Zkušená reportérka a esejistka Angelika Overath ve své románové prvotině věcně a nesmlouvavě odhaluje intimitu vztahu mezi matkou a dcerou. Silné, nezpochybnitelné pouto se může plíživě proměnit v citový teror, pokud je mateřská láska únikem před vlastní nezpracovanou minulostí.

Dospělá dcera stojí u lůžka své zesnulé matky a podléhá sebeklamu, že matka stále dýchá. V uplynulých dnech jezdila za umírající do nemocnice každý den, tři hodiny vlakem tam a zpět. Dnes nastoupila do taxíku přesně ve chvíli, kdy si pro matku přišla smrt. Letmý pocit ulehčení vystřídala panika. Z nemocnice odchází s taškou matčiných věcí a zamíří do opuštěného bytu, kterému se v předchozích dnech vyhýbala. Své myšlenky ze setrvačnosti upíná ke všedním, malicherným stereotypům – vyprat matčino prádlo. Jakmile se roztočí buben pračky, čtyřicetileté Johanně pomalu dojde, že už vlastně prát nemusí. Že neví, co s matčinými věcmi. Že z těsného bytu přeplněného nábytkem, vyšívanými polštáři a porcelánovými jeleny, kde strávila část svého dětství, musí okamžitě pryč. Mozek jí říká, co dál, ale Johanna je jako paralyzovaná, neudělá nic. Čeká, až dopere pračka. Pak prádlo pověsí.

Domovem matky se stalo její dítě

Důvěrně známé věci v bytě začnou nenápadně spouštět náhodné vzpomínky. Stůl byl v kuchyni odedávna, jen ubrus z voskovaného plátna matka pravidelně měnila. Šetrná matka, která vždy nakupovala ve slevách a výprodejích. Matka posedlá čistotou a plněním povinností. Matka, „kněžna parapetů s květináči, královna sektorové kuchyně, patriarcha domácí kasy, jejíž moc sahala tam, kam dosahoval její vysavač, hadr a houbička“.

Matka byla sudetská Němka, která po druhé světové válce prožila odsun z Československa. Přišla o svůj milovaný domov a žádný jiný už nepřijala. S touto bolestivou ztrátou se za celý svůj život nedokázala vyrovnat, snažila se ji však úporně kompenzovat a realizovat se v rodině: „Domovem matky se stalo její dítě.“ Manžela si nevážila, byl to slaboch, který z reálného života unikal k promýšlení komplikovaných a esteticky působivě rozehraných šachových partií, až skončil v ústavu pro choromyslné. Domů nosil něco peněz a zapadal do iluze spokojeného rodinného života. Matka do práce nechodila, starala se o nemocnou babičku, svou matku, a především o své jediné dítě.

Sonda do vztahů nenápadné, zdánlivě fungující rodiny

Johanna té noci nekompromisně bilancuje, nad růžovými fialkami u okna v bytě zemřelé matky ji napadá, že není lásky bez svobody, a vzápětí se sama sobě vysmívá, jak to zní pošetile. Samozřejmě, že si postupem doby uvědomovala, jak je na ni matka chorobně fixovaná, ale jako malá to nevnímala, dokud nedošlo na konfrontaci se světem mimo rodinu, a tu se matka snažila všemožně eliminovat.

V tichu noci, jen v Johanniných vzpomínkách, nám před očima defilují scény ze života zdánlivě fungující spořádané rodiny, kde se však nenápadně odehrával opravdový horor: matka vládne, dítě – v některých popisech Johanna totiž nemá ani jméno, je zkrátka jen rolí, je dítětem – slepě poslouchá. Nemá nárok na soukromí, sdílí společný pokoj s babičkou, jako devítiletá neumí sama použít toaletní papír, kontakt s kamarádkami a později s přítelem matka nestrpí, čte dceři deník a citově ji vydírá („Tak si jdi na koupaliště, ale jestli se ti něco stane, zabiju se.“).

S každou další vzpomínkou se stupňuje kontrast mezi matčinou všudypřítomnou chorobnou čistotností a špínou sobectví a násilí, která tak křehký vztah nenapravitelně zdeformovala. Nezazní obvinění, Johanna prostě jen konstatuje, jak to bylo, jak si to pamatuje. Strohé, věcné a jazykově velmi úsporné, precizní vyprávění skvěle odměřuje citovou vyprahlost, která se paradoxně dostavuje tam, kde byla přemíra lásky.

Ze vzpomínek Johannu vytrhne telefon od příbuzné, pak zvonek – objednala si pizzu. Donese ji Světlana, ruská Němka. Obě jsou přibližně stejně staré, bezdětné, odjinud. Zapovídají se. Johanna však střeží svou privátní sféru – řekne, že je v bytě své tety a že má narozeniny (které v ten den slavívala babička).

Časně ráno po téměř probdělé noci jede Johanna tramvají a pak vlakem domů. Venku je všechno jako dřív. Až smrtí rodičů přestává být člověk dítětem.

Německá literární kritička Meike Fessmann v recenzi pro deník Süddeutsche Zeitung na závěr konstatuje: „Vše je normální a zároveň naprostá katastrofa. Proti tomu je Elfride Jelinek bezmocná. U ní totiž člověk od počátku ví, na čem je, zatímco zde si nevšimne, kde končí skutečnost a začíná stylizace. Leitmotivem tohoto tichého románu nočních můr není nadarmo Kafkova Malá bajka¹, která začíná: ‚Ach,‘ řekla myš, ‚svět se den ze dne zužuje,‘ a končí: ‚Stačí změnit směr,‘ řekla kočka a sežrala ji.“

1. Citováno dle: Kafka, Franz. Aforismy. Praha: Torst, 1998. s. 111. Přeložil Rio Preisner. ^zpět