18. srpna

Dneska jsem byla plavat. Přesně tisíc metrů. Nikdo tam nebyl, aby mi to dosvědčil, ale stejně jsem si koupila odznak za jeden kilometr. Teď se mi leskne na tašce, krásnější než cokoli jiného, NEJKRÁSNĚJŠÍ NA SVĚTĚ.

-

Mám na zápěstí popáleninu ve tvaru klínu. Nechce se zahojit. Uprostřed to jde dokonce trochu do masa, skoro takový otvor, kam by člověk mohl strčit prst. Ráno v bazénu jsem si myslela, že to bude pálit, ale kupodivu vůbec. Rozhodně ne víc, než když jsem si to udělala, a i tehdy byla ta bolest docela mírná.

Způsobila jsem si to samozřejmě neúmyslně. Došlo k tomu tak, že jsem samou snahou odvést dobrou práci zavadila rukou o pánev wok, takové je totiž moje současné zaměstnání. V každém případě: bylo to neúmyslně, ale jak jsem tam tak stála s rukou ve vzduchu a řvala, aby si mě někdo všiml, cítila jsem, že ta bolest a pálení jsou vlastně docela příjemné. Cítila jsem, že ve mně pulzuje život. Když jsem se rozhlédla kolem, četla jsem v očích ostatních, že vyzařuju auru životaschopnosti. Reflexy mi fungují, nervy vnímající bolest mám aktivované, kdybych si do ruky zabodla nůž, křičela bych a oni by mě uslyšeli a přihnali by se s lékárničkou. Kdybych omdlela, volali by GRETO GRETO a plácali mě po tvářích, dokud bych se neprobrala.

Existují zkrátka jiné formy utrpení, a ty jsou horší. Ty tak snadno nepochopíš, nestrčíš do nich prst a nevíš, proč bolí. Ticho, chlad, zvuk vlastního dechu. Rostliny v květináči, které člověku zvadnou i přes všechnu možnou péči & starostlivost. Sentimentálně pitomé čajové hrníčky, vlekoucí se večery, kdy čekám, jestli nezavolá nějaký kluk, abych s ním někam vyrazila a pak dostala kopačky. Takové věci. Zrovna jsem jednoho takového kluka sbalila. Má jméno, ale nehodlám ho psát, protože brzo přijde doba, kdy už ho nebudu chtít vyslovovat.

Kašlu na to. Ztratíš jednoho, tisíc dalších zbývá-

-

Před časem jsem s nejlepším kámošem dotyčného vedla dost dlouhou a dost nesmyslnou debatu o Bukowském. Byl neskutečně opilý a oháněl se Příběhy obyčejného šílenství a řval ACNE VULGARIS!, že málem vzbudil sousedy. O pár dní později jsem se svou nejlepší kámoškou Miriam skoro stejně dlouho diskutovala o dánštině. Miriam studuje medicínu v Kodani a patří k těm holkám, co je pro ně snadné v životě uskutečňovat všechny plány, a tak mají čas přemýšlet o bezvýznamných věcech jako lingvistika. Tentokrát ji fascinovalo, že slovo kuk, švédsky čurák, existuje i v dánštině, jenže zřejmě znamená „špatně“. Jako příklad uváděla větu z titulků novin „Det gick kuk i kejsarens begravning“. Potom jsme se asi hodinu nebo dvě poflakovaly po bytě, kde bydlí nejlepší kámoš jejího bývalého přítele a má tam v každém rohu obýváku veliké červené repráky. Takhle dodatečně mi dělá potíže rozlišovat, co se stalo který den a které rozhovory skončily tím, že jsem se rozplakala.