Nakladatelství Paseka je jedním z mála českých nakladatelských domů vydávajících v posledních letech kvalitní současnou italskou prózu. Po počinech, jako byla oceňovaná Gomora od Roberta Saviana a Jsem tady už tisíc let Marioliny Veneziové, nabídlo také knihu Mileny Agusové Kameny bolesti, a to v pěkném překladu Alice Flemrové.

Milena Agusová se narodila roku 1959 v Janově, ale tak jako její literární postavy žije již od mládí v Cagliari, hlavním městě italského ostrova Sardinie. Ačkoli Agusová vydala svůj první román Mentre dorme il pescecane (Zatímco žralok spí) až v roce 2005, tedy ve svých 45 letech, již druhým románem Il mal di pietre (2006, č. Kameny bolesti) si vydobyla své místo na italském literárním poli. Kameny bolesti získaly prestižní cenu Premio Elsa Morante a byly nominovány na několik dalších cen jako Premio Strega či Campiello.

Kniha Kameny bolesti vypráví až kouzelný příběh z prostředí, které má zdánlivě přesně dané morální hodnoty a v němž lidé žijí skromné, ale spořádané životy. Děj krásně plyne a dospěje k sympaticky překvapivému závěru, který by jen málokdo čekal. Je až k neuvěření, jaký tato subtilní knížečka dokáže zanechat ve čtenáři pocit – pocit hřejivého jihoitalského slunce a zároveň mrazivého vyústění příběhu. Většina děje se odehrává v Cagliari a z textu lze ihned pocítit atmosféru města a vůni větru prohánějícího se ulicemi.

Vypravěčka, která se ale v příběhu sama objevuje jen málo, je vnučkou hlavní postavy: krásné, záhadné a temperamentní babičky, za mlada toužící rozdat svou lásku mužům, kteří se o ni ale vždy po krátké známosti přestanou zajímat. Babička však byla z dobré rodiny a svými rodiči navíc považována za šílenou. Ti jsou proto rádi, že ji mohou z vděčnosti provdat za válečného vyhnance, který se u nich řízením osudu octne po náletech spojenců v roce 1943.

Proč právě „kameny bolesti“? Řekněme spíše bolest z kamenů, přesněji ledvinových kamenů, které jsou leitmotivem knihy. Babičce přinesou zvrat v životě. Se svým mužem po svatbě několikrát otěhotní, avšak nikdy dítě nedonosí; sama tvrdí, že děti u ní nechtějí být. Zlom nastane v okamžiku, kdy se babička jede s ledvinovými kameny léčit „na kontinent“, jak se dodnes na Sardinii říká pevnině. V sanatoriu potká Veterána, s nímž stráví ty nejkrásnější chvíle života, zažije romantické vzplanutí, společné večery a lásku, kterou doma nikdy nepocítila. Devět měsíců po návratu ze sanatoria se narodí otec vypravěčky a Agusová nás tak záměrně přivede k tomu, abychom si mysleli, že otcem dítěte není zákonitý manžel babičky, ale Veterán. Babička si píše deník do svého černého sešitu, který je vlastním zdrojem vyprávění, a poté, co ho vnučka najde, může i doopravdy poznat babiččin životní příběh. Jediný, kdo ale mohl do babiččina života nahlédnout, byl milovaný Veterán.

Život v příběhu plyne jako v pohádkovém vyprávění, až nastane chvíle, kdy se v době ekonomické konjunktury italských šedesátých let část rodiny odstěhuje do Milána. Je to zcela jiný svět, a pochází odtud i Veterán. „Babička nikdy nebyla na kontinentě, s výjimkou toho lázeňského městečka, a navzdory tomu, co jí sestra napsala, si myslela, že potkat se s někým v Miláně je tak snadné jako v Cagliari, a byla vzrušením celá bez sebe, protože věřila, že tam někde na ulici hned uvidí svého Veterána.“ Ale nepotká ho, jen mrzutě bloudí městem v naději, že se tak stane. Veterán jí totiž nedal svou adresu.

Agusová dále rozehrává příběh vypravěččina otce, nadějného a později úspěšného klavíristy, který cestuje po celém světě. Sama babička se kvůli synovu nadání rozhodne, že bude sloužit u starých panen, jež jí posléze pro syna darují klavír. Syn je v takovém prostředí doslova zjevením, o děvčata se moc nezajímá, žije jen hudbou. Nakonec si ale i on najde ženu, flétnistku. Ta svůj život zasvětí svému muži a jeho kariéře. Zde se rodí pevný vztah babičky a vnučky, která se o ni velice často stará. Zbytek vyprávění ponechme čtenářům, aby nebyli ochuzeni o ono neuvěřitelné kouzlo posledních dvou stran, které způsobí, že si musíme knihu znovu přebrat, opětovně přečíst, ale jinými brýlemi, skrze jiný filtr.

Kniha je útlá a dá se přečíst za odpoledne. Její jazyk je přímý a bezprostřední, evokuje běžné povídání, až čtenář může podlehnout dojmu, že mu spisovatelka příběh vypráví osobně. Jako by ho sama autorka prožila. Autentický dojem vzniká i tím, že je děj rozkrýván na přeskáčku a občas dostáváme i jakési kusé informace bez ladu a skladu. Agusová zakomponovala do textu také několik sardských výrazů, které ještě lépe dokreslují magickou atmosféru Sardinie.

Také již zmiňovaný neočekávaný závěr knihy dává knize neuvěřitelnou emoční sílu a přináší silný prožitek. Dojme svou prostotou, a určitě i intenzivním citem k trochu bláznivé babičce, jakou bychom si vlastně všichni přáli a která ve skutečnosti dokáže nekonečně milovat celý svět. To, že je zvláštní, podivná, v důsledku vyvolává hlavně obdiv.