Útlá, dějově sevřená novela Odpověď z ticha je jedním z prvních prozaických textů Maxe Frische, který vznikl ve třicátých letech minulého století. Autor se v ní, částečně na autobiografickém pozadí, vypořádává s tématem snahy o vymknutí se běžnému životu, určovanému pevně zakořeněnými úkony a rituály. Obdobné motivy jsou ostatně příznačné i pro jeho pozdější tvorbu, jíž dominují romány, vynikající oproti této rané próze zkrocenou stylistikou, umožňující racionálnější analýzu charakteru postav a jejich situací. Jakkoli ovšem v Odpovědi z ticha Frisch neunikl nebezpečí schematizace a volby patetických jazykových prostředků a místy proklamativnímu tónu, je nesporné, že novela představuje upřímně míněný pokus ztvárnit složitou cestu jedince za seberealizací.

Na zhruba sedmdesáti stránkách se před námi odvíjí příběh doktora Leutholda, solitérního muže na prahu třicítky, procházejícího hlubokou existenciální krizí, jež mu bere veškerou víru ve smysl lidského konání. Expozici textu tvoří moment, kdy Leuthold putuje krajinou švýcarských Alp. Čtenář se dozvídá, že se sem rozjel, aby absolvoval výstup na „vrchol, který ještě nikdy nikdo nezdolal“ (s. 22). Z následujících protagonistových promluv vychází najevo, že obstál na všech školách, má začít pracovat jako učitel a oženit se s družkou Barbarou. Ze svého dosavadního života je ale pro jeho průměrnost nešťastný, nazývá jej „pouhým existováním“ (s. 11).

Za částečně nechápavého a částečně obdivného přihlížení přítomných hostů, s nimiž až na jednu výjimku nenavazuje žádný verbální kontakt, se několik dní připravuje na pokoření Severního hřebene.¹ Text oplývá filozoficky laděnými reflexemi, přibližujícími smysl jeho nevšedního záměru. Leuthold vzpomíná na své mladické ideály, nesené odporem k banalitě, konstatuje, že se mu z nich nepodařilo téměř nic uskutečnit – nestal se ani umělcem, ani vědcem –, nemilosrdně odkrývá neuspokojivost každodenní reality a opakovaně se vyznává z bytostné potřeby vykonat něco mimořádného a dojít tak pocitu „naplnění“ (s. 11). Nakonec se totiž, jak se zdá, přece jenom chystá vpravit do normálního života, aniž by ho ovšem tísnilo vědomí, že v jeho biografii chybí ojedinělý čin, řečeno s Maxem Frischem „čin hodný muže“ (s. 13).

Krize, v níž se nachází, ilustruje existenciální strádání, dostavující se s přibývajícím věkem, kdy člověk náhle zjišťuje, že mládí je neadekvátně optimistické, pokud jde o odhad životních možností. Leuthold si uvědomuje, že v euforii mladých let měl tendenci odkládat realizaci svých výjimečných cílů na později, aby nakonec musel uznat, že jenom měnil priority a nikdy nic nedotáhl do konce. Nyní, když je mládí nenávratně pryč, vidí, že toho skutečně hodnotného se mu nabízí čím dál tím méně, až zůstává jen přizpůsobení průměru nebo deprimující rozjímání o neúplnosti a marnosti.² Pro vystižení jeho stávajícího duševního rozpoložení je obzvlášť výmluvná pasáž, ve které říká, že se člověk ze zoufalství nad nanicovatostí bytí „někdy má chuť rozběhnout s hlavou proti zdi, aby z ní vystříkly všechny myšlenky ven“ (s. 14).

Tady se nabízí vysloveně existencialistická interpretace. Jako příklad obdobných postojů mohu uvést texty Alberta Camuse a z nich především román Šťastná smrt, který byl napsán rovněž ve třicátých letech. Zajímavým rysem proslovů Frischova protagonisty je artikulování nedůvěry v reflexi. Pro existencialismus, a texty Alberta Camuse zejména, je vesměs typické zdůrazňování akce na úkor „neplodného“ přemýšlení, i když se jedná o akčnost založenou na určitých apriorních idejích. Odtud záliba v dramatičnosti, která je patrná i při čtení některých scén z Frischovy novely – dramatičnost narůstá např. vlivem častého výskytu jednočlenných nebo dvoučlenných vět a dalším zřetelným příkladem je zvýšená pozornost, kterou vypravěč věnuje fyzickému pohybu postav. V Leutholdově „dospělém“ pojetí člověk doslova musí převzít iniciativu a začít konat, lhostejno co, hlavní je vědomí, že něco dělá a nedovolí „nekonečné dlouhé chvíli“ (s. 25), aby nad ním získala navrch. Jeho patos je výrazem snahy překonat vnitřní prázdnotu a lenivou lhostejnost (srov. Staiger, s. 113), které demaskuje jako brzdu lidských skutků.

Během svého pobytu v místním hostinci protagonista poznává mladou Dánku Irene, již zaujme svým distancovaným postojem, hraničícím s beztaktností. Ta ho jednou večer na terase osloví, vyptá se ho na jeho horolezecký záměr a od té doby se během společných partií biliáru a rozhovorů snaží nahlédnout do jeho vnitřního světa. Protože Irene byla koncipovaná jako postava, která se dokáže vcítit do svého protějšku, není základním východiskem novely vykreslení ostrých konfrontací a čtenář má o to lepší možnost proniknout do protagonistova myšlení a utvořit si ucelenou představu o příčinách jeho duševního rozvratu. Brzy tak odhaluje, že Leutholdovy úvahy svou závažností překračují horizont individuálního osudu a jsou filozofickou výpovědí o údělu člověka ve světě zbaveném tradičních metafyzických opor, kdy se jediným objektem hodným námahy stává sám život, žitý na tomto světě.

Do protagonistových reflexí se, jak už bylo předesláno, promítá existencialistický jazyk. Tuto charakteristiku naplňují především pojmy jako „prázdnota“ (s. 52) a „Nic“ (s. 21),³ jimiž Leuthold charakterizuje obyčejný život. V jeho řeči se také často objevuje slovo „nuda“, vystihující základní vlastnost existence žité bez nároku na autonomní čin, který se protagonistovi jeví jako jediný lék proti nesmyslnosti. Úvahy o neúnosnosti pasivního postoje obsahují i jakýsi protinávrh, jímž je koncentrace na pomíjivý okamžik bez nostalgického zabředávání do minulosti a obav z budoucnosti. Tím Odpověď z ticha do jisté míry rezonuje s texty Jeana-Paula Sartra, který autentickou existenci chápal jako neutuchající pohyb, v němž je člověk zbaven jakýchkoli forem ulpívání. Rozhodně se však od nich liší tím, že řešení, která nabízí, nejsou začleněna do sociálního rámce, a nenesou tedy atributy společenské a politické angažovanosti. Frischův hrdina se staví proti představě, že by se člověk měl obětovat pro ostatní, a např. učitelskou nebo vojenskou profesi chápe jako svého druhu zmarňování vlastního potenciálu. Kladný postoj nemá ani ke knihám – čtení považuje za neslučitelné se skutečným životem, protože knihy člověka odvádějí od jeho „vlastních činů“ (s. 27) a vytvářejí iluzi řádu a smyslu.⁴ Obdobná beznaděj se obráží i v jeho kritice rodičovství, kdy zploditelům dětí předhazuje, že nesmyslnost svého života pouze přenášejí na potomky.

Protagonistova nespokojenost se násobí, nabývá obrovských dimenzí a přináší vizi života na cestách. Leuthold sní, že by se mohl stát světoobčanem bez domova, jména a majetku, permanentně připraveným k rozloučení a odchodu. Krok za krokem postuluje těsnost světa a vyjadřuje touhu vznášet se v oblacích – s tím koresponduje jeho rozhodnutí vydat se do Alp, kde se hory „jako by vznášely a tavily mezi plujícími oblaky“ (s. 41). Při čtení některých pasáží vzniká dojem, že novela má až metafyzický charakter. Tento předpoklad lze opřít o aluze na příběh o stvoření z Bible nebo o zmínky o Bohu. V protagonistově vášnivém odhodlání překračovat obvyklé horizonty v podstatě tkví utopická naděje na setkání s transcendentnem. Běžný život je pojat jako dystopie. Leuthold diagnostikuje negativitu věcí a hledá smysl v životě plném mezních zkušeností. Je si vědom, že takový život může skončit ztroskotáním, a vyjadřuje víru, že se mu v případě nezdaru, kdy už nebude k čemu se upnout, zjeví Bůh, který ho buď nechá zemřít, nebo ho spasí.

Tak nejprve ve své představivosti a později činem víceméně směřuje k intuici Boha cestou negativní teologie.⁵ Zbaven všech vztahů a opor se člověk v jeho podání dává do rukou osudu, který rozhodne v jeho prospěch či neprospěch – ukáže mu dobrou nebo zlou tvář. Bůh-osud tu stojí v protikladu k všednímu životu. Ze sledu podmanivých obrazů  a hutných sentencí vyvstává autorova představa skutečného života, kdy člověk zažívá existenciálně zásadní momenty, pro jejichž vyjádření jsou nasnadě pojmy jako „život, bolest, touha, tvorba, nebo štěstí“ (s. 43). Max Frisch těmito a podobnými pojmy v novele Odpověď z ticha nešetří. Jako by v horách, kde Leuthold realizuje svůj krkolomný záměr, přestávala platit omezující pravidla, která jsou běžná v občanském životě, a akcenty se přesunuly na život zakoušený v absolutních konstantách. V tom také spočívá vypjatost jazyka, manifestující se heslovitými promluvami, zaměřením na gesta hrdinů, prozrazujícími pohnutí, častým užíváním spojky „a“ nebo přímou řečí bez uvozujících vět. Ve scéně, která zobrazuje erotické sblížení Leutholda a Irene, přechází vzrušená promluva hrdinů v útvar, který graficky připomíná sloku básně. Styl dramatický se tu vnějškově mění ve styl lyrický.⁶

„Všechno?“ zeptala se.
A on to odpřisáhne.
„Všechno!“ (s. 53)

Vrátíme-li se na rovinu postav, můžeme dospět k závěru, že Irene svou psychologií zcela neodpovídá klasickým ženským hrdinkám. Snaží se sice mezi ony absolutní hodnoty, s nimiž ji protagonista konfrontuje, propašovat také partnerskou lásku, zároveň však akceptuje, že Leuthold v duchu své filozofie aktivismu lásku chápe jako omezení, pokud vůbec nepochybuje o své schopnosti prožívat citové zaujetí: „Kdo ví, jestli touha opravdu pochází ze srdce, a existují i taková srdce, která možná ani neznají žádnou lásku, leda potřebu nevěry“ (s. 46).

Irene se přesto nevzdává svého záměru naklonit si ho jako žena. Jedná se o postavu, která překvapuje mnohoznačností – v jejím chování se ukazuje celá škála projevů od dětských, mladických, dívčích až po vysloveně ženské a mateřské. Na každý pád disponuje sebevědomím, živelností,⁷ tolerancí k protagonistově individualitě, a někdy dokonce stejným náhledem – má např. smysl pro jedinečnost okamžiku (srov. Doslov, s. 83–85). Úvahy o Bohu a člověku, které Leuthold v její přítomnosti rozvíjí, nezlehčuje, i když současně jeví sklony usměrňovat jeho postoje, pokud se jí zdají být příliš opovážlivé, a vyvažovat mužská hlediska výše naznačenými ženskými. Její rozhodnutí doprovázet ho při výstupu na Severní hřeben má atributy sympatizujícího gesta, nenápadného svádění a v neposlední řadě též strachem motivovaného pokusu překazit jeho riskantní plán. Lze tvrdit, že Frisch s postavou Irene koncipuje ideální ženskou partnerku pro muže, který potřebuje, aby mu žena dopřávala volnost, zároveň se jím ale nenechala ovlivňovat natolik, aby ztratila své ženství. Tím, že se k ránu na úpatí Severního hřebene Leuthold od Irene tajně odpojuje a vydává se na svoji horolezeckou odyseu sám, odkazuje ji do mezí vytyčených jeho pojetím odlišné úlohy muže a ženy. Tento „bezohledný“ krok je samozřejmě v neposlední řadě ovlivněn přesvědčením, že by Irene výstup nezvládla, a obavou, že by se ho, pokud by čekal, až se probudí, snažila zadržet a on by k ní musel být nezdvořilý, jak se dá vydedukovat z narážek vyskytujících se v záznamech Leutholdovy a Ireniny cesty k hoře.

Irene se vrací do vesnice. Od tohoto dějového obratu v příběhu až do jeho závěru vystupuje také Barbara, která se protagonistu poté, co pomine její rozhořčení nad tím, že ji krátce před svatbou po hádce opustil a odejel do hor, vydává hledat. Tváří v tvář smrtelnému nebezpečí, jemuž je v horách vystaven, a také pod vlivem vyzrálejší Irene, přehodnocuje svůj vztah k němu. Obavy o jeho život ji probouzejí z egocentricky motivovaného nastavení, které často způsobovalo, že svého snoubence hodnotila jen podle toho, jak plnil její přání. Uvědomění vlastních chyb tak v závěru novely Barbaru podnítí k upuštění od ryze osobních nároků. Když se Leuthold konečně v noci vrací do chaty, kde na něj čekají obě ženy, smutné a usmířené, a aniž by jedna vůči druhé pociťovaly sebemenší žárlivost, nesměřuje k němu Barbara ani jednu jedinou výtku.

Vyznění novely odpovídá logice, kterou Frisch zprostředkovává už od jejího začátku – protagonista šel „bez ohledů“ (srov. s. 50) za hlasem svých nejbytostnějších záměrů, vydal svůj ubohý život všanc a z utkání s osudem šťastně vyvázl. Barbara se v závěrečné scéně chová jako milující žena par excellence: rozestýlá mu postel a nevyvádí ji z rovnováhy, že on mlčí a nevěnuje jí pozornost. Řečeno ústy vypravěče, Barbara přijímá jako skutečnost, že nikdy nebude moci naplnit jeho život, i když on ten její naplní. Předzvěst takového rozuzlení se ohlašuje v jedné reflexi na začátku knihy, kde protagonista definuje ženu jako „samu lásku“ (s. 15),⁸ muže pak jako bytost oscilující mezi dvěma životními programy, a to „mužskou nevěrností“ (s. 15) nebo „mužným činem“ (s. 15). Jedná se o modelové schéma neslučitelnosti mužského a ženského principu. Mužské myšlení se řídí jinou logikou než ženské, a mají-li muž a žena žít ve vzájemné shodě, musí být schopni přijmout určitou míru cizoty toho druhého.

Ze strukturálního zřetele je pro novelu Odpověď z ticha charakteristické, že v ní Frisch konstruuje přírodní obrazy s primárně symbolickou funkcí, tj. jeho literární krajiny souzní s daným motivem a netvoří pouhou popisnou kulisu děje. Co především – líčení horolezeckých aktivit jsou kombinována se zachycením krásy a monumentálnosti švýcarských Alp. Ty svou výškou a běžná lidská měřítka pokořující mohutností poukazují k Leutholdovu heroickému založení. Plán zdolat Severní hřeben, jehož nebezpečnost je četným námětem hovorů místních horalů, přibližuje stanovisko člověka bránícího vertikální pojetí života a zakoušejícího horizontály, které jsou v textu prezentovány zaměstnáním a manželstvím, jako nehodné žití – odtud i protagonistovo připuštění eventuality, že na Severním hřebenu zahyne. Hledání nových životních perspektiv navíc nachází výraz v častých pozorováních obzorů, v jejichž popisech se uplatňují různé odstíny modré barvy, evokující dálky.

Za významný konstitutivní prvek Frischova vyprávění lze pokládat používání er-formy, podřizující tok událostí ústřední ideji hrdinství – er-forma dovoluje odstup od protagonisty a dalších postav jako empirických bytostí a vnáší do vyprávění opět výrazně symbolický moment. Tak je Leuthold jednou představen jako „poutník“, jindy jako „chodec“, pak zase jako „osamělý poutník“, „muž“, „podivín“ nebo „blázen“. Všechna uvedená pojmenování vystihují jeho ideovou pozici a jsou výrazovým prostředkem k uchopení rozličných problematik, které novela předkládá, ať už se jedná o problematiku autentického života, stavějícího se proti přežívání v otravné realitě, problematiku vztahu muže a ženy nebo problematiku vztahu individua a kolektivu.

Motiv poutnictví tu zastupuje svobodný životní princip, který Frisch chápe v těsné souvislosti s formováním mužské identity a již zmiňovaného étosu, spočívajícího v ocenění efemérního pocitu štěstí doprovázeného vědomím nemožnosti trvání. To platí i pro jeho vnímání lásky. Protagonista uznává jen takovou lásku, která neaspiruje na vztah, nýbrž představuje s každou novou příležitostí se obrozující erotickou touhu, podněcující muže k opuštění stereotypu a aktivní činnosti. To vede k výslovnému ocenění nestálosti ve vztazích, která je spolu s puzením k činu prezentována jako a priori mužská záležitost. Irene, s níž protagonista na úpatí Severního hřebene zažívá jednorázový milostný poměr, nese kromě výše uvedených charakteristik také rysy ženy jako objektu – není sice krásná, v prvních dnech protagonistova pobytu v Alpách ale projevuje lehkomyslnou bezstarostnost a v klíčovém momentu se na scéně objevuje v červených šatech, které mají na protagonistu stimulující účinek a umocňují jeho připravenost vydat ze sebe maximum. Z toho prosvítá spřízněnost Frischova pojetí mužství s erotikou a osobní ctižádostí.

V novele Odpověď z ticha však můžeme rozeznat také momenty, kdy vypravěč danou problematiku nastiňuje z více perspektiv – vzniká tak dojem, že je tu už předznamenán pozdější Frisch s jeho schopností komplexnější analýzy. Některé protagonistovy úvahy vyznívají jako zúčtování s jeho někdejšími stanovisky a sugerují vystřízlivění.⁹ Leuthold např. reflektuje, že měl v mládí samé neurčité sny a že „z vynalézání pochopitelně nebylo nic“ (s. 10). Jako by tím připouštěl, že jeho odsouzení k všední dráze učitele je možné vykládat jako důsledek nadměrné zaujatosti vlastním egem – v prvních dnech svého pobytu v Alpách dospívá k poznání, že „netrpělivost a ctižádostivost málokdy nesou plody“ (s. 11) – na úkor ryzího zájmu o věc. V jiné souvislosti připouští, že je neskromný, nebo ideály, které měl v mládí, poměřuje realitou. Tak např. shledává, že dospělý člověk někdy neunikne tomu, aby se ze společenských ohledů neuchýlil ke lži – jako mladík byl zapřisáhlým stoupencem pravdomluvnosti bez ohledu na následky. Balancování na hranici života a smrti při zdolávání Severního hřebenu může být chápáno jako gesto člověka, který ví, že velký život propásl, a nyní se tím, že svůj nenáviděný malý život vydává všanc, snaží paradoxně právě tento „méněcenný“ život ospravedlnit. Pozoruhodným momentem v závěru novely je chvíle, kdy protagonista sám pro sebe deklaruje připravenost k manželství a vůli stát se „opravdovým otcem“ (s. 72) a „dobrým učitelem“ (s. 72).

Frischova próza je díky tomu, že její hlavní prostor tvoří scény přibližující skutky protagonisty, jehož přístup k životu určuje neřkuli nietzscheovská vůle k překonávání všeho daného¹⁰, charakterizována silnou dynamičností.  Na rozdíl od textů Nietzscheho ale v novele Odpověď z ticha nenajdeme jediný odkaz na společenské poměry doby, takže vzniká dojem, že Leutholdův život je instrumentován výlučně jeho vlastními kroky – Nietzsche se naproti tomu vůči dobovým poměrům kriticky vymezoval, takže s nimi v jistém smyslu zůstal svázán. Leutholdovo doznání, že už nemá „žádnou opravdovou touhu a žádnou opravdovou víru“ (s. 34), jen „studené, prázdné zoufalství“ (s. 34), je typické pro prožívání světa jedincem odmítajícím chápat sebe sama jako prostou součást bytí, byť by se mu v určitých okamžicích zdálo sebekrásnější, a prozrazuje posun směrem k nejkrajnějšímu chápání činorodosti, jemuž Peter von Matt v doslovu přičítá až patologické rysy. Protagonistova nevíra ve smysl života signalizuje krizi obecně závazných hodnot, typickou pro moderní dobu, a je preludiem pro sebetvoření za cenu rozchodu se světem lidí.

Jak tedy interpretovat konečné rozuzlení novely? A je možné dát za pravdu Peteru von Mattovi, který se domnívá, že se Leuthold ze Severního hřebene vrací se „zmrzačeným tělem a šílenstvím zachvácenou hlavou“ (s. 75) a že je „přeživším mrtvým“ (s. 75)? Tento pesimistický závěr nemohu tak docela přijmout. Je pravda, že protagonista si při výstupu poranil pravou paži a není vyloučeno, že mu ji budou muset amputovat, nijak se však této eventuality neděsí. To sice může být i dokladem ztráty zdravého rozumu, ta je ale na druhé straně negována Leutholdovým prohlédnutím, že „neexistuje žádný obyčejný život, žádný opovrženíhodný život, který by za nic nestál, a že přeci stačí všechno to, co vskutku naplníme“ (s. 73). Zmíněný citát není náhodný a zapadá do celkového rozvrhu novely. Naplnění touhy po extrémním činu paradoxně vede k touze po tom, co bylo předtím odmítáno. Jako by protagonista, který nyní usíná s „novou touhou“ (s. 73), konečně mohl začít žít jako většina lidí – tj. věnovat se každodenním úkolům. Zůstává otázkou, jaké poselství je zašifrováno do názvu novely. To je totiž stěžejní i pro pochopení toho, jak u protagonisty mohlo v závěrečné scéně dojít k takové změně pohledu.

Když na straně 21 čteme, že to „bezejmenné ticho“, jímž se míní ticho nahoře v horách, je „možná Bůh, nebo Nic“, a na straně 72 se dozvídáme, že protagonista „snad nikdy nebude schopen říct, co v tom velikém tichu slyšel“, vnuká se myšlenka, že na Severním hřebeni zažil cosi jako dotek transcendence. To, co ho vyhnalo na hřeben, byla vůle dát v sázku život, prožívaný jako bezcenný, a vyčkat, jestli nepojmenovatelná vyšší síla tento život zachová a tím ho vykoupí. „Pocit milosti a díků“ (s. 73), který se v samém závěru dostavuje do Leutholdova nitra, už nelze vykládat jen z čistě individualistické perspektivy – vedle radosti z realizace ctižádostivého snu zrcadlí zakotvení jedince v řádu bytí, i když tento řád vzhledem k značné pokročilosti procesu sekularizace už prostě nelze odvozovat z nějaké náboženské doktríny nebo z fantazií o záhrobním životě.

Použitá sekundární literatura:

Nietzsche, Friedrich: Nečasové úvahy. OIKOYMENH, Praha 2005.
Staiger, Emil: Poetika, interpretace, styl. Triáda, Praha 2008.

1. V reálu se jedná o severní stěnu Eigeru (viz doslov Petera von Matta, s. 81) ^zpět
2. Motiv třicátého roku života jako zlomového okamžiku hraje významnou roli v povídce Třicátý rok Ingeborg Bachmannové. Bachmannová ale usiluje především o postižení etického rozměru individuální existence ve vztahu k druhým. ^zpět
3. V českém překladu je ve slově „nic“ ponecháno velké počáteční písmeno, neboť Frisch „Nic“ představuje jako ideu, která v jeho době konkuruje pojmu Bůh. ^zpět
4. Akcentování odstupu od knih hraje významnou roli také v textech švýcarského autora Hermanna Burgera, pro jehož hrdiny je intenzivní čtení knih synonymem změšťáčtění existence. ^zpět
5. Frisch používá podobné argumenty jako filozof Karl Jaspers ve své koncepci „ztroskotání“. ^zpět
6. Srov. Staiger, s. 112–113. ^zpět
7. Tu lze mj. vysledovat z jejího přiznání, že svého manžela, který je doma upoután na lůžko, kvůli jeho handicapu už nemůže milovat tak jako dřív. ^zpět
8. To na přelomu století učinil v jedné črtě vídeňský autor Peter Altenberg (1859–1919) a v kontroverznější, protože degradující formě, vykazující antifeministické rysy, i filozof Otto Weininger (1880–1903) ve spisu Geschlecht und Charakter. Frisch se tedy ve svém raném textu projevuje jako tradicionalista. ^zpět
9. To, že se v novele prostřednictvím polopřímé řeči dostávají ke slovu i ženské hrdinky, svědčí o ochotě chápat jejich specifika, i když zároveň jde možná o poněkud zredukované vidění, vyznívající do určité míry jako klišé. ^zpět
10. Odpor ke konvencím a maxima, podle níž by člověk měl být sebou samým, charakterizuje Nietzscheho Nečasové úvahy, v nichž Nietzsche hlásá nelpění na „této hroudě, na tomto řemesle, na tom, co říká soused“ (s. 153), a odvahu riskovat, protože existenci „v nejhorším i nejlepším případě stejně ztratíme“ (s. 153). ^zpět