 1960. Další Fučíkovy sovětské reportáže vyšly po válce mnohokrát v redakci Gusty Fučíkové a Ladislava Štolla pod titulem V zemi milované. O Fučíkově vztahu k SSSR pak v roce 40. výročí autorovy smrti vychází brožura v češtině a zároveň v ruštině, srov. HRZALOVÁ 1983a, 1983b. Na Slovensku psal na totéž téma již dříve Pavel Pollák-Štetár (viz POLLÁK-ŠTETÁR 1963). Částečně se sovětskými reportážemi zabývá také šedesátistránková publikace Mojmíra Grygara (viz GRYGAR 1953), přeložená v roce 1963 do rumunštiny. Importem fučíkologie ze SSSR do Československa byla ještě na počátku perestrojky fučíkovská monografie Vasilije Nikitoviče Filippova (viz FILIPPOV 1987). zpět
6. Prozaicky Fučíkův přerod z divadelního děcka v hrdinu zpracovává jedno z děl participujících na jeho normalizační rekanonizaci: Křišťálový pantoflíček Ladislava Fukse z roku 1978. zpět
7. Srov. FUČÍK 1947: 4 zpět
8. Srov. FUČÍK 1947: 340–342 zpět
9. „Die Enthusiasten haben nie Recht, die Skeptiker immer. Dafür schaffen nicht sie, sondern jene das Neue.“ zpět
10. Srov. FUČÍK 1960: 30–33 zpět
11. Srov. MALEVIČ 1960: 4 zpět
12. „Zatímco ve své první knize o Sovětském svazu Fučík vyprávěl o prvních vítězstvích světa socialismu v soutěži dvou světů, nyní ukazuje, že Sovětský svaz nejen dohnal a předehnal kapitalistické země v průmyslové oblasti, ale každým krokem se nezvratně vzdaluje od čehokoliv, pro co by bylo možné najít nějakou obdobu v kapitalistickém světě. Vzdaluje se tak rychle, že se jeho skutečnost stává pro obyvatele kapitalistických zemí tak nepochopitelnou, jako byla kultura vyspělé antiky nepochopitelná pro barbary raného středověku“ (MALEVIČ 1960: 13–14 zpět
13. Techniky hinduistické tantry učí, jak dosáhnout talorgasmu, celým tělem pociťovaného dlouhodobého stavu vytržení. zpět
14. Srov. MALEVIČ 1960: 24 zpět
15. TAMTÉŽ zpět

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.