Významný český básník, prozaik a diplomat Jiří Gruša (10. 11. 1938, Pardubice – 28. 10. 2011, Bad Oeynhausen, Německo) vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V roce 1964 založil časopis Tvář, ze kterého v roce 1965 odešel. V letech 1969–70 byl stíhán pro údajnou pornografii v románu Mimner, který publikoval pod pseudonymem Samuel Lewis jako Listy z Kalpadocie (1968–69) v Sešitech pro literaturu a diskusi. Stíhání bylo zastaveno, v červnu roku 1978 však Gruša strávil dva měsíce ve vězení v Ruzyni za svůj druhý román Dotazník (1975). Společně s Ludvíkem Vaculíkem založil samizdatovou edici Petlice, ve které v první polovině sedmdesátých let publikoval své prozaické práce. Podepsal Chartu 77. V roce 1981 dostal literární stipendium do USA, kam také na rok odjel. Po opuštění Československa mu bylo odňato státní občanství. V letech 1982–1990 žil v německém Bonnu a živil se jako překladatel a spisovatel. Po převratu působil jako velvyslanec v Německu (1991–1997) a v Rakousku (1998–2004). V letech 1997–1998 byl ministrem školství. Zemřel během operace srdce v německém Bad Oeynhausenu.

Jako prozaik debutoval složitým experimentálním románem Mimner aneb hra o smraďocha (1973, Petlice, pod pseudonymem Samuel Lewis) s podtitulem Zpráva z Kalpadocie. Jeho děj se odehrává v dystopickém světě fiktivní kalpadocké civilizace, která připomíná Kakánii z románu Muž bez vlastností Roberta Musila (Musilův pojem Kakánie bude Gruša často užívat v pozdějších esejích, zejména v knize Beneš jako Rakušan). Její zvrácená ideologie a kult krutosti a násilí, který vede k dobrovolné touze po smrti u hlavního hrdiny, je jasnou paralelou ke komunistickému režimu.

Do světové literatury se Gruša zapsal románem Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele. Hrdina románu Jan Chrysostom Kepka se uchází o své šestnácté zaměstnání, pro které vyplňuje vstupní dotazník. Rutinní činnost se promění v tvůrčí akt, když se adept rozhodne vyplňovat kolonky s absurdní důkladností. Začíná svým početím, přičemž i svoje prenatální období glosuje introspektivními poznámkami a doplňuje podrobnými detaily. Iluze děje je neustále narušována odkazováním na jiné rubriky ve formuláři a oslovováním kádrového referenta, soudruha Pavlendy. Iluze dotazníku je zase zpochybňována vypravěčskými odbočkami do časových rovin, které J. Ch. Kepka nemohl zažít (ve své důkladnosti se vypravěč dostane ve výkladu svého původu až do 18. století). Gruša touto formou problematizuje možnosti člověka obsáhnout a popsat vlastní život. Román je charakteristický radostí z fabulace a eruptivním řetězením mikrosyžetů, čímž navazuje na vypravěčskou linii Hašek – Hrabal. Grušovo zaujetí pro detaily, zkratky a jména vede v pozdějších prózách k „etymologické mánii“, snaze dobrat se významové dřeně slova upozorňováním na jeho morfologickou stavbu. To rozvine zejména ve svých esejích, kde tak očišťuje slova od politických nánosů. Pro svou výpravnost a zvláštní způsob vyprávění byl román přirovnán k Plechovému bubínku Günthera Grasse.¹ Fantasmagorické scenerie, vypjatou erotičnost a absurditu najdeme i v pozdějších experimentálních prózách Dámský Gambit (dokončený 1972), Dr. Kokeš Mistr Panny (dokončený 1980) a v německy psaném románu Janinka.

Jako básník debutoval Gruša společně s Ivanem Wernischem, Petrem Kabešem, Jiřím Pištorou, Antonínem Brouskem a Ivanem Divišem. Pro tuto generaci byla typická absence dějinného optimismu, který dozníval ještě v poezii všedního dne generace předcházející.² V prvních pěti sbírkách napsaných před odchodem z vlasti (Torna, 1962, Světlá lhůta, 1964, Právo útrpné, dokončená 1964, vydaná 2003, Cvičení mučení, 1969 a Modlitba k Janince, 1974) se Gruša vyděluje mezi svými současníky větší zemitostí a inklinováním k domovu a rodině. Inspiroval se dílem Máchovým, Březinovým a Demlovým, s nimiž ho pojí existenciální tón výpovědi. Pozdější poezii psal převážně německy a později překládal do češtiny (Der Babylonwald, 1991, Wandersteine, 1994, Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto, 2001). Tato díla jsou již civilní, antipoetická a obsahově se blíží moralistním veršům Czeslawa Milozse a Josifa Brodského.³

Po návratu do Česka se Gruša věnoval zejména esejistice. Kromě civilizačních, kulturních a politických témat se zabýval intenzivně česko-německými vztahy. Ve sbírkách esejů Česko, návod k použití, 2001 a Šťastný bezdomovec, 2003 (obě vyšly nejprve v němčině) se snaží (mimo jiné) o kritický pohled na skutky a historické přehmaty obou národů. Jeho diplomatickou závětí je kniha věnovaná Edvardu Benešovi (Beneš jako Rakušan, 2011). Román Dotazník obdržel v roce 1976 Cenu Jiřího Koláře za nejlepší ineditní dílo, v roce 1978 pak ještě Cenu Egona Hostovského. Jeho německé sbíry Der Babylonwald a Wandersteine byly oceněny cenou Andrea Gryphia (1996). Za česko-německou sbírku poezie Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto obdržel cenu Magnesia Litera za poezii a Cenu Jaroslava Seiferta (obě 2002).

Seznam děl Jiřího Gruši

(Pokud existuje, uvádíme vždy české vydání. Uvádíme také vydání, která předcházela prvnímu českému oficiálnímu vydání)

Poezie:
Torna, Mladá fronta 1962.
Světlá lhůta, Československý spisovatel 1964.
Cvičení mučení, Československý spisovatel 1969.
Právo útrpné, Dokončená kolem 1964, Akropolis 2003.
Modlitba k Janince, samizdat 1975, Československý spisovatel 1994.
Der Babylonwald. Deutsche Verlags-Anstalt 1991. Česky jako Les Babylon, Torst 1998.
Wandersteine, Deutsche Verlags-Anstalt 1994.
Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto, Paseka 2001

Próza:
Mimner aneb Hra o smrďocha, samizdat 1973, Odeon 1991. Pod titulem Mimner, oder, Das Tier der Trauer, Bund Verlag 1986.
Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele, Sixty Eight Publishers 1978, Atlantis 1990.
Dámský gambit. Samizdat 1972, Sixty Eight Publishers, 1979, Druhé město 2010.
Dr. Kokeš Mistr panny, Sixty Eight Publishers 1984. V Česku jako Mistr panny, aneb, Ackermann aus Behaim, Mladá fronta 1992.
Janinka, Bund-Verlag 1984.
Život v pravdě aneb Lhaní z lásky, povídky, Barrister & Principal 2011.

Jiří Gruša dětem:
Kudláskovy příhody, Albatros 1969.
Máma, táta, já a Eda, slabikář, Bundesverlag 1988, Galaxie 1991.

Rozhlasové pohádky:
O rybě Líbě se zlatým penízkem, 1963.
Spletitá dobrodružství vojáka Blátošlapa a jeho stínu jménem Jsemsen,1963.
Ztracená pohádka, 1966.

Ostatní:
Slovník českých spisovatelů 1948-1979. Sixty eight Publishers 1982. V Česku jako Slovník zakázaných autorů 1948-1980. SPN 1991.
Franz Kafka aus Prag. S. Fischer 1983.
Cenzura a literární život mimo masmédia, brožura, Ústav pro soudobé dějiny ČSAV 1992.
Prag: Einst Stadt der Tschechen, Deutschen und Juden (S E. Kriseovoou a P. Pithartem), Langen Müller 1993.
Gebrauchsanweisung für Tschechien, 1999 Piper. Česky jako Česko, návod k použití, Barrister & Principal 2001.
Glücklich heimatlos: Einblicke und Rückblicke eines tschechischen Nachbarn, Hohemheim 2002. Česky jako Šťastný bezdomovec, Barrister & Principal 2003.
Umění Stárnout, rozhovor s Daliborem Dobiášem, Paseka 2004.
Grušova hlídka na Rýnu (rozhovory z let 1983 – 2011, sestavil Karel Hvížďala), Mladá fronta 2011.
Beneš als Österreicher, Wieser 2011. Česky jako Beneš jako Rakušan, Barrister & Principal 2011.

Zdroje:

Pavel Janoušek a kol.: Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Praha, Brána, 1995.
Jiří Holý a kol.: Český Parnas. Praha, Galaxie 1993.
Kliems, Alfrun: Im "Stummland". Zum Exilwerk vom Libuše Moníková, Jiří Gruša und Ota Filip. Frankfurt/Main, Lang 2002.

1. Jan Grombíř: Jak Oskar k Oskarovi přišel. Aluze 3/2002. ^zpět
2. Vladimír Karfík: Živý poeta doctus. Doslov ke knize Jiří Gruša: Právo útrpné. Akropolis, 2003. ^zpět
3. http://www.czechlit.cz/autori/grusa-jiri/ ^zpět