Tématu „evoluce“ či česky „vývoje“ bylo v poslední době věnováno několik publikací, jako Evoluce a věda: sborník příspěvků nebo Z evolučního hlediska: pojem evoluce v současné filosofii. I tyto publikace jsou docela pestré, mimo jiné se v jedné z nich můžeme dočíst také o „vývoji české literatury a proměnách českého literárního kánonu“ nebo o vývoji češtiny. Tematicky nejpestřejší (a nejobsáhlejší) je ovšem letos vydaná publikace Evolvendi anthropologicae: vývoj v antropologických perspektivách. Najdeme toho v ní opravdu hodně: od evolučního významu vnímání obličejů či evoluční teorie homosexuality přes filozofické konotace pojmu „vývoj“ (třeba v souvislosti se vznikem „postčlověka“ v koncepcích Zbyňka Fišera) nebo „vývoj“ jako společenský program moderny až k „vývoji“, který v souvislosti s výzkumy dějin mentalit a každodennosti popisují historikové (včetně takových specifických témat, jako je láska trubadúrů a to, jak měla podle dobových představ jejich osobnost ve vztahu růst a vyvíjet se). Autoři si prý na stránkách knihy předsevzali zamyslet se nad tím, „nakolik vývoj doopravdy představuje hybný motor pro antropologické jevy v rámci historického, filozofického, biologického a kulturně společenského bádání“. A dále tvrdí: „Pátrali jsme napříč nejrůznějšími oblastmi lidského života s cílem najít i ve zdánlivě vzdálených disciplínách zabývajících se člověkem pojítka, která by nám přinesla odpověď.“

Výsledná směs textů ale podle mne nedrží příliš „pohromadě“, i když se editoři úporně a snad trochu krkolomně snaží v kapitolkách uvádějících, případně shrnujících jednotlivé oddíly najít, co dané texty spojuje. I když autoři používají tatáž slova, často jimi „myslí“ něco zcela jiného (a zdánlivá pojmová shoda je tak někdy spíše náhodná). V předmluvě ostatně sami doznávají, že třeba v případě slova „moderní“ je zásadní rozdíl, jestli ho používá biologický antropolog, pro kterého se moderní člověk (člověk dnešního typu) vyskytoval už v pravěku, nebo historik. I když dva z přispěvatelů pojednávají o  evolučních mechanismech třeba ve vztahu k náboženství, jde o zcela mimoběžné perspektivy: jeden autor mluví o nových náboženských hnutích jako o „adaptačních strategiích“, druhý o vlivu evoluční koncepce Teilharda de Chardin na Felixe Davídka a jeho myšlenku vývoje vesmíru, ke kterému může přispívat i člověk.

Po pravdě řečeno se ovšem pod téma „vývoje“ dá shrnout leccos (takže s nadsázkou můžeme konstatovat, že čtenáři mohou být rádi, že v knize nejsou i kapitoly o IT vývojářích, o vývoji tryskových motorů či o vývoji cen na kapitálových trzích), ale i tak zařazená témata někdy působí dojmem nahodilosti („vývoj“ pití kávy a pokusy o její nahrazení jinými nápoji). Někdy se ale autorovi (konkrétně autorce K. Vránkové) daří na malém prostoru vystihnout proměnu mentality v rámci úzce vymezeného sektoru lidského života. Vránková popsala, jak se ze spolunocležníků stali dnešní spolubydlící, na které jsou kladeny značné emocionální nároky: jestliže nocležník prý byl svědkem začátku modernizace bydlení, spolubydlící znamená konec modernity, je „produktem rozvolňování rodinných vazeb a emocionalizace osobního života“. Proměn mentalit (spíše než „vývoje“) se týkal také text V. Koziny o antropologovi Lucienu Lévy-Bruhlovi (1857–1939) a jeho konceptu dvou zcela odlišných druhů mentality, primitivní a moderní. I když ovšem Kozina připouští, že relikty archaické mentality lze zaznamenat i v soudobých západních společnostech, vůbec nezohledňuje to, že rok před svou smrtí sám Lévy-Bruhl připustil, že „mystická mentalita“ je výraznější a snáze pozorovatelná u „primitivních“ národů, ale „je přítomna v každé lidské mysli“.

Pokud chtěli editoři dokázat, že „pojem vývoje ve společenskovědním bádání zcela nevymizel, ba naopak stále žije a má zde svou relevanci“, pak nevím, jestli to nebyla trochu přehnaná ambice. Pojem vývoje jistě relevantní je, ale především proto, že je velmi pružný a představit se dá pod ním leccos, což tato kniha ukazuje opravdu názorně…