Nekonvenční zemité básně plné mládí, do jejíž subtilní krásy se zamilujete, i když asi ne na první pohled. Navýsost lyrická a písňová poezie jednoho z nejvýznamnějších českých beatniků Václava Hraběte (1940–1965) má překvapivě daleko k průraznosti a čitelnosti díla jeho současníka a též nonkonformního kritika společnosti Karla Kryla (1944–1994). Krylovy práce se v tištěné podobě v italštině dostaly již v roce 1977 do sborníku o kultuře protestu a jeho písně jsou na internetu do italštiny často překládány různými autory. Hrabě se dočkal svého prvního překladu do italštiny až ve zkoumané knize. Jestliže Karel Kryl je až na sporé výjimky zejména epik, který bez obalu řekne vše, a jeho texty dopadají na publikum jako dělostřelecké salvy, Václav Hrabě nechává lyrickou atmosféru prostých motivů z pražského prostředí ve svých textech volně plynout, aniž by se snažil o úplnou a snadno čitelnou výpověď. Navozuje intimní atmosféru lehké melancholie a výjimečného básnického vzepětí, spíše připomíná českého Allena Ginsberga v kombinaci s poetikou Bohumila Hrabala. Svým zájmem o jazz a blues se Hrabě řadí k nemnohým českým autorům s podobnou tematikou, například k Josefu Škvoreckému nebo Josefu Kainarovi.

Dobrý překladatel se pozná kromě jiného podle vhodnosti výběru překládaného autora. Myslím si, že žádný poetický text nelze beze zbytku a naprosto přesně převést do cizího jazyka, originální znění textu je výsada, kterou nelze cele exportovat, meta, kterou překladatel nemůže při své práci překonat. Hrabě se svým střízlivým a nijak zvlášť vytříbeným jazykem a jistou přístupností formy nepatří mezi ty čítankové české básníky, jejichž poezie je jen těžko pochopitelná a reprodukovatelná i v češtině. Přesto je jeho role v české poezii 20. století významná. Překladatel a pedagog na FF UP v Olomouci Alessandro Marini si svůj překladatelský debut vybral velmi dobře, Hrabětovy texty jsou do velké míry přeložitelné do cizího jazyka a přes jistou zdánlivou formální jednoduchost jsou i dostatečně poetické a vyklenuté na to, aby zaujaly cizího čtenáře. Marini se překladové látky zhostil nadmíru dobře, nikde v překladech nesklouzává k otrockému přístupu vůči češtině, plně zachovává specifika svého rodného jazyka, snaží se dodržovat rým tam, kde je to v italštině ústrojné, a italský text je tak velmi věrným převodem českého originálu. Nesmí nás v této souvislosti například překvapit někdy různá délka veršů v originálu a v přeloženém textu nebo jiný syntaktický přístup k překládané látce; vše pochopitelně vyplývá z jedinečnosti obou jazyků a jejich odlišných logických a rytmických přístupů. Z hlediska italštiny je vše v pořádku a pro citlivý převod a pochopení textů bylo dle mého názoru učiněno maximum.

Abychom si udělali představu o autorském přístupu Alessandra Mariniho k překladu, dovolím si uvést jen pár příkladů, které dle mého názoru dokumentují, že převod textů Václava Hraběte je zdařilý:
„Sulla soglia del bosco si lecca le ferite / un ottobre grondante e stremato / crocifisso dall’autunno / nelle piane marcite“ (Na prahu lesa líže si rány / uštvaný zpocený říjen / v rozmoklých polích / podzimem ukřižovaný) Podzim, str. 16–17
„L‘amore è come una barca meravigliosa / che ha perso il capitano / ai marinai tremano le mani / e temono cosa sarà il domani“ (Láska je jako krásná loď / která ztratila kapitána / námořníkům se třesou ruce / a bojí se co bude zrána) Variace na renesanční téma, str. 18–19
„Iniziò un piano / Profondo sui bassi / un mare verde delirava di febbre / e dopo ho sentito / una tromba / calda malata rauca“ (Začal to klavír / Hluboko v basech / blouznilo v horečce zelené moře / a pak jsem zaslech / trubku / jak chraptí horce a choře) Blues na památku Vladimíra Majakovského, str. 32–33
Za významné příklady toho, kdy je italština vůči češtině více než přiléhavá, považuji tyto případy: „strillatore“ (kamelot), „chiosco“ (kiosek), „spirito“ (líh), „salsicciaio“ (pářkař) nebo „donna meravigliosa“ (krásná žena).

Někdy se ovšem chtě nechtě musíme smířit se vzdáleností mezi oběma jazyky, italské výrazy jakoby neměly tu správnou chuť a barvu, jako například: dávám do placu (metto in tavola), poslední štace (l’ultima stazione estiva), pasáci (sfruttatori), šlágry (canzoni), špiritus (alcool), vyvařené nástroje (attrezzi sterili), absolutně nerozumná a nerentabilní hudba (assolutamente folle e improduttiva musica), pošetilá (stupida), Střelecký ostrov (l‘isola del tiro a segno). Tyto případy ovšem nedávám za vinu překladateli, je nasnadě, že některá slova vyznívají v češtině zcela jinak než v italštině.

Alessandro Marini kromě výborného překladu zpracoval i úvod ke knize a stručné poznámky o pražských reáliích na závěr. Byť stejně jako u překladu rozsahem skromné, jsou poznámky i úvod velmi podstatné pro uchopení Hrabětovy osobnosti a jeho díla italským čtenářem. Překladateli patří naše díky za uvedení a propagaci díla Václava Hraběte v Itálii, škoda jen, že se tomuto překladu za Alpami nedostalo více publicity, kterou by si Mariniho dílo vrchovatě zasloužilo. Z pohledu českého čtenáře je totiž každý takový italský překlad významného českého autora pořád ojedinělým svátkem a také příležitostí ukázat, že i v našich končinách čas od času žijeme kulturním životem evropského významu.

Recenze na italském webu viadellebelledonne.wordpress.com.