Soubor Mainské lesy obsahuje Thoreauovo líčení tří výprav do nitra rozsáhlých lesů státu Maine, dodnes přezdívaného Borovicový stát. Výpravy na severovýchodní výběžek Spojených států podnikl v letech 1846, 1853 a 1857 a o každé z nich zanechal velmi detailní zprávu. Mimo jiné proto, že oblasti, do nichž se vydával, v jeho době ještě nebyly zcela zmapovány. Thoreau počítal s tím, že jeho kniha bude sloužit lidem, kteří ho budou následovat. Důsledně proto uvádí například místopisné názvy a vzdálenosti mezi jednotlivými geografickými body.

Během druhé expedice se krátce svezl se skupinou lovců, jejichž psovi se nechtělo běžet vedle dostavníku, a tak odbíhal zpátky do města: „Zvíře pak uvázali ke střeše dostavníku, ale jelikož bylo promočené a prochladlé, několikrát v průběhu cesty seskočilo a viděl jsem, jak se pověšené za krk houpe ve vzduchu.“ Incident nemůže nepřipomenout eskapádu irského setra prezidentského kandidáta Mitta Romneyho, kterého Romneyovi při jedné prázdninové cestě kvůli nedostatku místa deponovali na střechu auta. Američany jeho utrpení dost pohoršilo a hlavě rodiny podle všeho uškodilo v prezidentských volbách let 2008 i 2012. Jak na obdobnou příhodu reaguje osvícený předchůdce ekologických aktivistů Thoreau? „Na tohoto psa se jeho majitelé spoléhali, že dokáže zadržet medvěda,“ podivuje se pohrdavě. Vítejte v Americe, kde žilo daleko víc indiánů, stále bylo co objevovat a být lovcem představovalo legitimní zaměstnání.

Líčení krajiny a cestovatelských trampot Thoreau prokládá kritickými úvahami na téma lidského zacházení s přírodním bohatstvím: „Aby se nám dostalo potravy, budeme jednou muset ohryzávat samotnou zemskou kůru.“ Z textů je znát, že se autor k okolní přírodě snaží být co nejvnímavější, což na dnešního čtenáře občas může působit naivně, jako třeba následující komentář drsného života v lesích: „Již v této chvíli, a pak ještě po několik následujících týdnů, jsem cítil, jak můj charakter (…) zhrubl, což mi připomnělo, že bychom měli své životy žít se stejným citem a něžností, s jakou bychom utrhli květinu.“

Nezřídka je však čtenáři dopřáno, aby si bez ošívání vychutnal Thoreauovy přesné a sugestivní dojmy, prodchnuté obdivem k přírodě: „Byla to nesmírná a děsivá Hmota – nikoliv naše Matka Země, kterou známe a po níž smí člověk kráčet nebo v ní být pohřben – ano, i na to, aby zde nechala spočinout jeho kosti, by musela projevit přílišnou důvěrnost.“

Thoreau neskrývá fascinaci původními obyvateli amerického kontinentu. Příležitost k jejich studiu se mu naskýtá převážně v osobách indiánských průvodců, které si se společníky při výpravách najímá. Zaznamenává jejich zvyky, zvláštnosti, jejich soulad s přírodou a přirovnává je k hrdinům řeckých bájí. Značný prostor věnuje jejich řeči, a to nejen ve smyslu zaznamenávání indiánských názvů geografických bodů.

Jediný těžko stravitelný, ale neopomenutelný aspekt Thoreauovy knihy představují opakované a detailní výčty druhů dřevin a květin, jichž si autor všímá, anebo hmyzu, který jej a jeho společníky na cestách sužuje. Bez zájmu o botaniku není lehké se do těchto pasáží začíst a překladatel Jan Hokeš si za jejich převedení a za doprovodný poznámkový aparát zaslouží uznání. Čtenář ale Thoreauovi tuto katalogizační obsesi odpustí: přes převážně popisný charakter knihy dokáže také poutavě vyprávět, odhaluje nám už prakticky neexistující svět, nevyhýbá se humoru a rozvíjí nadčasové úvahy.