New York, Teotihuacán, Curych, Berzona (Tessin), Luxor, Paříž, Moskva, Nová Anglie, léta 1982–1983

New York jako výzva – na to jsem se mohl spolehnout desítky let, že si tam na chvíli neoddechnu, že si tam neodpočinu jako v Engadinu nebo v Paříži, že se budu každý den zmítat v rozporech:
I HATE IT
I LOVE IT
I HATE IT
I DON’T KNOW
I LOVE IT
atd.
New York po tři desetiletí takříkajíc jako poutní místo (vízum INDEFINITELY) – a teď tam vlastním takzvaný loft, konečně zařízený do té míry, že se v něm dá bydlet, dřepím venku v pátém poschodí na železném požárním schodišti a nemůžu si pomoct: Jak mi tahle Amerika leze krkem! LOVE IT OR LEAVE!

*

Když mi na mou obvyklou otázku v telefonu: A JAK SE TI VEDE? nejprve s pousmáním odpověděl ZATÍM TO JEŠTĚ JDE, a pak suše dodal: MÁM RAKOVINU, sešli jsme se v Curychu na večeři.
(To bylo v prosinci.)
Ví to tři dny. Zdá se mi, že se drží a je při síle, muž, který pořád rád žije. Ale lékařský nález je jasný a beznadějný. Půl roku? Čtvrt roku? Je přesně informován, jak dalece jeho rakovina (měchýře) pokročila, a taky mu je jasné, že operaci odmítne. Je to jeho rozhodnutí. Nechce zemřít jako objekt, kterého lékařská mašinérie zbavila svéprávnosti. Jak se tedy umírá? Mluvíme taky o dobrovolné smrti (technicky) a o eutanazii (právnicky) a během jídla, na němž si pochutnává, i o jiných věcech, o kterých bychom stejně mluvili; ani jednomu z nás to nepřipadá jako únik. Žádný únik neexistuje. Proč by se už člověk neměl smát? Jeho sokratovský klid připouští všechno, jen ne útěchu. Když pak čekáme na účet a nastane odmlka, vrací se ke své prosbě, aby v Grossmünsteru promluvil při jeho pohřbu. MÁŠ JEŠTĚ CHVILKU ČAS, směje se a dívá se mi do očí. Když je konečně účet zaplacen a má lhůta na rozmyšlenou uplynula, slibuju mu to.

*

Téměř nepřekonatelný odpor k psacímu stroji, pokusy o to psát rukou, jednou taky s magnetofonem, ale nepomáhá to –
Musím mít co říct?
Stačí tvrdohlavý bzukot masařky na tabulce horního okna a propadám malomyslnosti, ale nevstanu, abych je otevřel; ticho by bylo stejně tak pusté. A když zazvoní telefon, nechám ho zvonit –
Nejsem tu.
Nevím, co se to děje.

*

Cestu do Mexika (moje čtvrtá) jsme po prvním večeru přerušili. Náš život ve dvou je bez vyhlídek. To uznávám, ano, a ne až na tomhle španělském dvoře se zahradou a fontánou. Sedím tedy a chápu to, v té chvíli nejsem vůbec unavený, navzdory všem těm letům: Zürich – New York, New York – Los Angeles, Los Angeles – Mexico City. Její nezakrytá otevřenost mě udržuje v čilosti; folklórní hudba na zahradě neruší, můžeme si říct všechno. Co jsem si namlouval? Špatný a příliš těsný dvoulůžkový pokoj s oknem do dvora, takže se musí zavřít okenice; ale je tu alespoň sprcha. Po půlnoci ustává venku i hudba. Několikeré ranní probouzení je nepříjemnější; je totiž pravda, co jsme večer vyslovili. Teď už se to jen musí provést. Přirozeně že chceme zůstat přáteli, to je jasné…
Krásný den:
Pyramidy v Teotihuacánu –
Naše přátelství už začalo.
A pak ještě jeden krásný den:
Pyramida v Cholule –
(To bylo v lednu.)
Píšeme si –

*

Přání, že někdo, kdo se naučil přemýšlet jako Peter, pro nás ostatní zapíše, co si myslí a jak vnímá tenhle svět s vědomím jisté blízké smrti, i když ještě jede lyžovat do Laaxu, a že se od něho dozvíme, co si myslí až do chvíle, kdy přijdou bolesti, nebo co si nemyslí až do posledního jasného okamžiku, kdy morfium ještě nevyřadilo schopnost přijímat podněty, ale jazyk pro ně už ano – po tomhle mém přání, vysloveném nikoli bez ostychu, na delší chvíli zrozpačitěl: on totiž s takovým deníkem už začal.

*

Život jako oáza –
smrt jako poušť všude kolem –
Jak to můžu vědět?

*

Dětství, tam je přirozeně vždycky zakopaný pes: jako strašidlo otec-muž, které lze zvládnout jen po dlouholeté psychoanalýze, nebo taky ne.
…
Co ta žena dělala předtím?
Celá léta žila bez pevného zaměstnání.
Nejsme klasickým případem, kdy se žena musí za společného života s mužem vzdát povolání, které se naučila, a denně obětuje svou nezávislost.
…
V čem je tedy zakopaný pes?
…
Nesnáší, když se k ní muž chová jako otec. Já k tomu měl odjakživa sklony, už jako student. Proto byla během letu do Mexika tak nenaložená. Celé hodiny sama neřekne jediné slovo, čte si, a když já něco řeknu, nehne ani brvou, aby dala najevo, že to slyší.
…
Dokáže být i veselá, to ano.
Vyhýbá se práci?
Zrovna se do ní nehrne.
Ráda si jen tak hraje –
(což se mi líbí!)
Trýznivé nebo přinejmenším otravné vědomí ekonomické závislosti na muži se neukazuje být dostatečnou motivací pro to, aby si našla nějakou práci. Stačí jen na předsevzetí. Ochromuje ji vždy strach, že v tom či onom povolání ztroskotá, strach, kterého by se u mužů nikdy nenadála.
…
Za tenhle strach může její daddy –
…
A tak dál!
…
Stále víc žen se už alespoň zbavilo potřeby svému partneru sloužit. To je středověk: být muži služkou. (Očekávám snad něco takového?) A člověk jen poslouchá věčné nářky, které dnes provázejí mnohou středně mladou ženu, že se necítí být obětí jen vůči milenci a nechce nebo nemůže tu být za žádných okolností pro partnera.
…
To všechno není emancipace.
…
Přitom by byla naléhavější a důležitější než politika, které jsou plné noviny, ale naši společnost nezmění; emancipace pohlaví je jediná revoluce, jež je v naší zmilitarizované průmyslové společnosti možná –

*

Nejsem nemocný nebo o tom nevím. Co se to jen se slovy stalo? Třepu ze sebe věty, jako se třese rozbitými hodinami, a rozebírám je; přitom ubíhá čas, který neukazují.

*

Věří spisovatel, že ho budou třeba po stu letech ještě číst? Z psaní se stalo něco jiného, rozhovor se současníky, nic víc; spisovatelova úloha, sdělit dětem svých dětí něco o své době, je iluzorní; před čtyřiceti lety mluvil ještě Brecht k potomkům.

*

Kdy člověk přizná, že je pohlavně impotentní? Pořád ještě chodím do lékárny; recept je sedm let starý. Proč se s tím člověk jednou provždy nesmíří? Protože ve snech sexualita nemizí, naopak, a protože na impotenci není spoleh.

*

V Americe je všechno – jen jedno ne: vztah k tragice.

*

V noci to přijde jako prozřetelnost:
Vstaň, člověče, a jdi!
Stává se, že se obléknu, a pak sedím v houpacím křesle, ještě jsem se ani neobul, nebo stojím u okna bosý; venku se mokře lesknou ulice, nad střechami je pokaždé lehká zář, takže je vidět siluety obilných sil, a z komínů se místy vine kouř –
Všechno jako před deseti lety!
Žena, která spí, je jiná.
Já zůstávám stejný.

*

Od smrti Ingeborg Bachmannové jsem v Klagenfurtu u jejího hrobu nebyl. Nic mě k tomu nepohání. I když není nutné někam cestovat, chodím na hřbitovy zřídka. V Moskvě jsem navštívil hrob Čechova, jistě, v Paříži Baudelaira, v Římě možná hrob Shelleyho. Ale to je něco jiného. Hrob mého otce (zemřel roku 1932) už neexistuje. Když jsem jednou zašel k hrobu své matky, rozpačitě jsem tam před ním stál. Mrtví určitě nejsou tam, kde mají v kameni vyryté jméno.

*

Jeho diktáty O UMÍRÁNÍ A SMRTI, jež mi Peter stále po kouskách předával a které jsem pokaždé, svazek po svazku, okamžitě přečetl, celkem více než tři sta stran – schází mi ještě poslední svazek. Stěží na tom celém něco změní. Diktoval, dokud měl nad sebou plnou kontrolu, poslední týden už téměř nic.

*

Tři večery v Luxoru:
(To bylo po Velikonocích.)
Nil tu není širší než Rhôna u Avignonu, o málo užší než dolní Mississippi, možná stejně široký jako Volha u Gorkého. Ale je to řeka mužského rodu. Slavnostní pohled; (sedíme na balkoně a pijeme k tomu whisky) uvědomujeme si: tři tisíce let kultury, chráněné pouští z obou stran. Které kultuře se to dařilo déle? Co vidíme za soumraku: oba nilské břehy jsou zelené, pokud jsou rovné a řeka je může zaplavovat vodou a bahnem. Na protějším břehu je tahle zelená oáza skromnější; kdekoli se terén zdvihne, začne okamžitě poušť. Bez přechodu. Dokonalá pustina bez jediného stébla. Holé pohoří, přes den bílé jako kost, teď nachové, nebe nad ním dofialova, slunce zapadlo. Dvě nebo tři plachty na řece, která vypadá v tuhle chvíli světlejší než obloha, klidný tok bez třpytu. Tu a tam na našem břehu skupinka palem. Přijatelné horko, zahradník před hotelem zavlažuje opět trávník, sedíme bez košilí a bosi a máme zase chuť mluvit a přemýšlet, zatímco pod námi na promenádě se začínají rozléhat hlasy, je slyšet dusot kopyt, občas zařehtá osel, mezi tím troubení, zatímco po proudu se nehlučně pohybují plachty –
Údolí králů.
Peter má s horkem potíže, přitom je tu horko suché; není nerad, že ani já, starší, se nikam neženu, když se náš průvodce po lopotném anglickém výkladu o tom či onom usadil na kameni a přenechává nás vlastní touze po poznání.
Chrám v Karnaku –
Druhého dne se Peter zhroutil, plavba k Edfu byla nad jeho síly, musel se vyzvracet a já sedím na balkoně sám, zatímco velké slunce opět klesá k obzoru; mdlé, ne tak rudé jako včera, spíš sírově žluté. Tu a tam za ním zajdu; těžce se mu dýchá, k tomu závratě a studený pot, žádné skutečné bolesti. Sedí na posteli, opírá se z obou stran rukama, oči se mu zmenšily, nos jako z vosku. Když se ho zeptám, jak se cítí, má jedinou odpověď: na hovno. Těžká noc pro Petera, dlouhá neděle za žaluziemi. Nemůžu číst, ani když spí; píšu dopis. Kvečeru vytáhnu žaluzie: venku Nil, plachty, opět poslední slunce nad protější pouští, později několik světel, která se odrážejí v černém proudu. Občas zaspím, pak se zase probudím a jdu za ním naproti do pokoje. Jeho supění, když spí, jeho neustále hnětený podbřišek, když otevře oči, nevím, jestli mě vidí. Obličej má teď opuchlý a vápenatý. Agonie? Nevím a nemůžu se nikoho zeptat. Nohy má studené, zdá se, že ani necítí, když se ho dotknu.

*

Člověk by si myslel, že ten, kdo na základě lékařského nálezu nebo v důsledku vysokého stáří ví, že brzy odejde, se necítí zasažen předpovědí holocaustu, APRÈS NOUS DÉLUGE – opak je pravdou; představa, že by po nás už neměli být žádní lidé, ničí zpětně naši prožitou minulost.

*

Nová kniha je vytištěna a v prodeji, MODROVOUS, obálka modrá a příjemná. Co jsem to napsal? Škleb, zdařilou grimasu – jako poslední knihu? Ta předposlední by si zasloužila být poslední.

*

Naše cesty podél Seiny:
Gottfried Honegger,
který naslouchá mým steskům…
Naše cesty podél dolní Temže:
Uwe Johnson,
který naslouchá mým steskům…
a jiní.
Jak své přátele unavuji!
Jiní unavují mě…

*

Navštívili jsme:
Údolí králů:
Všechny hroby jsou vyloupené –
Ramesse jako bůh-člověk:
jeho mumie proclená jako sušená ryba –
Čemu staří Egypťané věřili?
Věřili nepřesně, soudí Peter.
K čemu ta mumie?
Naše témata večer u Nilu.
Následující noci, když se konečně dovolám jeho bratra v Basileji, lékaře, hlásím: Peter má studený pot a žízeň, přitom je jeho tělo plné vody, a když se vrací ze záchodu, říká: krev, ano, ale ne moc. V osm ráno začnu plnit dispozice a volám záchrannou leteckou službu do Curychu; o hodinu později přijde příslib, že přistanou v Luxoru v šest odpoledne, krátce nato zpráva, že obdrželi povolení k přistání a budou v Luxoru už ve čtyři. Peter sedí na kraji postele a uvažuje o metastázách na plicích, protože trpí dušností, a metastázách na játrech; na záchod vrávorá jako opilý (nechce, abych ho podpíral), ruce na zdech vlevo i vpravo, a když se konečně vrátí, má ve tváři výraz utopence. Nic moc, hlavně krev. Co dělám, chce vědět, a zase usedne na kraji postele; žádá si minerálku, kterou jsem mu už připravil. Krátce nato se svalí na bok a usne. Venku na balkoně je příliš velké horko; Nil se teď netřpytí a je zelený, pohoří naproti je jako z popela a nažloutlé a zdá se být dál, než ve skutečnosti je. Co opravdu dělám? Dlouhé čekání; když je konečně čas, aby se Peter oblékl, a já se ho zeptám, jestli mám po koberci posbírat všechny ty léky a vložit mu je do vaku, chce to udělat sám. Jen ho nezbavovat svéprávnosti! Ani svůj malý kufr si nenechá sbalit, přestože ho musím přidržovat v podpaží, když klečí na koberci a dělá to sám. Tři čisté košile, říká, přijdou nahoru, jinak se pomačkají. Proč jsem neobjednal ambulanci, ale taxi: abych ho nevyplašil. Ukáže se ovšem, že ho nedokážu dovést ani k výtahu; dva Arabové v bílých dželabách, kteří nás zahlédnou na chodbě, k nám okamžitě přispěchají a vedou ho svým jemným způsobem. Když venku spatří Nil, zlobí se: škoda té cesty! V taxíku může sedět; tak to není, říká, když ho držím kolem ramen. Co ho napadá uvnitř: zaplatili jsme dva týdny předem, ale naštěstí uzavřeli pojistku pro případ, že bychom museli pobyt zkrátit. Málem jsem řekl, že peníze teď nehrají žádnou roli. Mé mlčení mě znervózňuje. To, co mě v taxíku napadá, je stejně nedůležité, jen to neříkám. Arabský řidič pochopil, že můj přítel je velmi nemocný, a jede po hrbolaté silnici pomalu, pak ale příliš pomalu: před námi arabský pohřební průvod; rakev, bedna z neopracovaného dřeva, nesená šesti muži, se kymácí uprostřed zpívající rodiny a příbuzných. Předjet je není možné. Jestli Peter vidí tenhle arabský průvod před námi, který nás zdržuje, nevím. Řidič, už taky pomalu netrpělivý, ukazuje na kymácející se rakev a říká: DEAD, LOOK, THIS MAN DEAD, řekne to třikrát: LUCK FOR YOUR FRIEND! Přesně ve čtyři hodiny, jak slíbeno, stojí stroj na startovací dráze, malé tryskové letadlo se švýcarským křížem; jeho obrysy se chvějí v horkém vzduchu. Mladá sestřička a lékař, kteří se o Petera starají, mu neodepřou požadovanou cigaretu, Peter potáhne jen jednou nebo dvakrát. Když se mi podaří přestát vojenskou byrokracii (ano, chápu: i špioni mohou smrtelně onemocnět) a stroj se může konečně odlepit od země, leží už Peter na pryčně s infuzí v pravé paži. Přitom se na mě šklebí, jako by vyhrál nějakou sázku –
Let nad Egyptem:
Pole vedle Nilu zelené jako zahrady, pak poušť, bez nejmenšího přechodu, Údolí králů, později moře –
Let nad Krétou:
Knóssos nepoznávám, už se stmívá, tu a tam světla, podle nichž lze soudit, kde je pevnina, moře černé, mohla to být světla Heraklionu, takže tam nemusíme přistávat k doplnění paliva; Italové nám mezitím pro přelet nad Itálií povolili letovou hladinu 11 000 metrů, v tom případě nám palivo vystačí až do Curychu.
Let nad Peloponésem:
bohužel mraky, není nic vidět, možná právě přelétáváme Mykény. Mám pocit, že Peter přihlíží, jak jím sendvič, pak druhý a dokonce ještě třetí, k tomu coca-colu. Pak je třeba udělat katetrizaci. Přinutím se neodvrátit pohled, ale zdá se, že Peter nic necítí; výsledek: pytlík plný krvavé moče. Peter vyčerpáním usne; pytlík zmizel, barva se drží ještě půl hodiny nad obzorem směrem k západu.
Nevím, kde jsme.
Později světla italských vesnic; pak klesáme nad nočními Alpami, zatímco Peter malinkýma očima přihlíží, jak mu navlékají košili, pak opatrně kalhoty, i ponožky a boty, které jsou zaprášené z pouště; chce i své náramkové hodinky.

*

Na rozdíl od Petera já příčinu své smrti ještě neznám – což neznamená, že mám víc času než on. Času na co?
Sekám trávník.

*

Už dřív jsem řekl, že jsem alkoholik. Teď už to není koketerie. Jsem alkoholik. Úplně odnaučit by mě to mohla jen klinika.

*

Myšlenky, které chce Peter sdělit, jsou jasné a zřetelné, ale vyslovuje je pomaleji. Když vstane, aby zašel do kuchyně pro sklenky, je to akt, který náš rozhovor (v tuhle chvíli zrovna o Izraeli) na chvíli přeruší. Má bolesti? Už nějakou dobu potřebuje morfium, říká, ale dneska se cítí dobře. Dusný večer venku na terase na starém městě. Piju whisku, dvě za sebou. Peterův pohled se v posledních měsících proměnil, ne jeho smích, troufalý smích. Obličej se zdá být širší, oči uložené hlouběji v tváři, a někdy jako by jeho pohled přicházel z velké dálky, i když je srdečný. O svých přítelkyních, které jsem viděl v zimě, už nemluví. Protože doma nic nemá, ne, ani sýr nebo klobásu, jdeme ven. Semestr ještě neskončil; pořád přednáší. Jdeme nahoru po Spiegelgasse: jako dva starci. Ale Peter starý není. To znamená jiný vztah ke smrti, i když něco společného máme: kalendář na léta dopředu si už ale nedělá ani jeden z nás. Stáří, té zdlouhavé zkušenosti našeho postupného ubývání, zůstává ušetřen. Smrt je ale něco jiného, nejen prostě konec našeho ubývání –

*

Peter na pár dní v Berzoně.
Jeho intelektuální přítomnost –
Taky plaveme, ale on většinou sedí –
Užívá si naši kuchyň –
Na let přes Středozemní moře si pomalu nevzpomíná, a už vůbec na zdravotní sestru, kterou jsem obdivoval a líčím mu ji. Chtěl by ji poznat. Třeba o něho bude pečovat, až to dojde tak daleko. Viděl, jak sedím u jeho nohou a pojídám sendvič. Byla by to příjemná smrt. Věděl, že je v letadle. Souhlasil by s tím, říká, naprosto by s tím souhlasil.

*

Jak se zabývá Ježíšem, kterého viděl vždy jinak, než jak ho traduje církev-stát-společnost; o tom psal: Ježíš a zákon, Ježíš a poslušnost, jeho shovívavé znevažování moci, Ježíš jako spontánní anarchista. – Dnes by se Ježíšovi pravděpodobně vyčítalo nejen to, že jedná protizákonně, nýbrž i nekřesťanský způsob jeho chování. Neboť mezitím, to znamená od doby, kdy bylo křesťanství uznáno státem, je křesťanské poslouchat téměř za všech okolností vrchnost.
A:
– Protiklad, který Ježíš příkladně ukázal, lze uvést v život jen tehdy, uznáme-li vzbouření za svobodu a odvoláme-li se velmi odvážně k Boží nabídce svobody. Kdo tuhle nabídku akceptuje, nebude mít klid; vždycky bude stát stranou, ale dosáhne vyrovnanosti a odstupu, které mu umožní zůstat imunní vůči veškeré jiné moci, vůči všem hrozbám a vábení.
Tak to zaznělo v laickém kázání, které pronesl profesor trestního práva Peter Noll 1. prosince 1978 v kazatelském kostele v Curychu.

*

Zase jednou telefon z Moskvy. Její hbitá a bezchybná němčina, její temperament, její srdečnost. Nikdy jsem se s touhle Eugenií nesetkal a její překlady nemůžu číst. Jak se mi daří? Knihu jsem dostal, ano, časopis taky, její dopis visí tady na zdi a žloutne. Jednou se uvidíme. Proč jednoduše nezaletím do Moskvy? Eugenie musí být dneska starší žena, což není na jejím hlase vůbec poznat; ve druhé světové válce byla komisařka, pokud vím, a je to Židovka. O čem si povídáme (dvakrát třikrát ročně) s vědomím, že nás odposlouchávají? Dodává mi odvahy. To je dovolené. Její velká věrnost –

*

Jaké je mé přátelství k Peteru Nollovi? Poznali jsme se před pětadvaceti lety u Friedricha Dürrenmatta. Četl jsem tehdy jeho hru: POZOUNY Z JERICHA, ale možná jsem jí neporozuměl. Můj strach před religiozitou! A později jsme se setkali: jako sociální demokraté, ano, oba hotovi k činu: on, vyškolený právník, věděl ovšem o lecčems mnohem víc. Protestantský liberál; ale švýcarská scenérie se mezitím tak posunula, že člověk, který bere vážně kázání na hoře, musí vystupovat jako levičák. A tak jsme vystupovali společně. Nikdy bez jisté ironie s ohledem na zjednodušení, k němuž nás nutí každá politická akce; sbratřeni v melancholii, když jsou věci veřejné ve Švýcarsku tak podělané, svoboda tisku, výkon trestního práva atd. Nikdy jsem ho nezažil jako fanatika, ať na veřejnosti, nebo v soukromí. Nesmlouvavost jeho křesťanské argumentace proti trestu smrti (v televizi) je tak klidná a rozvážná, že působí téměř vesele, i když to myslí vážně; hloupost ho nikdy nedokázala odzbrojit, ale nikdy se kvůli ní ani nevztekal. Co jsem já (bez osobního vtažení do věci) nikdy nedokázal strávit: jeho nemotorné návrhy ženám –
Mluvím o něm už skoro jako o zemřelém.

*

Jízda po venkově. Peter je takříkajíc ve formě. Jeho pomalé chůzi jsem přivykl, ale jeho tvář je fit, jeho pohled. Krátké absence (zřejmě kvůli morfiu) neznemožňují hovor. Mluvit na všechna témata, která den nebo místo nabízejí, už nelze; přesto není hovor nějak neústupný nebo zarytý. Hospůdka se mu líbí, výhled na podzimní jezero. Jak málo o sobě Peter mluví, o svém životě, jako by to pokládal za pouhé tlachy. Nevím, proč mě najednou v téhle hospůdce přepadá pocit, že je to jeho poslední výlet na venkov. Není stísněný, ani přehnaně vtipný, aby to zakryl. Co chci vlastně v New Yorku?

*

V pátek ráno, než vyjedu na letiště, hodinu s Peterem. Byla to špatná noc, říká jeho dcera, pořád se chtěl oblékat a odejít. Peter sedí v županu a zapaluje si ustavičně jednu cigaretu, na kterou pak zapomene. Je tu i jeho bývalá žena. Kde vězí jeho dcera? Chtěl přece, aby mu donesla cigarety. Naslouchá každému kroku venku na schodech. Nedokončuje věty, zase vstává a hledá popelník nebo minerálku; přitom mu obojí stojí na stole. A pak je čas, abych se zvedl; krátké objetí, Peter zůstává sedět a oba víme: možná se ještě uvidíme, ale pravděpodobně už ne. VŠAK VÍŠ, říkám v curyšském dialektu, ŽE TĚ MÁM RÁD, on říká: DÍKY ZA TEN ČAS. Když odcházím z bytu, není sám. Umírá několik hodin po půlnoci, a tam, kde mě zpráva dostihne, ještě půlnoc není.
8. 10. 1982

*

Jestli mi teď Peter schází? Možná až zase budu příště v Curychu a uvidím Spiegelgasse. Proč ne tady? Protože tu nikdy nebyl? Ale ta otázka se takhle ani nenabízí. Když na něho, jako v tuhle chvíli, myslím: co si myslím? Od jeho smrti uběhly tři týdny. Pohybuji se já od něho, nebo on ode mě? A jak dlouho vystačí naše vzpomínky, abychom mrtvého spojili s minulostí? Opodstatněnost náhrobního kamene: tady ležíš, nenavštěvuj nás v přítomnosti, zůstaň tam! – někdy za tebou přijdeme, občas si na tebe vzpomeneme…

*

Peter nebyl v noci, kdy zemřel, sám: jeho sedmnáctiletá dcera Rebecca ho v posledních čtyřech hodinách držela; už skoro nemohl nic říct.

*

Veřejně chválit zemřelého a ujišťovat, že nám bude scházet, je obvyklý počestný projev smutku, aniž tušíme, co to smrt je. Žádná tvář v rakvi mi nikdy nedala najevo, že nás právě zemřelý postrádá. Opak je víc než zřejmý. Jak tedy můžu říct, že se okruh mých přátel mezi zemřelými stále rozšiřuje? Zemřelý mě přenechává vzpomínce na společné prožitky… tři večery na Nilu, ano, nebo onen poslední oběd na podzimním Pfannenstielu… Naproti tomu on, zemřelý, udělal mezitím zkušenost bez nás, zkušenost, která mě teprve čeká a která je nesdělitelná – neboť k ní dochází zjevením ve víře.

*

V Luxoru, když je jeho malý kufr sbalený a Peter sedí na kraji postele, teď už v saku a obutý, s nataženýma rukama, aby se mohl opírat, čekající a přitom nepřesvědčený, že dneska ještě přistaneme v Curychu, mezi jiným má otázka: Komu mám dát v Curychu vědět? Seznam telefonních čísel pro případ úmrtí, celkem pět, mezi nimi i moje, protože budu mít pohřební řeč, mám už dávno; chci říct, kdo má dneska večer vědět, v které jsi nemocnici? Jeho bratr, lékař, to ví už teď. A kdo ještě? Peter neodpovídá, ale přeje si minerálku. A pak hledá peněženku; já už ale všem spropitné dal. Pak chce vědět, jestli je venku velké horko. Omlouvá se, že mi zkazil cestu. Ale nevrací se ani k otázce, mám-li po přistání v Curychu zavolat jeho bývalé ženě, jeho přítelkyni nebo dceři. Co zjevně nepotřebuje: blízkou osobu. K takové únavě jsem nedospěl.

*

Proč si občas znovu beru do ruky deníky Virginie Woolfové (přitom nejsem znalec její poezie) – a angličtina, pokud nepochází z pera německo-židovských emigrantů, mě jako čtenáře stále zpomaluje jako někoho, kdo najede s kolem do písku a musí sesednout, aby se mohl trmácet a trmácet… Například ULYSSES a co si o něm myslí, její zalíbení v klepech o klasicích, ano, a z jedné poznámky pod čarou se taky dozvídám, co soudí Katherine Mansfieldová o dílech své vrstevnice (privatim) coby přítelkyně, a tak dál, ano, a co napadá básnířku, co napadá takovou Virginii Woolfovou na konci první světové války? Není toho moc, ale něco z toho zjevně obdivuju: často se nudím, abych byl upřímný, ale listuju dál. Přitahuje mě ona patina, která se usazuje na jménech? Jako na T. S. Eliotovi? Mimochodem je pravda, když řeknu: trmácím se a trmácím, protože když se náhle jako racek zvednu a plachtím, přistanu pak u nějaké poznámky pod čarou, která už je pokaděná: versailleská smlouva nebo tak něco…
WHO IS AFRAID OF VIRGINIA WOOLF?
Co mě pravděpodobně zajímá:
rozpor –
mezi nedůležitým a tím, co stojí za zmínku
mezi důležitým a tím, co se nedá vyslovit
mezi bytím a psaním
(já to nevím!)

*

Dneska například Petera Nolla postrádám.

*

Co si tedy přeju – starý dům, pro mě za mě ze dřeva (bíle natřený) jako domy v Nové Anglii, bývalou vilu tak s třinácti pokoji a verandou. Výhled na sever: les (ale ne samé jedle) a vzdálené pahorky. Na jih je výhled na mírně se svažující louky, tu a tam se skupinkami stromů, žádný záměrně založený park. Trávník jen přímo u domu, kde člověk sedí ve stínu starého buku. Žádné štěrkem vysypané cesty. Směrem k východu nebo na západ je v určité vzdálenosti vidět jezero, které se místy zatřpytí; mladší hosté si v něm mohou nejen zaplavat, ale dá se na něm i plachtit, chci říct: surfovat. Dům, protože je bílý, je třeba čas od času znovu natřít, ale to nesvedu. Mimochodem mi není jasné, komu patří. Pravděpodobně tam platím nájem. Kam až z verandy oko dohlédne, nesmí se nic stavět. Stromy v téhle krajině, kde není vidět ploty, jsou podle toho, kde právě jsme, jabloně, taky třešně nebo břízy, olše a tak dál. V zimě tam někdy leží sníh; jsou patrné stopy po zvěři. Medvědi vymřeli. V dálce vysoký komín. Nejbližší obec je malá, v případě potřeby dosažitelná pěšky. Je v ní pošta a jezdí z ní autobus do města, takže mám i hosty, kteří nemají vlastní auto. Mám pořád svého jaguára z roku 1977, už ho skoro nepoužívám. V domě je staré piano (sám nehraju) a knihovna, která daleko přesahuje mé čtenářské možnosti, a velký krb, u nějž vysedávám dlouho do noci, když nemám hosty, a nevím, na co myslím. Kuchyň je prostorná, ne právě moderní, ale praktická; je v ní ovšem myčka nádobí a lednice. Dva staří lidé, kteří bydlí v dřívějším čeledníku, jsou šťastná náhoda. Vyrostli tady poblíž. On se stará o takzvanou zahradu, i když kulhá, a nosí těžká dřeva, která já ještě štípám; ona obstarává v mém jaguáru nákupy a vaří, jsou-li hosté, umí taky psát na psacím stroji, třebaže pomalu. Já sám jsem pomalý, když diktuju. Mají psa, který mě skoro neruší, slepice a tři nebo čtyři husy. Říkají mi křestním jménem.
Už nikam nejezdím…
(jen na pohřby.)
Jsou-li hosté, nejsem už středem pozornosti; často si ještě dlouhé hodiny povídají, zatímco já už ležím, a druhý den ráno, protože většinou brzy vstávám, snídám sám, čtu si noviny (jsou vždycky včerejší nebo předvčerejší) a jdu se pak skoro za každého počasí krátce projít (zatím bez hole). Interview už nedávám…
Hosté:
Naštěstí to nejsou jen lidé, které dávno znám a kteří tudíž znají mé historky, mé takzvané názory, mé vrtochy atd. Všichni mladší než já. Se staršími je to pro mě trochu svízel a raději jsem ve stínu pod velkým bukem jediným starcem. Často jsou to páry. Je zajímavé po několika dnech vidět, jak se to mezi nimi má. Přirozeně o tom, čeho jsem si všiml, nemluvím. Nevedu si žádnou návštěvní knihu, protože jména mé paměti nepomáhají. Někteří přijdou ve dvou jen jednou, později přijde on sám nebo ona. Nebo už ani jeden z nich. Taky se stává, že lidé, kteří se tu náhodou sešli v širším kruhu, se později vrátí ve dvou a soudí, že jsem to musel předem vědět. Přitom jsem to tušil stejně tak málo jako v jiném případě, kdy šlo o sebevraždu. Celkem jsou tu k dispozici čtyři dvoulůžkové pokoje, tři jednolůžkové. Pravděpodobně tu dochází i k manželským nevěrám. Své postele si hosté musí stlát sami. Jsou-li všechny obsazené, je nás tu někdy až moc; když jsem tu týden sám a polehávám v houpací síti, lituju, že se mi to zdálo až moc. Především děti, jak jsou dneska vychovávané, mohou člověka znervózňovat. Příležitostně je to jen jeden host, ta či ona bývalá milenka, teď zralá žena. To může být hezké. Nebo obtížné. Jedna je vdova s pěti dětmi a volná, oceňuje místní krajinu, dům se jí zdá poněkud zpustlý a moc velký pro takového starého eremitu, a že piju, je na mně bohužel vidět. Proč toho pití nemůžu nechat? A ještě ke všemu kouřím doutníky. Její muž na to umřel. Moc brzy, ano, a už je to taky sedm let. Vaří pro nás, zatímco já postávám v knihovně s rukama v kapsách. Otázka, jestli by mohla žít tady na venkově, mě za všech těch deštivých dní nenapadla, ne, dokonce ani potají. Občas sem zajdou Gottfried se Sybilou, které dal takovou volnost, že mu někdy i odporuje; leží venku v houpací síti a ani ho to už nezraňuje, myslím si, přítel odedávna, nebo lépe: máme toho hodně společného v tom, čemu už nevěříme. Ten či onen, který by sem rád jako host zašel, už bohužel umřel. V domě je televize; pořád se ještě dívám na sport, nejraději na fotbal, taky na tenis, na umění skoro vůbec. Může to být závist. Ale nevyčítám si to. Vůbec si toho vyčítám míň než dřív. Například stáří už si nevyčítám vůbec. To vyvolává dojem (nejen u hostí, ale i u mě) zbožnosti. Vždycky je hezké, přijede-li sem na pár dní Alice. Hraje na piano, které už není moc způsobilé, a já vařím. Směje se, že se střídavým štěstím vařím pořád stejná jídla. Myslím, že se jí vede dobře.

*

Jestli to je na mně už vidět? Ruka se netřese, taky neklopýtám, nebo jen zřídka. Dneska jsem zase nechal ležet v obchodě peněženku. Ale po hodině tam pořád ještě je. Nevzrušená panika jako základní stav. Selhání (myšlenkových) si ještě po hodině nebo po pár dnech všimnu; někde na ulici nebo ve sprše mě napadne, že věta, kterou jsem si jen myslel nebo ji vyslovil před lidmi, je úplně nesmyslná. Odcházejí mi mozkové buňky, ano, a to už je napsáno, já vím, já vím. Emoce neochably, naopak. Včera můj hněv ve společnosti přátelských lidí; nevzpomínám si, co tu prudkost vyvolalo. Někde praskla pojistka, pak začnu kouřit a jsem nesnesitelný –
CAFE FANELLI:
Tady bych mohl umřít. Odpoledne je tu málo lidí, mám pro sebe celý stůl. Nerad sedávám u baru, kde člověk vidí v zrcadle za sklenicemi vlastní obličej. Mladá číšnice, když vidí, že si s čepicí na hlavě píšu tyhle poznámky, ke mně osobně-přátelsky přijde a utře stůl hadrem, aby na něm nebyly stopy po pivu a byl jako psací stůl. Pravděpodobně taky herečka, která si tu přece jen něco vydělá, nebo malířka; je tu teprve měsíc a už ví, co budu pít. Červené, které člověka stěží zláká k druhé skleničce, rozhodně ne ke třetí. Nebrebentí o počasí, bere mě vážně.
Jak dál?
Proč dál?
Měl bych psát dopisy -–

*

St. Barths.
Když se zeptám, proč během večeře pořád mlčí, proč jen jí (francouzsky) a neřekne, co jí táhne hlavou – na takové věci se člověk neptá. Její jasné čelo. Odpověď přijde rázně: AND WHAT ABOUT YOU!... Měl bych přece vědět, že občas má člověk myšlenky, pocity, které nelze vyslovit: partnera by zarazily, donutily by ho okamžitě sbalit kufry. A to ona zjevně nechce.
–
Voda je průzračná a teplá, ale tak kýčovitě krásný jako na plakátech tenhle ostrov není. Písek v naší zátoce je jemný a čistý. Tři pelikání předvádějí své střemhlavé lety. Daleko od břehu se lámou vlny. Třepetá se trikolóra –
–
Co se tu dá dělat celý týden?
–
Jistěže budeme jednoho dne senilní. Dřív nebo později. Otázkou je jen, jestli si toho všimnu, než mi to budou muset říct, a co pak budu dělat? Před sedmi lety v baru hotelu Gramercy Park: jakási opilá, asi padesátiletá ženská otravovala každého svým žvaněním, já čekal na Marianne, Inger a na Marka. Tu opilou poslali před dveře. Když jsme později, tedy ve dvou párech, vyšli na ulici, ta ženská tam pořád stála a hulákala, aniž ji kdo poslouchal, snažili jsme se jí vyhnout, ale marně. LOOK AT THIS OLD DIRTY MAN WITH THE TWO YOUNG GIRLS! THIS OLD DIRTY CRACKY MAN! Polekal jsem se, ale ne jen na okamžik, Mark ji utnul nějakým vulgárním slangovým výrazem, já byl ještě hodnou chvíli jako opařený, ale Marianne se ta příhoda zdála naprosto pochopitelná: opilci zkrátka říkají to, co vidí.
–
Tyhle lehké předměty neznám, SUNFISH, všechno z plastu! Odnaučí se člověk i plachtit? Vítr je docela příhodný. Jen co je plachta vytažena – stojím právě na straně, kam se teď po větru obrací, a už do mě naráží. Ale v písku má člověk stabilitu, tak tu věc zase narovnám a otáčím ji po větru tak, aby se plachta neobracela, dokud nesedím v lodi a nedržím kormidlo pevně v rukou, i šňůru. Jen nebýt nervózní! Teď to jede, ano, docela čile uháním a hopsám po hladkých vlnách, až to stříká, šikmo po větru. Jak se otočím? A podívejme, už to táhne opačným směrem, pryč od zpěněných skalisek, razantněji než předtím. Sviští to jak má, srdce mi přestalo bušit. Plachtím, jako bych to dělal odjakživa. Párek palem na břehu se zmenšuje, ano, moře je modré, modré! – dál na moři voda vedle bílé lodě potemní: olověně šedá tam, kde se třpytí hladká vlna, a pod ní jako inkoust černě fialová.
–
Mé zalíbení pro tuhle ženu, i když občas ztratí grácii a trpělivost se mnou, má trpělivost vycházející z porozumění, že je to pro ni těžké, například když jdou kolem po pláži nějací mladíci, má decentní náklonnost i tehdy, když mi u ní to či ono schází, když mě jako Evropana zarazí, že zná Tolstoje jen z filmu a Shakespeara skoro vůbec a že jí jsou otázky, které se mě dotýkají, v podstatě lhostejné, takže se o tom nemůžeme bavit – tohle skoro bezpodmínečné zalíbení (vděčnost, že tu je) je známka pokročilé senility.
–
Nejkrásnější zátoka ostrova patří rodině Rockefellerů; pláž nemůže být soukromá, podle zákona, a tak se tu dá přistávat a plavat. Dům stojí na vyvýšenině, zahradní architektura příkladná: bezmála divočina, vkus tvůrců až nenápadný. Stranou malá budova: tam je prý vstup do hlubokého podzemního bunkru, nukleárně rezistentního, čtyři hodiny letu z New Yorku.

*

Vánoční stromek s opravdovými svíčkami.
Naše tichá hádka předtím –
(Její alergie: když ukazuju, že svorky svíček, které jsem si nechal poslat z Curychu, se nejlépe stabilizují připnutím na dvě větvičky, tohle poučování, které jí připomíná tátu, a když přihlížím, jak různě rozvěšuje třpytivé koule a líbí se mi, jak to dělá, její zlost, že místo abych je taky rozvěšoval, sedím si v houpacím křesle, pokuřuju doutník a vykládám o Heddě Gablerové, která ji čeká v hodině herectví, o Ibsenovi, ano, jedno jestli svorky nebo Ibsen; vždycky všechno vím a znám, což jí připomíná tátu!)
Půlnoc, zpíváme vánoční písně.
(PRESBYTERIAN CHURCH)

*

Když myslím na dřevěnou vilu, nevidím dneska žádnou louku, široko daleko žádné břízy, nýbrž vřesoviště. Mám rád narudlá vřesoviště. Ta vila leží zjevně dál na severu, než jsem předpokládal, což zkracuje léto a verandu lze využívat jen několik týdnů. Možná je tu člověk v zimě zasněžený; musí lopatou odházet sníh, když se chce dostat ke schránce –
Přesto tu zůstanu.
Kde je kůň v zimě?

*

Proč si nepředstavuji svůj dům na dožití v Toskánsku nebo Provenci? – zkrátka vidím břízy, hodně bříz a olší, taky mlhu na lukách. Proč ne u Bodamského jezera? Naše podzimní cesta po Nové Anglii (před dvěma lety) byla melancholická, ale tam jsem to spatřil poprvé. Když jsme kolem projížděli. Na louce se pásl kůň. Kdyby mě přijela navštívit Alice, mohla by se na něm projet.

Max Frisch: Třetí deník. Skici, 1982. Z něm. originálu Entwürfe zu einem dritten Tagebuch, Suhrkamp 2011, přel. Radovan Charvát, Paseka, Praha a Litomyšl, 2012, 184 s.