– O čem si chcete povídat? zeptal jsem se svého nového klienta.

– O nevině a provinění, o svobodě a zahanbení, o lítosti, paměti a zapomnění, odpověděl.

– O mnohém! Skoro o všem! řekl jsem. – A máme tak málo času.

Klient ke mně přišel na konzultaci přímo z vězení, které mělo podivné jméno: Eden. Nevěděl jsem, čeho se dopustil, a ani jsem se nechtěl ptát. Vypadal jako vzdělaný muž, což se o většině vězňů říct nedá. Věděl jsem jen, že dostal propustku na čtyřiadvacet hodin a z tohoto drahocenného času, který mohl strávit se svou rodinou či s přáteli, se rozhodl věnovat hodinu setkání se mnou. To mě udivilo.

– Co je to za věznici, ten Eden? Je v nějakém směru lepší než věznice obecně? zeptal jsem se.

– S jinými věznicemi nemám zkušenost, ale neznám nikoho, komu by se v Edenu líbilo, odpověděl. – Víte, že Eden navrhl jeden anglický filozof?

– Hádám, že to asi nepatří k největším úspěchům anglické filozofie, prohodil jsem.

– Eden je chráněn jako historicky významná stavba, pokračoval. – Byla navržena podle principu neviditelné vševědoucnosti, podle principu panoptikonu. Vězeňské cely stojí v kruhu a mají dveře z pancéřovaného skla. Ovšemže teď, když panoptikon může existovat v jakémkoli prostoru a všude, jsou skleněné dveře a do kruhu postavené cely z hlediska dozoru zbytečné. Zachovali je jen z architektonických důvodů.

– Nejen vězni a trestanci bývají pod neustálou kontrolou, podotkl jsem. – Oko lidstva bez ustání dohlíží i na ty, kteří nesedí v Edenu. Ať už člověk žije kdekoli a jakkoli, před jeho pohledem neuteče. Je to totiž pohled každého z nás.

– To říkáte pro útěchu? zeptal se.

Trochu jsem se zastyděl.

– Nechcete doufám tvrdit, že mezi odsouzeným a svobodným není žádný zásadní rozdíl!? Tahle vaše komůrka je skoro stejně těsná jako moje cela v Edenu, ale vy se můžete sebrat a odejít do nejbližší hospody, kdykoli se vám zachce.

– Mně se zachce opravdu jen zřídkakdy, podotkl jsem.

– To už je jiná věc, odpověděl. A je, samozřejmě.

– Pojmenovat věznici Eden je dost krutý žert, ale přece jen mají ráj a vězení také něco společného: a sice plot, který je obklopuje. Bez plotu není ráj ani věznice. Obojí existuje jen pro vyvolené. Účelem oplocení ráje je zabránit vstupu těm zvenku, účelem oplocení věznice je zabránit v úniku těm, kteří jsou uvnitř.

– Jistěže, konstatoval suše. – Vlastně jsem se ale nepřišel bavit o názvu.

– Tak mi povězte, co je v Edenu nejtěžší?

– Rámus, odpověděl k mému překvapení. – Kroky, výkřiky, lomoz, třískot a skřípot… Nevím, co všechny ty zvuky způsobuje. Opakují se a jejich ozvěna se odráží od kamenných zdí. Pro samý rámus nejsem schopen přemýšlet ani spát. Ticho je svobodou, spánek nevinností. Ale horším trestem než rámus zůstává čas. Čas je nejhorší.

– Tím myslíte délku svého rozsudku?

– Mám na mysli to, že čas plyne jen jedním směrem.

– To se přece týká nás všech!

– Ne všech stejným způsobem. Více těch, kteří by nějaký svůj čin nejraději ani neudělali.

– Tedy všech.

– Vězeňský kaplan se mě ptal, zda lituji. Proč se na něco takového ptá? Jak může člověk litovat něčeho, nač si nepamatuje?

– A chtěl byste si pamatovat?

– To by minulost nezměnilo, odpověděl.

– Ale vás by to změnilo. Snad si člověk musí nejdřív pamatovat, až pak smí zapomenout.

– Vy tomu taky tak rozumíte, povzdechl si.

– Asi moc ne, připustil jsem.

– Tady je ale neuvěřitelné ticho, takové ticho, že je skoro slyšet šum střelky času. Neděkuji za vaše slova, děkuji za ticho tohoto pokoje, řekl.

A při letmém pohledu do mého slepého okna podotkl: – Podívejme, mraky se téměř rozplynuly. Jak se dnes obloha krásně modrá! Nejdůležitější přece je, že se dá žít. Kdekoli. Jakkoli. Žít!