Nakladatelství Meander přichází k dětským recipientům s dvěma útlými svazky zařazenými do umělecké edice Modrý slon – posledními autorskými publikacemi, jež vzešly z pera básnířky a spisovatelky Violy Fischerové (1935–2010). Literátka proslulá svou láskou ke zvířatům zprostředkovala dětem její bezpodmínečnost již v knize O Dorotce a psu Ukšukovi (Meander, 2007), v níž líčí humorné i dramatické momenty proměny malého štěněte v opravdového přítele a ochránce své lidské paničky – holčičky Dorotky.
VF
Viola Fischerová
Viola Fischerová básnicky debutovala sbírkou Zádušní básně za Pavla Buksu (1993). Dále vydala například sbírky Babí hodina (1993, Cena Českého literárního fondu), Odrostlá blízkost (1996), Mateční samota (2002) či Písečné dítě (2007). Za sbírku Nyní (2004) obdržela mezinárodní Drážďanskou cenu lyriky. Její poslední sbírka Domek na vinici (2009) získala cenu Magnesia Litera 2010 za poezii.
Když byla v roce 2007 vydána básnická sbírka Violy Fischerové Předkonec, kde je v básnickém okazionalizmu názvu mocně soustředěno základní téma celé knihy, jako by se čtenář bál, že Fischerové Předkonec je koncem jejích veršů, případně že všechny další už budou pouze jeho rezonancí.
Fischerová je považována za jednu z předních českých básnířek současnosti. Po dvou tematicky a náladově ucelených sbírkách Předkonec a Písečné dítě (obě 2007) vydává nakladatelství Fra její Domek na vinici, knihu, o které básnířka sama říká: „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“
Nová sbírka Violy Fischerové, Domek na vinici, je z převážné části rozhovorem s těmi, kdo již nejsou mezi námi, a střetáváním s tím, co již pominulo.
Ten domek je můj ale jako by nebyl Neumím mít nebo věřit? Tak cenné zdi Co v nich minulo štěstí i neštěstí
Vyprávění o holčice, která má psa, či o psovi, který má holčičku. Tak by se ve stručnosti dala charakterizovat druhá prozaická kniha Violy Fischerové pro děti. I když je v dětské literatuře podobný námět častý, autorka, jak o sobě sama říká „psomilka“, inspirovaná vlastními zkušenostmi, nabízí příběh především o vzájemném porozumění člověka se čtyřnohým zvířetem.
Krystalicky čisté, strohé verše, uspořádané do krátkých strof formálně navazují na předchozí Fischerové sbírky. Skutečná novost tak spočívá v anachronismu lásky přicházející v době, kdy už ji nikdo nečeká.
Básnická tvorba Violy Fischerové má od počátku (její prvotina Zádušní básně za Pavla Buksu vyšla až v roce 1993) charakter osobní konfese, v níž se od subjektivních prožitků míří k nadosobnímu cíli básnické výpovědi.
Básnický jazyk Violy Fischerové, opět střídmý a soustředěný k slovu, překračuje meditativní ladění konkrétní obrazností, syrovou a leckdy až civilní mluvou, která se výrazně uplatňuje při portrétování umírajících a vykreslení jejich pokojů.
