Nakladatelství Fra vydalo česky druhý román známé francouzské spisovatelky Yasminy Rezy, jež je i u nás známá zejména jako autorka divadelních her. Za svá dramata získala již řadu ocenění, mimo jiné také francouzskou Molièrovu cenu pro nejlepšího dramatika. Mezi její slavné hry patří např. Kumšt, Třikrát život a Bůh masakru: byly přeloženy do řady jazyků a uvádějí je divadla po celém světě.

Próza Adam Haberberg (francouzsky vyšla roku 2003) už po přečtení několika prvních stránek upoutá zejména formou vyprávění. Autorka nás seznamuje s příběhem sedmačtyřicetiletého spisovatele Adama, a to prostřednictvím nespoutaného proudu jeho myšlenek, které se prolínají s aktuálním děním. (Méně soustředěného čtenáře je třeba upozornit na to, že Y. Reza, ač žena, dopodrobna, a dle mého názoru také velice trefně, popisuje to, co se děje v hlavě nespokojeného muže středního věku.)

Hned zpočátku se dozvídáme, že se Adam jakožto spisovatel cítí velice nedoceněný a neustále mu hlavou zní slova kritika, který jeho poslední knihu zcela odsoudil. Navíc ani situace v jeho vlastní rodině není ideální – má sice ženu a dvě děti, ale vztahy s nimi ho již nenaplňují tak jako dříve. A aby byla krize středního věku dovršena, začínají se hlásit i zdravotní problémy: Adam se dozvídá, že trpí očním onemocněním.

Příběh Adama Haberberga je zároveň příběh muže, který si přestává vědět rady s vlastním životem – tápe nad tématem svých knih a neví, co si počít sám se sebou, se svou rodinou, kariérou. Jeho úvahy nad vlastní životní situací se dále prohloubí v momentě, kdy se po letech setká s  bývalou spolužačkou Marie-Thérèse Lyocovou. Aniž by věděl proč, přijímá pozvání na večeři a  ocitá se v jejím bytě.

Čtenář je od této chvíle svědkem dlouhého rozhovoru, plného vzpomínek na léta dávno minulá. Souběžně s ním však nasloucháme i Adamovu vnitřnímu monologu. Haberberg v něm reálný dialog nemilosrdně glosuje, přičemž z nadhledu komentuje jak chování a názory Marie-Thérèse, tak bezděčné i reakce své. A zároveň se nechá unášet vlastními myšlenkami. Zůstává však otázkou, zda bude Adamovo hluboké rozjímání klíčové pro další směřování jeho života...

Kromě již zmíněného pozoruhodného zpracování námětu, kdy Reza tak věrohodně vypráví ústy Adama Haberberga, je text zajímavý i po jazykové stránce. Objevují se v něm četné literární figury, jednou z nejvýraznějších jsou různé formy opakování („Očař, pomyslí si, očař se netvářil moc povzbudivě. Ale netvářil se ani znepokojivě. Ale tváří se očař někdy znepokojivě?“), doprovázené charakteristickými paralelními konstrukcemi a parcelacemi („Myslí na svou ženu, myslí na své oko. Myslí na velký neúspěch své knihy.“) nebo i neobvyklými metaforami („Mladý věk na to, aby viděl mrkat zákaly smrti.“). Adamovy roztržité myšlenky chvílemi získávají podobu volných asociací – nepřetržitý tok jaho uvažování se v rovině textu odráží v pasážích s nápadně dlouhými souvětími a  výčty („Samotář, pomyslel si a pozoroval, jak se zvíře bez ocasu pase a třese, ano, ale ne takováhle samota, samota v rovině, bez vzduchu, s netečnou trávou a hlukem aut, část světa, kde žiješ, je na ceduli vyznačena červeně, pozoruješ sebe přes tmavé průrvy, nikdy jsem nepsal o horách, pomyslí si“). Reza v sobě nezapře autorku divadelních her, nápadná je její schopnost vystihnout autenticitu dění, a zejména vnitřního světa postavy. Například to, jak se Adam jen stěží soustřeďuje na aktuální situaci. Občas nepovažuje za nutné (anebo zapomíná) dokončit větu („Teda...“, „Jo...“), v myšlenkách stále odbíhá jinam a v hovoru s Marie-Thérèse se pak snaží předstírat neutuchající zájem o její slova.

Myslím si, že tato kniha je správnou volbou pro každého, kdo chce objevit výjimečný autorský styl a utvrdit se v tom, že problémy si nevybírají jen jeho. Rozhodnete-li se následovat Adama Haberberga v jeho myšlenkách, je víc než pravděpodobné, že knihu neodložíte dřív, než vám tento životem ztrápený muž vypoví všechno, co měl na srdci.

ukázka