I

Vždyť ona dýchá. Vyděsila se. Matka byla upravená, učesaná a umytá a pokojně tu ležela. A ona slyšela, jak dýchá.

Vždyť ona dýchá, chtěla vykřiknout, ale zakázala si to. Viděla odstavený, čerstvě propláchnutý přístroj na dialýzu se stočenými, průsvitnými hadičkami. Do místnosti dopadalo měkké letní světlo přefiltrované listím kaštanu. Ještě včera proudila rudými hadičkami matčina krev.

Ale vždyť ona dýchá, pomyslela si, slyším přesně, jak dýchá. Ona už ale nedýchá, to ví, protože je mrtvá. Už do telefonu jí řekli, že matka umírá, že už matku nezastihne naživu, i kdyby sem těch sto kilometrů okamžitě jela taxíkem. Přijala tu zprávu s bodavým ulehčením – a vzápětí se dostavila zběsilá panika.

Když nasedla do taxíku, viděla, jak digitální hodiny poskočily na 11:03. Později se dozvěděla, že to byl okamžik její smrti. U jejího lůžka, kde teď tak tiše ležela v zelenavém světle – a ona slyšela, jak dýchá –, pochopila, že její matka byla smrtelná. Ten nádech musel být nějaký přízrak, šálení smyslů. Matka je mrtvá.

Takže je to možné, pomyslela si. Samozřejmě věděla, že to jednou může nastat, že matka zemře a dcera bude žít, ale doopravdy tomu nevěřila. Její smrt byla nevyslovené ujednání proti nim oběma, proti veškerému samozřejmému principu života. Měla bych se teď modlit, pomyslela si, ale nepomodlila se. Měla bych ji políbit na rozloučenou, pomyslela si. A nepolíbila ji. Poslouchala její dech, který neslyšela.

Sama dech zadržela. Tady v té zelenkavě vykachlíkované místnosti jednou provždy něco skončilo. Venku za okny vyřvávali do léta ptáci. Vše, co se teď mělo stát, se muselo stát velmi pomalu. V ničem se nevyznala. Tenhle vykachličkovaný pokoj, slabikovala, je vykachličkovaný pokoj. Tady dýchá matka, která už nedýchá. Bude se muset mít na pozoru.

Obešla lůžko, pohlédla ještě jednou na hrudník, který se nezvedal ani neklesal, a slyšela pravidelné těžké oddechování. Matčina tvář byla strnulá, jako by jí už nepatřila. Už tu nechci být, pomyslela si, a myslela na pietu, jež jistě dovoluje, aby ještě zůstala. Vykročila proti zeleni kachlíčků a zase zpět, jako by větřila nějaký tajný východ. Pohlédla na matku. Obkroužila lůžko, jako by to byla nepochopená provokace. A pak už nic.

II.

V tramvaji bylo horko. Johanna držela mezi koleny igelitovou tašku přeplněnou věcmi z nemocnice. Konec, to byla nová pyžama, nové spodní kalhotky, nový lehký župan s motivem palmy, hygienická taštička s hřebenem, zubním kartáčkem, pastou, zrcátkem, léky. Vycházkové polobotky a domácí přezůvky, dvě nové plyšové kočičky s knoflíkem v oušku, jedna černá, druhá šedá; ustavičně hledané brýle, kapesníky, obinadlo, zdravotní punčochy, gel na žíly, světlá květovaná letní sukně s taftovou podšívkou, pletená růžová bavlněná blůzka, bílé tričko, modrý kabátek, krémové strečové kalhoty, béžová jarní bunda. Obálka se snubním prstenem. Krabička se zubní protézou.

Peněženka s drobnými. Svazek klíčů.

Peklo jsou důvěrně známá místa. Cokoli cizího by teď bylo neškodné. Johanna přešla přes vydlážděný zadní dvůr bloku nájemních domů. Ruka ji bolela od neforemného igelitového pytle, který musela držet hodně vysoko, aby ho nevláčela po zemi. Odemkla domovní dveře, prošla kolem poštovních schránek a stiskla tlačítko výtahu. Slyšela, jak se kabina dala do pohybu a krátce nato s cuknutím zastavila. Johanna odtáhla shrnovací dveře a nastoupila do klece. Stiskla tlačítko třetího a čtvrtého poschodí. Výtah vyjel do mezipatra. Na schodišti bylo skoro až zima. Právě vytřené kropenaté kamenné schody se leskly.

Johanna znala byt své matky, v němž kdysi, byť jen nakrátko, také bydlela. Jestli se to tak dá říct. Ohmatané klíče držela v ruce. Cítila ten od vchodových dveří se starou zelenou pryžovou čepičkou. Jeho zářezy otvíraly dveře málem automaticky v zaběhlé, přes dvacet let obehrávané rutině.

Na chodbě byla tma. Žaluzie v obývacím pokoji a v kuchyni byly spuštěné, aby dovnitř nepronikalo teplo. Johanna točila klikou, aby ty těžké pancíře vytáhla, v obývacím pokoji odhrnula ke straně záclony sahající až na zem a otevřela okno. Udeřil ji náraz horkého vzduchu. Vrátila se a na chodbě vysypala igelitovou tašku. Natáhla se po obou plyšových kočkách a posadila je na opěrky těžké kožené pohovky. Černou vedle šedivé, vedle dalších koček, do falangy vyšívaných polštářů, v čele s copatou panenkou s přemoudřelým úsměvem mezi stočenými a nahoru zvednutými cůpky. Johanna pohlédla do skleněných očí celé té pohovkové společnosti a hned zase jinam.

Měla by něco dělat; na chodbě bylo prádlo z nemocnice. Šla do koupelny, rozsvítila, sundala froté dečku z pračky a otevřela ji. Rozmýšlela se, jestli nejdřív vyprat prádlo na čtyřicet nebo na šedesát. Odešla do ložnice podívat se po dalším oblečení, které by sneslo stejnou teplotu jako prádlo z nemocnice.

Za dveřmi stál šedý prošívaný koš na prádlo. Byl starší než Johanna. Vždycky stál v ložnici rodičů. Zprvu musel být větší než ona. Možná se o něj opírala, když se učila chodit. Každopádně ihned, jakmile ho zase spatřila, věděla, jaký je to pocit, když se ho dotkne. Dřív u něho stávala ještě béžová váha, s dvěma tmavými, zeleně vyznačenými ploškami na chodidla a černým jazýčkem, který se prudce rozkmital a pak s chvěním pomalu ustálil. Koš na prádlo byl těžký, i když byl prázdný. Časem ho ale Johanna přerostla. Byl čím dál tím menší a nevýznamný. Přesto na něm ulpěla jakási sotva znatelná pachuť. Johanna chytla za poutko uprostřed víka a nadzvedla kulatý poklop jako činel.

Ještě než se vůbec nějakého kusu dotkla, cítila vůni. Mdlou, důvěrnou vůni matky. Johanna věděla, že její matka byla úzkostlivě čistotná žena. Nicméně nošené punčochy, nylonky nebo perlonky, zástěry se skvrnami od jídla při vaření, kapesníky zapomenuté po kapsách voní jinak. Svetr ze syntetické treviry. Ponožky. Na koberci na chodbě šaty roztřídila. Když cítila, že se jí dělá mdlo, pohyby rukou zrychlila. Bylo hodně horko. Zatím se nesrovnala s tím, že mrtvý člověk ještě dýchá a voní tam, kde žil.

Přísně vzato nevěděla, co dělá. Nemělo to žádný smysl, třídit tady v bytě prádlo, dnes, pár hodin po její smrti, v parném nedělním odpoledni. A navíc ještě prádlo, které nejspíš vyhodí. Kdo by taky potřeboval roky nošené zástěry, podprsenky, podvazkové pásy, ponožky? Matčiny skříně toho byly plné. Neměla aspoň to špinavé prádlo hned vyhodit do velkého kontejneru před domem?

Jakmile však pomyslela na popelnici, přepadla ji podivná jistota, že je to právě toto špinavé prádlo, co ji svazuje. Mohla by snad vyhodit něco, v čem se ještě drží teplo, vlhko, co odžilo to tělo? A tak si připadala, jako by se ocitla ve zvláštním víru tohoto naposledy nošeného šatstva.

Strhla ji vágní, důvěrná vůně. Ta vůně vznikla zničehonic, byla monstrózní, mrtvou matku svou intenzitou přesahovala.

Než jí to došlo, měla ji v plicích a vydechovala ji, aby ji znovu nadechla. Dýchala matku. A zatímco mrtvou matku vdechovala, přepadla ji nezadržitelná nevolnost. Jak spolu dýchaly! Devět dní za ní jezdila vlakem, dvakrát přestoupit, pak tramvají na kliniku. Ráno tři hodiny tam, večer tři hodiny zpět. Přesunula si práci i zařizování, co musela neodkladně řešit doma v noci nebo časně zrána.

Mohla si vzít volno, neplacenou dovolenou, kvůli nemoci své matky, ona, jedináček, to by se dalo pochopit, ale matka by teď přece také chápala, že byly i věci, které by nechávala stát jen těžko. Tak jí to i řekla, zatímco matka němě ležela vedle. Aspoň tak nemusela přiznávat, že v žádném případě nechce nocovat v matčině bytě. Devět dní u ní prostála, opírala se o její lůžko na jednotce intenzivní péče, později v pokoji pro dialýzu. Návštěvy nebyly vítány, proto scházely i židle.

Sedmý den jí nabídli čaj. Porcovaný čaj přelitý horkou vodou z termosky. Vzpomněla si na tu skvělou chuť máty. Mívala ji ráda. Ale teprve nyní, posléze, pochopila, že toto shovívavé gesto vůči dceři pro ni mělo být definitivním znamením, že už to s matkou vzdali. Na jednotce intenzivní péče na lůžku vedle matky ležel v komatu chlapec z Itálie, student medicíny, skoro ještě abiturient.

Šlo vlastně o nevinnou nehodu, na zpáteční cestě z dovolené z Holandska. Kamarád za volantem měl přeraženou nosní kost. Obě dívky na zadních sedadlech prý vyvázly bez zranění. On ale seděl vpředu, nepřipoutaný.

Z jeho štíhlé matky, křehké Italky ze severu, se přes noc stala stařena. Come si vive male, říkala sama pro sebe. Její krátké blond vlasy teď měly barvu popela. Neuměla německy. Nerozuměla lékařům ani ošetřovatelům. Energická tlumočnice, která se tu občas zastavila, zabránila tomu, aby porozuměla. Darovala jí čas. Johanna vyrozuměla, že chlapec, pokud ještě procitne, bude slepý. Když mu ošetřovatel zvedl zavřená víčka a namířil nejprve do jednoho a pak do druhého oka přímý paprsek ze svítilny, oči nereagovaly.

„L’inverno è palato, L’aprile non c’è più,“ vyzpěvovala tlumočnice, „è ritornato il maggio al canto del cucù.“

Pak štěbetala něco o jaru života, co je, ale ano, v našem věku – přitom blýskla pohledem od jedné ženy ke druhé – už za námi, nadešlo léto.

A když chlapcova matka jen nepřítomně hleděla před sebe, odšuměla už dávno zase jinam. Jaké léto, pomyslela si Johanna a dívala se za ní, jak odchází. V našich letech nastupuje podzim.

Chlapcova matka opět začala na syna mluvit. Myšák Mickey, říkala, pamatuješ, jak jsem ti vždycky kupovala Mickeyho, Mickey Mouse, pamatuješ si.

Pod polštář mu vsunula posvěcený bylinkový polštářek z nějakého poutního místa.

Johanna praktikovala vlastní voodoo kouzlo. Johanna dýchala. Johanna dýchala, aby dýchala její matka. Dýchaly spolu. Funěly. Nad matčiným lůžkem přebíhaly křivky, které občas píply. Johanna je neustále zaměňovala, možná proto, že se pořád měnily. Jednu křivku ale rozeznávala, to byla křivka, která měřila kyslík, který matka vdechovala.

Křivka stále klesala, takže matce museli zasunout do nosní dírky trubičku. Ani potom se křivka nelepšila. Přestože se křivka nelepšila, věřila Johanna každé ráno, když dorazila, že se to lepší. Každý den je to o trochu lepší. Až to brzy bude zase docela dobré. Mickey, říkala jiná matka u vedlejšího lůžka. Její matka mlčela.

Uvolni se, říkala Johanna, uvolni se a pak pořádně, říkala Johanna a uvolňujíc sama sebe, zhluboka předdýchávala, aby matka mohla dýchat s ní. A dýchala tak zhluboka, až jí bylo mdlo, protože sama teď měla nadbytečný přísun kyslíku. Dýchat s vyplazeným jazykem jako psi, napadlo Johannu. Kdyby to byl porod, musela bys hodně zhluboka dýchat. Johanna jednou viděla porod ve filmu, kde asistentka dýchala s rodičkou. Teď tedy dýchajíc rodila matku.

Jednou matka řekla: Přines mi zuby! A Johanna věděla, že je z nejhoršího venku. Jindy řekla ošetřovatelka: Vaše matka nemá hřeben? A Johanna věděla, že ji brzy pustí. Když matku česala a před očima jí přidržovala zrcátko a řekla: Koukni, mami, takhle přece nevypadá ženská, co umírá, matka řekla: Ale jo. Johanna ukazovala matce fotky ze Švýcarska, co všechno tam zažila. Matka ale zavrtěla hlavou a řekla: Dej to pryč.

Energická tlumočnice, jež působila na klinice jako pastorka, jak Johanně pomalu docházelo, si ji zavolala ven na chodbu za skleněnou stěnu a řekla jí: Podívejte se přece na svoji matku! Už dál nechce. Proč ji nenecháte v klidu zemřít?

Tak se i v Johanně usadila myšlenka, že svou matku trápí. Společným dýcháním ji znásilňovala k životu. Přesto Johanna na svých cestách do nemocnice nic nezměnila. Kdyby jí někdo řekl, že je sama chorá, neodporovala by. A přijela by stejně.

To je patologické, řekl jednou ošetřovatel směrem k ní a podíval se na ni. Ruce, jež její matku zkušeně obracely, mu voněly arnikou. Kolik je vám vlastně let? Bude jí čtyřicet, odpověděla Johanna a pohlédla ošetřovateli do tváře, do jeho velkých šedých očí. To je přece patologické, zopakoval, jděte domů. Johanna přikývla a řekla: Hned.

A zůstala.

Přišla sestra a začala odkrývat chlapce, aby ho umyla. A Johanna viděla jeho chodidla, opálené nohy, přirození.

A ještě na odchodu viděla Johanna přes rameno klidný pohled ošetřovatele, který otíral chlapcova bedra. Byl to pohled tak nesmírné lítosti, že Johannu bolel ještě dlouho potom, co svlékla plášť a návleky na obuv a zahodila je do příslušných boxů a stála opět před těžkými, mohutnými dveřmi s automatickým zavíráním a teď se pod kaštany rozběhla, aby jí neujela tramvaj.