Švédská spisovatelka, publicistka a překladatelka Amanda Svensson (nar. 1987), pocházející z Malmö, ale žijící v současnosti v Británii, patří k autorům, kteří neusilují o sepsání nesmrtelných děl, zato ale dokážou skvěle zachytit nejrůznější fazety chaotického světa teď a tady. Navíc k tomu používá velice hravý a tvůrčí jazyk, takže každá její kniha – které nechrlí v nijak závratném tempu – budí ve Švédsku zaslouženou pozornost. A očividně nejen tam, nejnovější román Ett system så magnifikt att det bländar už se překládá nejméně do sedmi jazyků včetně angličtiny. Jedná se o autorčin dosud nejambicióznější projekt, rozsahem, komplikovaností příběhu i geografickým záběrem. A jedním z hlavních témat zde není nic menšího než očekávání konce světa.

Děj se točí okolo trojčat, která se narodila před zhruba pětadvaceti lety v jedné švédské porodnici a osud je posléze zavál na různá místa po světě. Sebastian, Matilda i Clara mají každý své problémy, své obavy i strategie, jak jim čelit. Depresivní Sebastian pracuje v obskurní londýnské laboratoři, zkoumající neurologické zvláštnosti živočichů i člověka, a zdá se, že život je pro něj jen nutné zlo, přinejmenším dokud se bezhlavě nezamiluje do jedné pacientky. Věčná experimentátorka Matilda se snaží dospět a vytvořit si něco jako stabilní vztah a zázemí, což ale z mnoha důvodů není vůbec jednoduché. A úzkostná Clara utíká od všech a od všeho, v neposlední řadě od vlastní rodiny, s níž na rozdíl od Sebastiana a Matildy neudržuje kontakt ani z povinnosti. Dál než na Velikonoční ostrov se už uprchnout nedá, ten je navíc skvělým místem pro rituální očekávání konce světa, a tak Clara zakotví právě tam, i pro ni má ale spisovatelka uchystanou řadu překvapení.

Zašmodrchané rodinné vztahy, environmentální problematika, tíseň dnešních mladých lidí pocházejících z bohatých zemí, které by autorčinými slovy „někdo mohl podezřívat, že jim nic nechybí“, ale i otázky týkající se povahy lidství – to všechno se do románu přesně tak sarkastického, jak naznačuje název, vešlo, a navrch občas nějaký fantastický motiv, třeba laboratorní opice s dokonalým morálním kompasem nebo ztráta schopnosti trojrozměrného vidění některých předmětů. Amanda Svensson umí psát, nápadů má dost, užívá si hru s jazykem, vytknout by se jí dalo snad jen to, že se občas nechává svým uměním až moc unést a sklouzává k upovídanosti nebo samoúčelnosti odboček.

Jejím zásadním nástrojem ve snaze odhalit a popsat komplikovanost světa – toho vnějšího i toho v hlavách postav – je relativizace úplně všeho: to, co vidíme, cítíme nebo říkáme, je „pravda i nepravda zároveň“. A stejně tak je i ona sama vážná i ironická, kritická i chápavá zároveň. Svět končí i nekončí. Rodina a vztahy jsou i nejsou definitivně v rozkladu. Naděje tu je, ale zároveň možná taky není.

Přesná a přesvědčivá je autorka v líčení detailů a hnutí mysli svých postav, přičemž ne vždy hladí čtenáře po srsti (například když líčí Matildino prožívání potratu). O celkový – trochu bláznivý – rodinný příběh, plný odboček, tu zase tolik nejde. A zároveň jde: Amanda Svensson chtěla podle svých slov napsat něco jako mýdlovou operu. Vztahy mezi postavami tedy procházejí dramatickými proměnami, nechybí ani temné záhady minulosti či rozuzlení typu „ty nejsi můj bratr, ty jsi moje sestra“. Můžeme citovat přímo z textu: „Nikdy nic nekončí, ale končí všechno. To proto je mýdlová opera jediný pravdivý formát vyprávění a mýdlová bublina jediný pravdivý umělecký objekt.“

Porota, která knize udělila Enquistovu cenu, uvádí: „Ve svém novém románu líčí Amanda Svensson s vážností i humorem šílenství systému a systém šílenství. Jedná se o dílo plné zákrut, kterým se autorka etabluje mezi velkými vypravěči se svébytným hlasem.“ Uvidíme, jestli román přesvědčí o svých kvalitách i někoho z českých nakladatelů. Bylo by to dobře, o dnešním rozporuplném světě leccos vypovídá a předvedl by nám trochu jinou tvář švédské literatury, než na jakou jsme zvyklí. Jedno je jisté: vzhledem k originálnímu vypravěčskému stylu by měl překladatel – a doufejme, že ve výsledku i čtenář – o zábavu postaráno.