Valeria Parrella (česky jako Parrellová, * 1974) je v Itálii jednou z nejznámějších současných spisovatelek, společně například s Milenou Agus. V rámci spolupráce nakladatelství Paseka s překladatelkou Alicí Flemrovou byla česky vydána jedna z jejích nejúspěšnějších povídkových sbírek Za projevenou milost (Per grazia ricevuta, 2005). Za knihu byla nominována na nejprestižnější italskou literární cenu Premio Strega, kde posléze figurovala mezi pěti finalisty.

Parrellová, mladá, ale již dnes velice úspěšná autorka se v popředí literární scény ocitla zajisté nejen díky svému nadání pro přímost a výstižnost textu. Narodila se poblíž jihoitalské Neapole, zde i vyrůstala a na Neapolské univerzitě vystudovala historickou jazykovědu. Poté se specializovala na práci s hluchoněmými a pracovala jako tlumočnice do znakového jazyka. Již během vysokoškolských studií si vysloužila obdiv za schopnost trefně a výstižně formulovat krátké texty. V jednom rozhovoru pro deník La Repubblica se autorka svěřila, že si na semináři uměleckého psaní ostatní studenti její texty kopírovali.

V roce 2003 jí římské nakladatelství minimum fax vydalo debutovou sbírku povídek Mosca più balena (Moucha a velryba), za niž získala cenu Premio Campiello za prvotinu. Posléze, v roce 2004, se její povídky objevily v antologiích Pensa alla salute (Mysli na zdraví) a La qualità dell'aria (Kvalita ovzduší). Kniha Per grazia ricevuta a nominace na Premio Strega přišly roku 2005 a dílo získalo také neméně váženou cenu Premio Renato Fucini za nejlepší povídkovou sbírku. Zde však autorčiny úspěchy zdaleka nekončí. V roce 2008 Parrellová vydává svůj první román Lo spazio bianco (Bílý prostor), který posléze zfilmovala Francesca Comencini. Tento snímek s Margheritou Buy v hlavní roli vyhrál na benátském filmovém festivalu cenu za nejlepší scénář. Poslední dva romány, které Parrellová vydala, nesou název Ma quale amore (Ale jakápak láska, 2010) a Lettera di dimissioni (Podávám výpověď, 2011).

Parrellová se pohybuje též ve světě médií, spolupracuje s deníkem La Repubblica, s časopisem L’Espresso či týdeníkem Grazia, kde vede rubriku o knihách.

Dalším z jejích rozmanitých pracovních prostředí je i divadlo. V roce 2009 publikovala knihu Ciao Maschio (Nazdar, chlapče), ze které vzešlo stejnojmenné divadelní představení, a v tomto roce vychází též kniha složená ze tří krátkých divadelních kusů Tre terzi (Tři třetiny), kde se Parrella o autorství dělí s Diegem de Silvou a Antoniem Pascalem. Posledním jejím divadelním počinem je hra Antigona, která byla uvedena na Neapolském divadelním festivalu v letošním roce a doposud se uvádí po celé Itálii.

Za projevenou milost
Soubor čtyř povídek s názvem Za projevenou milost se dá považovat za jakousi celistvou výpověď o době a místě, v němž se jednotlivé příběhy odehrávají, ačkoli jsou protagonisté příběhů radikálně rozdílní. Místem děje je ve všech případech Neapol, a to i přesto, že si to autorka údajně při psaní ani neuvědomovala. Neapol je obecně oblíbenou lokací v současné (Savianova Gomora), ale i ve starší italské próze – je to místo specifické, živé a autorsky přitažlivé nejen z negativní stránky. Sama neapolská univerzita o tomto fenoménu vydala dva svazky obsahující úryvky z děl známých autorů, kde se město vyskytuje, s názvem Napoli, città d’autore.

Všichni autorčini protagonisté mají společné to, že žijí a prožívají své životy v Neapoli. V té Neapoli, kde onou „projevenou milostí“ může pro někoho být distribuce drog jako poslední možný zdroj obživy, pro jiného pomoc camorristického podsvětí, pro dalšího nabídka práce prodavačky v supermarketu, přestože promoval s vyznamenáním. A někdy je milostí i samotný fakt, že vás finanční policie nezatkne při zátahu na nelegální tiskárnu padělků čistě proto, že jste si odskočili zavolat manželce odjíždějící do porodnice.

Pro mnohé se může zdát popis neapolského prostředí od centra až po periferii příliš negativistický. Lze to ale brát i tak, že jde čistě o realistický pohled: takhle město vnímají současní mladí Italové, kteří i přes všechnu vynaloženou snahu nemohou najít nejen stálé, ale v zásadě jakékoliv zaměstnání. Jde tedy o to, přijmout tohle zobrazení Itálie, jakou my, z tradičně chudší střední Evropy, pořád ještě (mylně) máme za místo, kde si všichni žijí takříkajíc „na vysoké noze“, ekonomicky nestrádají.

Tuhle odvrácenou stranu života, kde není příliš místa pro víru v lepší zítřky, v knize V. Parrellové ale protíná i jemná linie pozitivního naladění. I když se autorka v rozhovorech svěřuje s tím, že s léty je stále méně idealistická a stále méně věří v dobrou podstatu lidství, nalezneme například ve všech čtyřech povídkách ze sbírky motiv dítěte, které s sebou nese nebo má přinést něco lepšího do budoucna. Ať už je to potomek dvou služebníků camorry, který se chce dát po vzoru své matky na dráhu vizážisty, dítě deroucí se na svět, co „volá“ svého otce a zachrání ho od policejní razie, nikdy nenarozené dítě, jež svým způsobem udrží rodinu pohromadě, anebo nakonec i dítě zrozené z té nejčistší lásky, které má díky tomu před sebou snad lepší budoucnost než jeho rodiče. Možná je motiv dítěte jako nositele jakési naděje dán i tím, že Parrellová v době psaní této sbírky povídek sama čekala svého prvního potomka.

Parrellová ráda zdůrazňuje, že se do osudů svých protagonistů doslova vtěluje. Na své postavy si hraje, a to údajně mnohdy až do extrému, přestože někteří její hrdinové jsou i záporní a autorka sama o nich mluví jako o „hnusných typech“. Ty charaktery jsou skutečně různorodé, ženou zabitého mafiána počínaje a galeristkou s prestižním sociálním postavením konče. Asi proto je svět jejích povídek tak věrohodný a čtenář se například dokáže vcítit do absurdního osudu hrdinky první povídky, která nejprve zažije násilnou vraždu svého muže, následně se jí dvoří svědek oné události a nakonec se sama dostává do situace, kdy je nucena stát se dealerkou drog a je přistižena při činu. Oproti našemu očekávání ji ale ani po odpykání trestu okolí nijak neodsoudí, ba co víc, lidé ji přijmou mezi sebe.

Všechny povídky jsou psané pro autorku typickým rázným, stručným a jasným stylem, kde není ani slovo navíc. Parrellová se zásadně vyhýbá zbytečným komentářům a filozofování. Posuneme-li se od existenční krize v povídce první až k existenciální krizi hrdinky z povídky třetí, sledujeme výraznou proměnu stylu. Mluva galeristky Mariny je vytříbená, jemná, vedená veskrze ve vnitřním monologu. Povídka Imaginární přítel by vlastně měla být o její dceři Agnese, která si povídá s vymyšleným kamarádem. Rodičům na tom nepřijde nic znepokojivého i přesto, že otec sám je lékař a že okolí na to často upozorňuje. Tím pravým imaginárním přítelem je ale Marinin kolega. Marina je do něj zamilovaná, a když její muž odjede na služební cestu, matka odloží Agnese k babičce a sama se pečlivě připravuje na návštěvu přítele: přemýšlí, co si vezme na sebe, perfektně uklidí celý byt a naplánuje do detailu každou společnou chvíli. Jenže on se neobjeví, a to ani při dalším plánovaném setkání. Sejdou se vlastně jen jednou, narychlo na letišti. Vše se zkomplikuje, když Marina zjistí, že je těhotná, a to přitom přítel byl pouze imaginární... Na tomto místě je třeba také zmínit, že většina povídek je psaná v ich-formě, avšak vyprávění nenápadně často přechází do třetí osoby. Čtenář je tak vtažen doprostřed dění.

Druhá povídka se odehrává v malé neapolské tiskárně, která si vydělává paděláním žádaných knih a papírnického zboží. Pracuje zde nadaný mladý muž, který chtěl být kytaristou, ale bylo mu to rozmluveno. Na památku si uchovává jen dlouhý nehet na malíčku. Jeho život je utkán z nenaplněných snů a zdá se, že právě proto, že žije tam, kde žije, v dnešní Neapoli.

Poslední povídka Za projevenou milost dala zároveň název celé knize. Milostí se myslí zaměstnání se smlouvou na dobu neurčitou. A to ať už je pro člověka jakkoliv nedůstojná či zdaleka neodpovídá jeho kvalifikaci. Protagonistka této povídky je vysokoškolačka s výbornými výsledky, která pracuje v supermarketu. Po práci dojíždí na periferii za matkou. Jednoho dne potká znovu svou bývalou vedoucí diplomové práce, o níž před časem zjistila, že celou její práci opsala a pod svým jménem také vydala. Hrdinka žije pod tíhou nespokojenosti a neuspokojení ze svého života, pod tíhou samoty. Možná ji čeká nový vztah, vždyť se o ni zajímá jistý muž.

Nabízí se porovnání první a poslední povídky. Obě protagonistky bychom si velice snadno mohli představit na jednom místě, v jednu chvíli na periferii Neapole. Avšak přístup okolí k nim je jiný. Výše zmíněná camorristka do společnosti patří i po zkušenosti s vězením, kdežto druhá žena byla po incidentu, kdy ji jakýsi mladík chtěl ukrást mobil a ona ho zbila, za toto nepřípustné chování z komunity téměř vyloučena.

Parrellová má jedinečnou schopnost zachytit autentičnost promluvy svých protagonistů: dokáže změnit tón i jazyk a vytvořit dojem, jako bychom její postavy doopravdy slyšeli, měli je před sebou a mohli sdílet jejich svět právě teď a tady. Její styl je však stále svižný, působí, jako by si s námi autorka vyprávěla. Jejím prostřednictvím se potkáváme s roztříštěným světem jižní Itálie a Neapole, slunečné, protikladné, a právě proto živoucí. Díky povídkám, které se dají přečíst takřka za odpoledne, protože se čtou téměř samy, jsme dostali nečekaně přímou možnost nahlédnout do reálného života současné Itálie.