Knížka Jak zvířátka uzdravila smutný dům (2011) rozkrývá příběh se zvířecími hrdiny prosycený mravním étosem v intencích návodné literatury. Vyprávění je zasazeno do magické doby vánočních svátků, s jejichž idylickou atmosférou kontrastuje situace osamění. Samota se v mnoha rozličných podobách stává pojícím prvkem činžovního domu osídleného stárnoucími nájemníky. K hodnověrnému vykreslení ponuré atmosféry všedních dnů přispívá nejen postava zpátečnického a věčně zachmuřelého majitele domu, ale i citlivě nastíněné mezní životní situace jeho nájemců (smrt člena rodiny, odchod dětí).

Iniciátorkou proměny tesklivé domovní nálady se stává babička Johana. Ta se i přes stesk po příbuzných, kteří tráví svátky v zahraničí, vydá na noční procházku. Její náhodné setkání s opuštěnou fenkou pak vnese radost do života celé ulice. Nečekaný příchod bezbranných štěňat do štědrovečerní noci spouští řetězec událostí. Jejich vyústěním je proměna z pochmurného činžáku v radostné místo určené k harmonickému spolužití lidí i zvířat.

Z vypravěčské perspektivy čiší různorodost. Kniha obsahuje originální motivy reflektující současný svět. Spádovost děje je tu a tam pozastavena lyrizujícími pasážemi vkusně podporujícími atmosféru. Některé části textu však bohužel působí příliš vykonstruovaně (překvapivé narození štěňat), což textu ubírá na autenticitě. Na škodu je i velké množství postav vcházejících do střídmé kompozice, jejichž charakteristika je určena pouze v náznacích. Působí tak pouze jako doplněk k zřetelnějšímu vykreslení zvířecích obyvatel. Oceňujeme však, že je dětský čtenář již v úvodních pasážích postaven tváří v tvář etické problematice. Samota babičky a její dočasné odloučení od rodiny ve svátečním čase staví zrcadlo dnešní společnosti a pozici seniorů v ní. Důraz na zodpovědnost člověka za domácí mazlíčky a snaha o revidování nesmyslného zákazu pobytu zvířat v domě v sobě ukrývá etický kód, s jehož pomocí autorka podněcuje dětské vnímatele především k respektu a úctě k životu samému. Malby Moniky Novotné četbu zpříjemňují, i když nevnášejí do textu nové impulsy – pouze osobitě reflektují dějovou linku.

Publikace O kočce Mňauce, pejsce Bibině a maminčině lyžařské botě oslovuje vnímatele sympatickou úsporností (však měla být původně leporelem) i něžnou poetikou. Umělecký půvab, asociační pestrost a punc spolučtenářství knížce propůjčuje netradiční výtvarné zpracování. Ilustrátorka Barbora Šlapetová prozářila své originální koláže z fotografií, maleb a kreseb ryzí bezprostředností, když propojila výtvarnou kompozici s naivním viděním světa optikou dětské kresby.

Základní kámen mikropříběhu je vložen do archetypální osobitosti zvířecích hrdinů. Přátelství fenky Bibiny a dospívajícího kotěte Mňauky zastupuje intimitu rodičovského pouta matky s dítětem. Spisovatelka tak vytvořila bezpečné zázemí pro dějovou linku reflektující důvěrně známé obrazy dětství. Mňauka se i přes svoji urputnou snahu vymanit se z pozice kočičího mláděte bezhlavě pouští do sveřepých průzkumů okolí. Její zvídavost a nerozvážnost působí jako vtělení dětského aspektu hravosti. Do motivů instinktivní touhy kotěte po nezávislosti a dobrodružství autorka jednoznačně projektuje adresáty svého vyprávění. Kočičí snění a hledání bezpečných skrýší zrcadlí pocity nejistoty, strachu a úzkosti dítěte a stává se přirozeným motivem, jenž vede k hledání pocitu bezpečí a ochrany mateřské náruče. Tu kočce poskytuje fenka Bibina vystupující v roli rádce a pomocníka, který stojí na počátku cesty vnímání sebe sama jako svébytné osobnosti.

Viola Fischerová adresovala dětským čtenářům svůj poslední, příjemně skromný, přesto velmi osobitý text nahlížející do koloritu světa nejmenších dětí. Jednoduchost motivů, lehkost autorčina osobitého jazykového projevu, přímočará kompozice a oku lahodící výtvarné zpracování činí z publikace originální průnik do literatury adresované nejmenším čtenářům.