Jo Nesbø je všude. Plní regály knihkupectví hned ve dvou odděleních, v sekci krimi i v dětském koutku. Tak sebevědomě nakráčel do našich kin, až filmový distributor vyzval české nakladatelství na souboj: přečte víc lidí knihu, nebo jich přijde víc do kina na její filmové zpracování? Nesbøova tvář vysloužilého fotbalisty na nás momentálně číhá v mnoha periodicích, a kdyby jen to, on se navíc reálně prochází po Václavském náměstí a podepisuje své knihy na autogramiádě. I když, že se prochází... Prahou jako jednou ze zastávek ve svém nabitém itineráři, obsahujícím místa jako Austrálie, Nový Zéland a Británie, spíše jen prolétl. Coby vystudovaný ekonom totiž ví, jak se dělá marketing.

Spasitel je momentálně nejčerstvější překlad do češtiny, šestá část série o detektivovi Harrym Holeovi (kterých je v norštině už devět, do češtiny jich bylo přeloženo pět, z čehož v bezproblémovém překladu Kateřiny Krištůfkové a v kvalitní edici Fleet nakladatelství Kniha Zlín vyšly zatím tři: Nemesis, Pentagram a nyní Spasitel). Ty zbylé, jak předcházející, tak následující, nám bude Kniha Zlín dávkovat postupně, takže se nemusíme bát Harrymu Holeovi bezhlavě propadnout, minimálně do roku 2014 budeme zásobováni pravidelnými přísuny. Harry Hole je totiž silně návykový.

Skandinávská detektivka je pojem, i když literárním vědcům a samotným severským autorům poněkud podezřelý. Ti první mají pocit, že „nordic noir“, jak se vlně severské krimi ve světě přezdívá, je spíše marketingová nálepka než literární charakteristika, ti druzí se zařazení do tohoto šuplíku samozřejmě nebrání, i když i jim připadá, že rozdíly mezi jednotlivými autory z různých severských států jsou větší než podobnosti. Pro nás z odstupu se tyto hranice stírají – rozostřují se ve sněhové vánici a rozpouštějí v pošmournu dlouhé temné zimy, ve filtru, kterým se tradičně díváme směrem k severu.

Tradice detektivního čtení je ve Skandinávii dlouhá a krimi jako žánr se dávno vymanila ze své pozice druhořadého čtiva. Pokud někomu v našem středoevropském koutku odkojeném náročnou literaturou přesto připadá, že detektivky „se nečtou“, připravuje se o hodně. Ne všechno, co je masově oblíbené, je totiž a priori méně kvalitní. Nesbø se se svými romány trvale pohybuje na vrcholcích prodejních řebříčků. Ale právě v jeho případě není masová obliba důkazem chybějící kvality. Spasitel je totiž skvělá knížka i pro ty, kteří detektivky zrovna nemusí.

Nesbø psal Spasitele poměrně dlouho, přes dva roky, na podnět svého redaktora ho razantně přepracoval a v jednu chvíli byl prý dost blízko tomu, aby celou knihu zavrhl. Ostatně udělal to už s jedním svým románem – prostě ho vymazal z počítače.

Ve Spasiteli se Harry Hole s výjimkou dvou cest na otočku do Bergenu a jedné utajené do Záhřebu pohybuje jako honicí pes výhradně v teritoriu norského hlavního města. A ne jako ledajaký pes, ale jako románový houževnatý černý metzner, lovecký pes příbuzný s rhodéským ridgebackem a hyenou (s největší pravděpodobností fiktivní rasa), který neštěká, aby svou oběť nevyplašil, a bez výstrahy útočí.

V recenzích detektivních románů by mělo být zakázáno uvádět jakékoliv informace o ději, vždyť podstatou požitku z četby je odhalovat stopy společně s literárním detektivem (jen u špatné detektivky dříve než on), a přitom také skákat autorovi na vějičky. Nesbø je v této detektivní disciplíně mistrem. Ve Spasiteli klade falešné stopy neustále, adeptů na vraha (i na oběť) nám průběžně servíruje několik, žádného z nich však nějak okatě – nevsadili bychom si na ně, ale nemůžeme je ani ze hry vyloučit, dokud se to celé pár stránek před koncem neposkládá dohromady. A nejdůležitější indicie, kterou nám dá hned ze začátku, se ukáže jako indicie teprve na konci, aby se hned vzápětí odhalilo, že byla vlastně indicií k něčemu úplně jinému. Bravo.

Novým stylistickým kouskem v Nesbøho rejstříku jsou střihy. Někdo zvoní u dveří, dveře se otevřou... střih... a jsou tu jiné dveře v jiném městě a v nich jiní lidé. Než se čtenář zorientuje, chviličku to trvá, což může být zábavné, ale po chvíli už lze tyto švy docela bezpečně předvídat a v tom momentě se stávají spisovatelskou manýrou. To ale lze Nesbømu odpustit, stejně jako drobná zjednodušení, která z některých postav dělají pouhé figurky – jako třeba v případě Harryho nového šéfa, posedlého novodobým japonským válečnickým uměním. Každý další odkaz ke způsobu japonského vojenského pochodu či k usekaným malíčkům japonských důstojníků z něj dělá parodickou karikaturu sebe sama. Naštěstí nezapadne do úplně všech škatulek ve schématu militantní nadřízený dožadující se disciplíny versus problematický detektiv se zálibou v pití, a to je dobře.

Prostředí Armády spásy, dobročinné náboženské organizace budované na principu vojenských hodností, je pro nás poměrně exotické. Ale rozhodně není pánbíčkářsky suché. Hned na začátku se nám ukáže z té nejhorší stránky. Retrospektivním pohledem na jedno znásilnění se nám tenhle mocný svaz spasitelů představí bez iluzí – nebezpečný jako každé jiné uzavřené dogmatické společenství. Spasitelů je v románu vůbec poměrně hodně a více než zřetelně se ukazuje, že to, jestli bude spasitel vítán palmovými ratolestmi, nebo zatracován, závisí na úhlu pohledu a především na ideologii, v jejímž jménu koná své dílo. Jedno je jisté, každý správný spasitel vstane třetí den z mrtvých. Ať chceme, nebo ne.

Upřímně blahořečím Jo Nesbømu, že v případě Spasitele navzdory svým pochybnostem nestiskl tu mocnou kombinaci Ctrl A + Delete.