Tainaron je plný různých zvuků, které jsem nikde jinde neslyšela. Všimla jsem si tady, že mezi hudbou a jazykem není žádná zřetelná hranice. Obyvatelé totiž sami vydávají zvuky, které můžeme chápat někdy jako řeč, jindy jako hudbu. Nemyslím tím, že by zpívali, to tu aspoň není příliš běžné. Také nepoužívají žádné hudební nástroje, zvuky vznikají pomocí svalů, žláz a vnitřností nebo chitinových krunýřů.

Tyto zvuky mohou vyvěrat z nečekané hloubky, jakoby ze vzdálenosti desítek kilometrů, a není žádný div, že je často velmi těžké určit, odkud přicházejí. Způsob, jakým mnoho Tainaroňanů bydlí, je totiž velice zvláštní. Možná se k tobě nedoneslo, že mohou mít několik příbytků, ale ne tak jako my, když máme byt ve městě i na venkově. To ne, místní dovedou obývat mnoho bytů současně jako do sebe naskládané krabice. Tu nejvnitřnější, garsonku, která jim padne jako ulitá, si někteří nosí všude s sebou. Má to ale tu nevýhodu, že ne úplně vždy jim je dobře rozumět, protože zvuk rezonuje a odráží se od stěn jejich soukromí. Připadá mi dost nepříjemné i to, že někdy není lehké určit, kde končí příbytek a kde začíná obyvatel.

Nebozí ti, kteří v životě nevyjdou mezi lidi bez tohoto nejhlubšího pouzdra! Vypovídá to o jejich zranitelnosti nahánějící hrůzu. Domeček mohou mít vyrobený z těch nejrozličnějších materiálů: zrnek písku, kůry stromů, stébel, jílu, listů... Chrání je vlastně lépe než krunýře, které nosí jiní, ze všech světových stran, a je daleko víc bezprostředním pokračováním jejich bytosti, než jsou pro tebe či pro mě šaty. Ale pokud z nich někdo tu ochranu strhne, zemřou – snad z pouhého studu, snad proto, že je jejich pokožka na venkovní prostředí až příliš jemná, nebo proto, že kůži nemají vůbec.

Kdo by byl tak krutý, že by je připravil o tento poslední štít!? Ach, zaslechla jsem, že i takové věci se tady v Tainaronu dějí, v nočních čtvrtích mě vyděsily výkřiky plné smrtelné úzkosti. Ale na to, proč se tak děje, mám svoji vlastní teorii. Totiž ti, kteří si nosí svůj domek neustále s sebou, zůstávají pro ostatní velkou neznámou. Lze z nich spatřit jen malý záblesk, možná ani ten ne; jsou pořád v úkrytu.

A potom tu jsou ti, kteří něco takového nesnesou, ti, kteří chtějí vidět vše tváří v tvář a odhalit, rozkrýt, vyjevit celému světu nahotu věcí... Čas od času je přemůže pokušení a nějakému nešťastníkovi rozštípnou jeho poslední domov. Probudí mě vřískot, s povzdechem se přetočím na druhý bok – a brzy znova usnu.