Poslední kniha Jiřího Gruši s provokativním názvem Beneš jako Rakušan je prezentována jako psychologický portrét (psychogram) s historickými detaily. Gruša se do pozice Benešova psychologa staví právem. Má s ním totiž téměř „osobní“ zkušenost. S druhým prezidentem Československé republiky, respektive s jeho politickým odkazem, se setkával během své diplomatické kariéry jistě častěji, než mu bylo milé. Stejně jako s odsunem, Sudetami a česko-německými vztahy v různých obdobích dvacátého století. Kniha vznikla jako sbírka esejů, které Gruša na tato témata pro různé příležitosti sepsal. Částečně je to série přednášek pořádaných v Německu, další stati vznikly v roce 1999 na vídeňském benešovském sympoziu. Tématu se hojně věnoval i v dřívějších knihách, zejména v souboru esejů Šťastný bezdomovec (2002) v kapitole Pasti vlasti, na kterou recenzovaná kniha zřetelně navazuje. Některé myšlenky, kterými Gruša mnohé popudil v roce 2011, jasně vyjádřil již tam. Například tu o českém nacionalismu, který má kořeny v českém národním obrození. Popisuje ho jako přirozený výsledek potřeby národního sebeurčení, zejména nároku na vlastní vlast. Nacionalismus vyplývá z potřeby jednoty lidu a souvisí s teritoriálním pudem. Nárok národa na území se však od dob vysokých kultur „posvěcuje“ složitým a pracným konstruováním národní historie a národní kultury.

V takovém ovzduší vyrůstal i Edvard Beneš. Nacionalismus – „nejhorší choroba doby“ (s. 46) – byl vskutku nakažlivý. Beneš mu podlehl dvakrát, na začátku kariéry, kdy hlásal mravní čistotu a abstinenci ve jménu kvalitní populace (pročež si vyslouží Grušův přívlastek „národní hygienik“), a potom po druhé světové válce, když se péče o čistotu vrací v podobě odsunu. Beneš hovořil o rozvoji nových idejí s „novým lidstvím“. Opět se tak přiblížil jazyku nacistických ideologů, kteří hlásali očištění národa od cizích živlů prostřednictvím prostorového vytěsnění (raumliche Verdrängung). Důsledky tohoto německého přístupu nám Němci vyčítají dodnes. V tom tkví morální poselství Grušovy knihy: jakékoliv bivalentní myšlení (tj. myšlení typu „buď – anebo“) je primitivní a zločinné. Odsun byl zločin, který navazuje na ještě větší zločin. S Němci jsme si přinejmenším kvit a jediná možnost je křivdy přiznat a smířit se s nimi.

Gruša byl kritizován pro laciné paralely mezi Adolfem Hitlerem a Edvardem Benešem (podobné rodinné poměry, paralely v rétorice, vztah k ženám, urážlivost...), ale obdobné postřehy jsou spíše hříčky autora, jimiž (zjevně úspěšně) škádlí čtenáře. O hlubší psychologické shodě neříkají zhola nic. Mnohem závažnější jsou Grušovy postřehy ohledně Benešova kulturního zrání. Mladého Edvarda – jistě sokola – ovlivnil tehdejší „bestseller“ Písně otroka, ve kterém Svatopluk Čech „čechizoval Nietzscheho teze o ,otrocké morálce'“ (s. 23). V Paříži Beneš – abstinent a puritán – překládal Zolova Zabijáka a četl rané práce německého sociologa Wernera Sombarta. V Anglii se inspiroval fabianismem. Fabius byl římský vojevůdce, který proslul vyčkáváním a odkládáním bitev, což Gruša shledává typickým i pro Beneše:„Ne ,Mein Kampf' bylo jeho heslo, nýbrž ,Vaše porážka'. A to znělo jako benešovská strategie“ (s. 42). Fabianisté usilovali o sociální změny bez zbytečných obětí a násilí. A tento postoj – vůbec ne zbabělý nebo úskočný, ale humánní (všimněme si velkého písmene ve slově „Vaši“) – nám pomůže pochopit Benešova osudná rozhodnutí v letech 1938 a 1948. V obou případech mu bylo vyhrožováno, že pokud se rozhodne jinak, poteče krev, a tu Beneš nechtěl. V závěru knihy však Gruša Beneše přece jen odsuzuje. Ať už se zasloužil o Československo nebo ne, nedovedl tento stát uhájit.

Jako spisovatel se Gruša neodpoutal od fabulační tendence, vždy ji však přiznává. Tak se věnuje spekulaci o možném původu Tomáše Masaryka jako habsburského levobočka či fantaziím, jak málo chybělo, aby se namísto Čecha Beneše narodil Němec Hüber. Jeho výklad o tom, jak Beneš udělal z Anny Vlčkové Hanu Benešovou (protože jiná Anna mu kdysi dala košem), připomene hrdinu Grušovy novely Dámský gambit, kde hrdina řeší milostné trauma podobným filologickým znásilněním. Zcela zvláštní kapitolu tvoří Grušovo zacházení s vlastními jmény. Hitlerův otec se jmenoval Alois Hiedler, což převedeno na český jazyk zní jako Hýdl či Hudla a označuje spodní nebo stojatou vodu. Gruša si však oblíbil variantu Hudlař, která v českém čtenáři vzbuzuje jiné konotace (paradoxně opět z německého slova „hudeln“ – odvádět špatnou práci, fušovat). S oblibou převádí místní česká jména na německá a naopak, což působí nepřirozeně a neobvykle, ale dobře to ilustruje nepřehlednou mnohonárodnostní situaci v Rakousku-Uhersku. Grušova toponyma, která dnes působí jako geopoetická hříčka, byla v počátcích Benešovy kariéry zcela reálnou variantou historického vývoje.

Mladý Beneš věřil Rakousku: „Nejdřív měl geniální vizi, jak tento konglomerát zachránit, když se neujala, dostal chuť ho zničit“ (s. 7). I potom mu však z ní zůstal „kakánský“ (c. a k.) jazyk byrokratického alibismu. Slovo „odsun“ sugeruje nevyhnutelný proces, zatímco německé „Vertreibung“ (vyhnání) definuje akci jako zločin. Grušova etymologická vášeň tu odhaluje zásadní překážku dorozumění Čechů a Němců – na jedné straně mytické vyhnání a na druhé právně pozitivistický odsun. Domluvit se bez emocí s takovou slovní zásobou je nemožné. Grušovu knihu lze chápat jako pokus vnést do dialogu jednotný slovník, pomocí kterého účastníci česko-německé debaty mohou najít řešení mimo kontradikci buď – anebo, kterou autor tak nesnášel. Nedávno zesnulý diplomat by si takové zadostiučinění určitě zasloužil.