Splést si ta dvě jména může být pro čtenáře docela snadné. Stačí zaměnit B. za J. a malér je na světě. Když to B rozepíšete na Bedřich a J na Julius, vyvstanou vám před očima dva naprosto odlišné osudy lidí, kteří se v životě minuli snad ve všem, co dělali, v koho věřili a čemu sloužili.

Oba autory si lidé pletli vcelku často. Daleko horší však bylo, když se knižního nakladatele a literárního kritika Bedřicha Fučíka (1900‒1984), odsouzeného ve vykonstruovaném procesu komunisty k patnácti letům vězení, vyšetřovatelé ptali, jak si vůbec dovoluje jmenovat se jako jejich národní proletářský hrdina… Jeden z nejúspěšnějších českých nakladatelů, kterého pojilo přátelství s řadou spisovatelů, básníků a výtvarníků nejen křesťanské duchovní orientace, zanechal ve Čtrnácteru zastavení živý otisk svých zkušeností, setkání a nadějí.

Křížová cesta

Čtrnáctero zastavení, jedna z klíčových vzpomínkových knih na literární osobnosti Čech a Moravy 20. století, nyní vychází v nakladatelství Triáda. Titul vyšel již roku 1992 v Melantrichu/Arkýři v edici Vladimíra Binara a Mojmíra Trávníčka. Z této edice vychází i Triáda. Nová ediční poznámka Moe Binarové a Lucie Bartoňové osvětluje přístup k aktuální edici a týká se hlavně oprav překlepů a omylů, drobných doplňků či obrazových příloh. Vedle dvou edičních poznámek najde čtenář v knize Fučíkovu bibliografii vztahující se ke Čtrnácteru zastavení a přehled všech vydání knihy, která vyšla prvně v roce 1977 jako Sedmero zastavení. Následovalo doplněné Osmero zastavení (1982) a pak další samizdatové edice Čtrnáctera určené již jen úzkému okruhu Fučíkových přátel a čtenářů. Titul je rovněž opatřen přehledným jmenným rejstříkem a autorovým medailonem od Vladimíra Binara.

Bedřich Fučík do vzpomínek vybral literární a umělecké přátele, s nimiž jako ředitel nakladatelství Melantrich a později Vyšehradu a Universa spolupracoval anebo byl prostředníkem jejich setkávání. Těch čtrnáct mužů vstoupilo do dějin české literatury a umění, třebaže většina z nich po roce 1948 upadla do klatby komunistických cenzorů v režii Zdeňka Nejedlého, jenž, řečeno Fučíkovými slovy, „… zapomínaje na svou lepší minulost hudebního odborníka, vystupoval na veřejnosti jako táborový demagog a mluvil jedním dechem o všem a o ničem, jak mu to slina a daný okamžik vyplavily na jazyk“. Čtrnáctero zastavení plné dramat, životních zlomů a tragédií zachycuje křížovou cestu osudů, které by samy o sobě vydaly na román či film. A kdo tedy patří do této vybrané společnosti? František Xaver Šalda, Otokar Březina, Josef Florian, Jakub Deml, Vladislav Vančura, František Tichý, Vítězslav Nezval, František Halas, Jan Čep, Jan Zahradníček, Vilém Závada, Vladimír Holan, Jiří Kolář a Rudolf Černý.

Odmocňování, pomoc, bezmoc

Fučíkovy vzpomínky ukazují, že tak jako on byli komunistickým režimem přímo postiženi Jan Čep a Jan Zahradníček. Zatímco prvně jmenovaný na poslední chvíli odešel do neutěšeného exilu, druhý byl odsouzen k třinácti letům těžkého žaláře, z nichž si odseděl téměř deset let. Rodinná tragédie, při níž mu zemřely obě malé dcery, zločineckým systémem nepohnula. Zahradníček propuštěný s příslibem, že doma již zůstane, se musel vrátit do vězení a pobýt tam další čtyři léta až do amnestie roku 1960. Není tohle příběh novodobého Joba?

Autor Hradu smrti, Šlépějí a Česna Jakub Deml byl vyšetřován a perzekvován a jeden z největších českých básníků Vladimír Holan byl šikanován publikačními zákazy. Spisovatel a výtvarník Jiří Kolář byl vězněn, ostrakizován a později odešel do emigrace a spisovatel Rudolf Černý, v občanském povolání učitel, zemřel téměř zapomenutý. Někteří ze vzpomínaných, Březina či Florian, byli v době totality tehdejšími ideology zcela marginalizováni. Výšiny i pády všech čtrnácti umělců znal Fučík zblízka, přičemž s Čepem a Zahradníčkem (a také Josefem Palivcem) ho pojila zkušenost politického vězně, v pravém slova smyslu mukla, muže určeného k likvidaci. V předválečné a zčásti i poválečné české historii bychom jen stěží našli někoho jiného, kdo pro nadějné autory, o nichž se kritici tehdejší doby vyjadřovali kladně až v superlativech, udělal tolik, co nakladatel a štědrý dárce Bedřich Fučík.

Jeho vyprávění není jen věrohodné svědectví z první ruky, které přináší řadu nových informací. Je to zajímavý obraz tehdejšího společenského milieu i existenčních problémů některých spisovatelů, básníků a výtvarníků. Fučík věcně hovoří o financování někdy úspěšných, jindy prodělečných literárních podniků i o těžkostech vyjednávání například s F. X. Šaldou o jeho sebraných spisech. Podobně jako literární historik Jaroslav Med v knize Literární život ve stínu Mnichova (1938‒1939) odmocňuje někdy nadnesené představy o životě spisovatelů a básníků katolické orientace a vrací jim lidskou tvář, v níž se zračí i jejich slabosti. Vzpomínky druhých na Fučíka se shodují v tom, že to byl člověk pevných zásad, zdatný diplomat, smírčí soudce mezi znepřátelenými stranami i neúnavný podporovatel těch, kteří měli hluboko do kapsy. V jeho úvahách najdete obdiv, ale i kritiku některých jejich myšlenek, například těch politických. Všímá si také problematičnosti hospodářského, politického a sociálního prostředí první republiky. Z výše jmenovaných se finanční těžkosti někdy až na hranici chudoby týkaly ponejvíce Floriana, Čepa a Zahradníčka, ale také Tichého, který jako výtvarník neustále zápasil s nedostatkem peněz. Je to někdy smutné, ale ne beznadějné čtení. Díky soudržnosti autorů a vydavatelů se však mnohé sociální problémy dařilo řešit a zmírnit, a to jak formou předem vyplácených honorářů, tak různých stipendií a literárních cen. Autor Čtrnáctera zastavení hrál v tomto ohledu jednu z hlavních rolí.

Co nastalo po roce 1948 a co Fučík popisuje civilně a bez patosu, je však v šíři toho slova nesouměřitelné. Zatýkání, výslechy za použití brachiálního násilí a vraždy. Pokud čtenář nahlédne například do posledních ročníků Kritického měsíčníku, může si snadno spočítat, kolik autorů se po válce dostalo na index a kolik z nich skončilo v komunistických žalářích a lágrech. Bedřich Fučík, jak dosvědčuje celé jeho literární dílo a nakladatelská praxe, je podle mého mínění spolu s Josefem Palivcem a prof. Růženou Vackovou dokladem, že totalitní moc nejvíc nenávidí svobodomyslné lidi tvůrčí práce, pro něž je vnitřní a vnější svoboda podstatou jejich profesního i duchovního života. Naprosto nevinní lidé se den ze dne stávají nepřáteli státu. S režimem po roce 1948 Bedřich Fučík nebyl a nemohl být kompatibilní v ničem. I proto ho komunisté zbavili svobody a práce.

V tvářích

Z Fučíkových esejů nevystupuje ani tak nostalgie a ohlížení se po dobách minulých jako spíš fakt, jak důležité je pěstovat a ctít lidské vztahy a podporovat umění, vědu, a zvlášť literaturu. Čtrnáctero zastavení je zčásti klasické dílo literární historie, zčásti memoáry, osobní vyznání i soubor hodnotných úvah. Nalezneme tu nepřibarvené výpovědi o každodenním nakladatelském a literárním provozu, stejně jako vzpomínky na Fučíkovy přátele a jeho ženu, respektovanou překladatelku z němčiny Jitku Fučíkovou (1903–1987). Číst o přátelství, které se zrodilo ze vzájemných sympatií a vyznávaných hodnot a které přežilo i roky autorova věznění, je fascinující. Fučík, jenž nikdy nerozlišoval autory podle jejich duchovního ukotvení či politických preferencí, uvedl do literárního světa řadu spisovatelů, jejichž práce náleží do kánonu české literatury a zároveň patří k nejpřekládanějším. Bez jeho nakladatelské odvahy a velkorysosti by český literární svět byl poněkud ochuzený.

Autentické a čtivé vyprávění by mohlo čtenáře přimět otevřít i další Fučíkovy texty, dostupné v jeho sebraných spisech, které se věnují hlavně soudobé poezii a próze: Kritické příležitosti I a II, Setkávání a míjení, Píseň o zemi, Rodná krajina básníkova a Paralipomena. Po přečtení přítomné knihy by se mohl ztenčit okruh čtenářů, kteří si doposud jména obou Fučíků, Julia a Bedřicha, pletli. Černobílé portrétní fotografie všech čtrnácti, respektive patnácti autorů jsou, řečeno s Maxem Picardem, důkazem, že život se kromě díla nejzřetelněji vpisuje do lidské tváře. Srovnejte úvodní fotografii čerstvého doktora filozofie s portrétem Fučíka třiaosmdesátiletého z kapitoly nazvané Díkůplné rekviem. V té proměně najdete klíč ke všem zastavením.