Vyprávění o holčice, která má psa, či o psovi, který má holčičku. Tak by se ve stručnosti dala charakterizovat druhá prozaická kniha Violy Fischerové pro děti. I když je v dětské literatuře podobný námět častý, autorka, jak o sobě sama říká „psomilka“, inspirovaná vlastními zkušenostmi, nabízí příběh především o vzájemném porozumění člověka se čtyřnohým zvířetem.

Hlavní hrdinka Dorotka zcela přirozeně komunikuje s matkou svého štěněte Tarou. (Žádné jiné zvíře, až na jedinou výjimku – významné pokašlání Ukšuka –, s ní v knize nemluví.) Tara funguje jako rádce, na něhož se může Dorotka kdykoliv obrátit; nejenže vysvětluje, jak se o psa starat, ale objasňuje i některé situace a pomáhá hrdince rozumět světu zvířat i lidí. Zde podle mého funguje samotné vyprávění nejlépe. Pes je brán jako partner v diskusi a podává v podobě moudré feny znalosti o tom, jak je například nutné, aby byl nejen „pes k člověku“, ale i „člověk ke psu“.

Tara sama několik příběhů o původu a historii psů vypráví. Jeden z těch zajímavějších je o proměně pejska na psa v nebi před samotným narozením nebo vyprávění o tom, kdy se poprvé setkal pes s člověkem. To probíhá při zimní procházce Dorotky a Tary a připadnou na něj ve chvíli, kdy se k jejich stopám ve sněhu připojí stopy člověka.

Hlavní děj se točí kolem psa Ukšuka a jeho příhod. Většina z nich je ale postavena na poměrně banálních situacích, například setkání s mohutným, ale dobráckým hlídacím psem či agresivní fenou nebo na obvyklém motivu věrnosti zvířete, které čeká na svém místě, i když už se na něj zapomnělo. Výjimkou může být dobrodružnější příběh o záchraně hlavního hrdiny, který se prošel po zelené nádrži.

Z vyprávění je patrná láska ke psům, ale až příliš často se zastavuje u situací, které jsou i u tak neobyčejného psa, jako je Ukšuk, obvyklé. Například poměrně častým motivem je jeho vyměšování.

Bohužel k oživení příhod, které zažil ostatně každý, kdo měl psa, nepomáhá ani vypravěčství. Na rozdíl od úspěšné první prozaické knihy Violy Fischerové Vyprávěla dlouhá chvíle, která je pojata s větší lehkostí a v níž nás autorský subjekt vede svou uvolněnou fantazií, zde vyprávění mnohdy drhne a zamotává se. Čtenář se ztrácí v množství postav, které se v jednotlivých příbězích vyskytují, a příběh se k nim nevrací. Důvodem může být i to, že se všechny situace týkají hlavně dvou hlavních představitelů a k rozvinutí dalších postav není v knize dostatečný prostor. Blíže typizován je pouze Dorotčin dědeček, který má v příběhu aktivní roli. Většina jednotlivých epizod je tak spíše načrtnuta a vyjma hlavních představitelů je s ostatními nic nepojí. Inovace nenastane ani se změnou prostředí, kdy se v závěru knihy děj přesune do Itálie a na ostrov Elba. Historky o zážitcích Ukšuka a Dorotky tvoří hlavní linii příběhu, ale vyprávění o jiných zvířatech nebo Tařiny příběhy o původu psů působí v knize spíše jako únik z kruhu všednosti, byť jsou zajímavě pojaty.

Sympatické je, že je zde čtyřnohý přítel brán zcela samozřejmě jako rovnocenný společník člověka. Z malého psa se tak už od počátku klube rozumné stvoření, které nepotřebuje nic říkat a o němž platí věta z textu – „(...) nikdy ho nepodceňuj“. Což je rys obou knih pro děti Violy Fischerové: ve všem i v drobném zvířeti se skrývá velká duše, jde jen o to jim porozumět.

Knihu doprovází ilustrace Pavlíny Řezníčkové, které sice působí mile, nepodbízí se, ale jen doslovně doplňují text.