Existuje cosi jako ryze lidský strach? Jak můžeme strach definovat a zkoumat?

Na tyto a podobné otázky se snaží odpovědět autoři sborníku Člověk a strach: strach v antropologických perspektivách, který vychází ve stejné ediční řadě jako publikace Evolvendi anthropologicae. Téma je v knize představeno v různých souvislostech: jednotlivé oddíly jsou věnovány tématům civilizační strach, strach a ideologie, strach z odlišného a strach z bytí. Čtenář se v ní setká se strachem vojáků ve válce (prožitky Čechů se prý podle jejich egodokumentů příliš neliší od toho, co popsal Richard Holmes v knize Obrazy války); se strachem z nemoci a ze stáří; s panickými stavy před chirurgickým zákrokem; se strachem ze ztráty jistot v moderní době; se souvislostmi strachu, extremismu a politiky; nebo dokonce se specifickou formou středověkého vnímání Panny Marie coby „svaté Gorgony s krhavým zrakem“, vyvolávající bázeň a děs.

Jednotlivé příspěvky mají značně rozkolísanou úroveň i žánrovou podobu, od nijak objevných variací na zadané téma přes osobní (náboženské) vyznání, mající zřejmě zaručit, aby kniha na čtenáře nepůsobila tak depresivně (text Zdeňka Pince), až po statě odborně fundované a skutečně pozoruhodné. V některých najdeme formulační neobratnosti (jako „Mahábhárata má podtitul největší náboženský epos všech dob“). Jinde čtenář narazí na zavádějící nebo sporná tvrzení. Těžko se dá třeba R. Reagan vydávat téměř za náboženského fanatika, který jednal „s výhledem bezprostřední hrozby apokalypsy“. A ještě podivnější je údaj z textu o vztahu majority k levákům, v němž se dočteme, že „kněz musí při bohoslužbě všechny činnosti vykonávat pravou rukou“ (ve skutečnosti potřebuje při všech činnostech samozřejmě ruce obě, snad s výjimkou žehnání, které opravdu provádí rukou pravou). Autorka zde asi vycházela z ne zcela důvěryhodných zdrojů, významnou českou studii o levorukosti od antropologa Víta Erbana bohužel naopak necituje. Podobně se dá stati o potenciálně velmi podnětném tématu vnímání Germánů pozdněantickou nobilitou vytknout zřejmě jediná, ale podstatná chyba: není v ní zmíněn historik P. Cornelius Tacitus a jeho spis o Germánech. Těch se Tacitus bál a zároveň je obdivoval, a tudíž pro téma strachu z (jakýchkoli) barbarů je jeho postoj (a dílo) zásadní a neopomenutelný.

Nejpodnětnější příspěvek je tak zřejmě ten, který se do sborníku asi dostal jakoby „zadními vrátky“, jen díky velmi širokému pojetí pojmu strach: pojednává totiž o „strachu“ z antropomorfismu ve vědách zabývajících se chováním živočichů. Autoři stati Lenka Pinzová a Marco Stella popisují současný stav, kdy napsat do odborné publikace, že šimpanz má kamaráda nebo že je smutný, je stále nepřípustné, výzkumník je místo toho nucen k formulacím, že „jedinec A je lokomotoricky inhibovaný a nereaguje na okolní stimuly“. Přesvědčivě dovozují, že při popisu zvířecího chování se prostě k nějakým typům analogií uchýlit musíme vždycky, přičemž v citovaném úryvku (a daném paradigmatu) je to analogie zvířecího a mechanického (místo srovnávání člověka a zvířete). Přitom z evolučního hlediska podle autorů nedává debata o antropomorfismu smysl, protože jistá míra podobnosti mezi námi a (ostatními) zvířaty je nutným důsledkem evoluce. Antropomorfismus je prostě „riziko, které musíme podstoupit“, protože otázky, které klademe v souvislosti se zvířaty, jsou nevyhnutelně odvozeny z naší zkušenosti. A ke klasickému strachu, jak ho pojímají ostatní příspěvky, se autoři koneckonců okrajově také dostávají: ironicky líčí, jak poté, co šimpanz Ham jako první hominid překonal 31. ledna 1961 hranici vesmíru na palubě lodi Mercury-Redstone 2 a vrátil se na Zemi, byl interpretován výraz jeho tváře. Dobová média prý nadšeně psala o primátově radosti z dobývání vesmíru a štěstí z vlastního úspěchu. Podle Stelly a Pinzové ale „každý, kdo je obeznámen s výrazy emocí u šimpanzů, čte v Hamově tváři emoci mnohem pochopitelnější u šimpanze, který se právě vrátil z vesmíru, totiž strach“.

Přesto si ale neodpustím poznámku, že mezi spoustou zahraniční literatury, kterou oba erudovaní vědci citují, není ani jednou zmíněno jméno Stellova bývalého učitele Stanislava Komárka, který u nás o antropomorfismu v nikoli nepodobném duchu už dlouho píše, a možná stálo za to ho – byť třeba jen v poznámce pod čarou – zmínit, a ne jeho texty tak ostentativně ignorovat.

V anotaci se o knize – jako jakési resumé, které jistě není banální – píše, že se v ní strach „projevil coby zajímavé pomezní téma, jehož výzkum ukazuje člověka jakožto součást živočišné říše a zároveň jako bytost přesahující rámec své biologické konstituce“. V části textů obsažených ve sborníku bude čtenář cosi podobného hledat marně nebo s jistou námahou, ale minimálně posledně citovaný text vyznívá v tomto duchu a poskytuje v tomto směru jisté poučení. Aspoň něco.