Další z knih nejvýznamnější ukrajinské sociolingvistky Larysy Masenko působící na kyjevské univerzitě Kyjevo-Mohyljanska akademija se opět týká stavu ukrajinského jazyka, jeho vývoje a perspektiv. Tentokrát se autorka pustila do neobyčejně složité problematiky, kterou představuje tzv. suržyk. Velice zjednodušeně lze říci, že jde o směs ukrajinštiny a ruštiny proměnlivou dle oblasti používání.

Nejen cizinec znalý ruštiny i ukrajinštiny se může v mnoha místech Ukrajiny dostat do velice prekérní situace, kdy místním mluvčím jednoduše nerozumí. A to proto, že dotyční nepoužívají jako dorozumívací prostředek svůj mateřský jazyk (lze-li v některých oblastech vůbec hovořit o nějakém jazyce plnícím funkci mateřského jazyka), ať už by se jednalo o ruštinu nebo ukrajinštinu, ale specifickou směs obou těchto jazyků, s tím, že velmi často nelze identifikovat, kterému jazyku je tato směs blíže. Uveďme, že na podobný jazykový hybrid lze narazit i v Bělorusku, kde se tento mix nazývá trasjanka.

Larysa Masenko problematiku suržyku ve své knize popsala vynikajícím způsobem. Kniha nese název Suržyk: miž movoju i jazykom. Mova = ukr. jazyk, řeč; jazyk = rus. jazyk, řeč. Tedy překlad by mohl být Suržyk: mezi jazykem a jazykem nebo Suržyk: mezi řečí a jazykem, ale ani jedno nevystihuje jazykovou schizofrenii, neboť slovo jazyk v ukrajinštině znamená také jazyk coby tělesný orgán.

Masenko se pustila do nelehkého úkolu zmapovat vznik a vývoj suržyku, jeho funkci v běžné komunikaci, v masmédiích, literatuře. Kniha má 9 kapitol věnujících se terminologickému definování suržyku, historii vzniku a rozšíření suržyku, jeho používání v publicistice, problému ukrajinsko-ruského bilingvismu, interferenci, problémům dekulturalizace, sovětské a postsovětské jazykové situaci, současné literatuře.

Co to vlastně suržyk je? Suržyk je slovo přejaté ze zemědělské slovní zásoby. V 11dílném výkladovém slovníku ukrajinského jazyka najdeme pod heslem suržyk následující: „1. Směs zrní pšenice a žita, žita a ječmene, ječmene a ovsa apod.; mouka z takové směsi; 2. (přeneseně, lidově) Prvky dvou či více jazyků uměle sjednocené bez dodržení normy spisovného jazyka; nečistý jazyk“ (Slovnyk ukrajinskoji movy, 1978). Ve stejném znění přeneseno do výkladového slovníku ukrajinštiny Velykyj tlumačnyj slovnyk ukrajinskoji movy, 2006, kde je pouze doplněno, že jde o ukrajinsko-ruský suržyk. Suržyk je tedy směs dvou různých substancí, která vede ke snížení kvality výsledného produktu, ať už se jedná o obilí nebo o jazyk.

Problematika suržyku je natolik komplikovaná a dle mého soudu těžko řešitelná, že nemá smysl se pouštět do obsáhlejšího vysvětlování celé problematiky. Jak již bylo mnohokrát napsáno a poznamenáno, ukrajinština jako samostatný jazyk měla být za sovětské nadvlády úplně zlikvidována. Pro svoji relativní blízkost s ruštinou měla zcela vymizet a být nahrazena ruštinou, a to v poměrně krátké době. Nejen urajinské vzdělané vrstvy, které sovětská moc zlikvidovala velice rychle, ale především ukrajinský venkov se svým tradičním uspořádáním tak nepodobným ruskému kolektivnímu modelu dělal sovětské moci natolik těžkou hlavu, že bylo nutné zorganizovat umělý hladomor (1932–33), aby byly zlikvidovány poslední zbytky ukrajinských venkovanů vzdorujících kolektivizaci a sovětským metodám.

Jak Masenko dokládá, systém rusifikace byl po všech stránkách zrůdně naplňován a šel ruku v ruce s fyzickou likvidací ukrajinské elity i venkova. Suržyk existoval sice již před těmito represemi, ale omezoval se na městské prostředí, kde vznikal v přistěhovaleckých komunitách vesničanů snažících se přizpůsobit městskému životu, kultuře, jazyku. Venkované se dostávali do rusifikovaných měst na konci 19. století a vzhledem k tomu, že neměli možnost učit se spisovnou ruštinu, přizpůsobovali svůj mluvený jazyk ruštině, která byla oficiálním a jediným možným dorozumívacím prostředkem. Je známo, že naučit se jiný jazyk stejně dobře jako mateřský je možné ve většině případů pouze v dětském věku. Proto jazyk nově příchozích začal kolísat mezi ruštinou a ukrajinštinou. Navíc byla ruština vždy nejen preferována, ostatní národní jazyky na území ruského impéria byly přímo zakázány – ve výuce, v literatuře, kultuře, kdekoli. Lidé (a zdaleka nejen vesničané – viz např. N. Gogol) tak byli nuceni se přizpůsobovat, pokud chtěli v městském prostředí uspět. Zajímavé je zde srovnání se současnou situací – mnoho Ukrajinců stále žije v přesvědčení, že ruština znamená něco víc než ukrajinština a že používáním ruštiny dokazují svoji příslušnost k „elitě“, k „lepším lidem“, a staví se pohrdavě k těm, kteří používají ukrajinštinu (nebohé cizince, kteří se pracně naučili ukrajinsky, nevyjímaje). Přitom je ukrajinština státní jazyk, mělo by být tedy zcela běžné, že pokud lidé na rodinné úrovni hovoří ať už suržykem nebo rusky, měli by chovat jistou úctu k ukrajinštině a snažit se ukrajinsky nejen dorozumět, ale především dodržovat zákon a používat ukrajinštinu ve všech státních institucích, školách aj.

Vraťme se však ještě do historie. Zajímavým úkazem, s nímž se setká prakticky každý, kdo po nějakou dobu pobývá v Rusku či na Ukrajině, je velice silná vulgarizace ruštiny. Nemohu nevzpomenout na kolegyni ze studií, která pobývala na konci 80. a  na začátku 90. let v mongolském Ulánbátaru, kde navštěvovala ruskou střední školu. Pro pracovníky či diplomaty ze socialistických zemí existovala v cizině jediná možnost – posílat děti jen do ruských škol, nemohly navštěvovat například školy vyučující v angličtině či jiném jazyce. Žáci a studenti se tam setkávali s běžnou hovorovou ruštinou, která byla v podstatě zcela vulgární a Nerusové často nebyli schopni adekvátně vyjádřit ve svých jazycích tak silné a časté vulgarismy přítomné v  ruštině. Masenko tento jev vysvětluje zakořeněním v despotickém systému nejdříve carského Ruska, později SSSR. „Jedná se o chorobnou, psychicky pokřivenou reakci na neexistenci lidských práv, na zákonem neomezené násilí, na obecnou atmosféru nemožnosti se bránit a na ponižování, v němž obyvatelé neustále přebývali.“ Ukrajinštině, přestože zakazované a likvidované, byly ruské vulgarismy cizí. Lidový jazyk zachovávaný především na venkově nikdy tuto součást ruštiny neabsorboval. Situace se bohužel kardinálně změnila po okupaci ukrajinských zemí sovětskou mocí.

Denunciace čehokoli ukrajinského pokračovala až do pádu SSSR a s nástupem vlády V. Janukovyče v roce 2010 se bohužel opět přihlásila ke slovu coby relikt sovětských praktik, které by měly být – soudě dle konání této vlády – rehabilitovány. Viz např. vyškrtávání některých událostí z učebnic dějepisu, případně jejich překrucování, nadřazování ruské literatury nad jiné cizí literatury ve školní výuce, represe konkrétních osobností snažících se o otevírání archivů a odkrývání traumat ukrajinského národa nebo opětovné porušťování masmédií. Masenko správně poukazuje na alarmující mizení ukrajinštiny z masmédií či její ostrakizaci. Jako příklad uvádí lidovou zábavu z 50.–70. let, kdy televize produkovala „zábavné“ programy a filmy, v nichž vystupovala například dvojice Štepsel a Tarapuňka. Štepsel představoval inteligentního, vzdělaného a spisovně hovořícího Rusa, Tarapuňka byl parodií na Ukrajince – člověk, který se ve všem podřizuje svému protějšku, i kdyby šlo o absolutní nesmysly, hovoří suržykem a ve všem je obrazem primitivního hlupáka, který bez svého ruského „bratra“ není schopen si snad ani dojít na záchod. Pohrdání veškerou ukrajinskou tradicí, jazykem a kulturou přimělo většinu ukrajinského národa přizpůsobovat se ve všem ruskému „vzoru“, a zcela tak z povědomí vymazat své kořeny, mateřský jazyk, vlastní kulturu. Západ Ukrajiny je částečnou výjimkou, neboť pod ruský vliv spadal jen krátce a Sovětský svaz jej začal okupovat „až“ ve 20. století.

Uveďme ještě příklad her Oleksandra Kornijčuka, sovětského ukrajinského autora, jehož mnohá díla byla přeložena i do češtiny. V Kornijčukových hrách vystupují zparodované postavy, které používají buď suržyk nebo autorský mix ruštiny a ukrajinštiny, kde ukrajinština je opět parodována, snižována a osoby, jež ji používají, jsou vykresleny jako zpátečnické, primitivní a neschopné se obejít bez ruskojazyčných „bratrů“, kteří je nakonec „obrátí“ na správnou „víru“. V současné době lze v ukrajinské televizi (na nejrůznějších kanálech) sledovat mnohá „show“, která kráčejí ve stopách sovětské masové zábavy a v nichž jsou osoby hovořící ukrajinsky opět nejrůznějšími způsoby zesměšňovány a těmi chytřejšími, vzdělanějšími, schopnějšími jsou vždy ti, kteří mluví rusky. Pochopitelně je zesměšňován i suržyk, ale právě jako součást ukrajinského (rozuměj podřadného) milieu, přestože vznikl a šíří se na základě snahy o přizpůsobení se ruskému vlivu.

Masenko dále rozebírá záznamy mluvy lidí z nejrůznějších oblastí Ukrajiny, jejichž „jazyk“ procházel křížovou cestou od čisté ukrajinštiny po suržyk, jinde od suržyku na ukrajinské bázi po suržyk na ruském základě. Jak se lze přesvědčit ze záznamů pořízených v posledních letech a porovnaných se záznamy staršími, osoby, jejichž suržyk ještě před 20 až 30 lety kolísal mezi ruštinou a ukrajinštinou (ve fonetice, syntaxi, slovotvorbě…), dnes hovoří suržykem mnohem bližším ruštině.

Moje osobní zkušenost pouze potvrzuje výzkumy Larysy Masenko, která je přesvědčena o tom, že pokud lidé na privátní i veřejné úrovni nezačnou jen o trošku víc dbát na to, jak hovoří, pak se situace ukrajinštiny nejen nezlepší, ba naopak, ještě se zhorší. V současné době kontrolu nad ukrajinskými masmédii více méně drží Moskva a rusifikace či v mnoha případech „suržykizace“ ukrajinských obyvatel nabývá obludných rozměrů. Jako příklad se stačí podívat se na jazykové (ne)schopnosti současné vlády. Ministři, premiér a prezident neumějí ani ukrajinsky, ani rusky a to, čím hovoří, je vzdáleno oběma jazykům, ukrajinštině však více než ruštině. Problematika suržyku je natolik komplexní, že lze těžko nabídnout jednoduché a účinné řešení. V situaci, kdy si Ukrajinci stěžují na to, že „by to byla přílišná námaha“, snažit se o jakous takous formu vlastního jazykového projevu, se mi vždy objeví před očima obraz Renáty Tyršové. Její otec, český vlastenec a zakladatel Sokola, psal své dceři dopisy neuvěřitelnou česko-německou hatmatilkou a prosil ji, aby svému „papínkovi“ odpustila, neboť dovede napsat česky jen velmi málo. Renáta již ve svém útlém věku otci opravovala texty a projevy, protože Tyrš pocházel z německojazyčného prostředí a celý život se pokoušel osvojit si češtinu a hovořit jí na všech úrovních, rodinou počínaje, úřady konče. Neměli by se Ukrajinci, pokud jim není jazyková situace jejich země lhostejná, řídit příkladem našeho Tyrše a snažit se, i když budou dělat chyby, o čistotu jazyka, který za to opravdu stojí? Je opravdu tak těžké pokoušet se byť v pokročilém věku vrátit k jazyku svých předků, který měl být zlikvidován, a namáhat se jej používat v běžné komunikaci? Jsou Ukrajinci opravdu tak líní?

Věřím, že ne, protože mnoho Ukrajinců došlo k osobní „ukrajinizaci“ až při pobytu za hranicemi Ukrajiny. Znám mnoho příkladů, kdy mladí lidé vyšlí z ruskojazyčného či suržykového prostředí začali používat ukrajinštinu až tehdy, když opustili Ukrajinu. A nemám pocit, že by jim to nějak extrémně vadilo nebo je to omezovalo či zpomalovalo komunikaci. Už vůbec nelze hovořit o tom, že by se snad cítili méněcenní či nějak ponižovaní. Spíše naopak, znovuobjevení vlastního zázemí, které tolik chybělo jejich rodičům poníženě se přizpůsobujícím ruskému diktátu, těmto mladým Ukrajincům přináší jistotu, která je nutná pro přirozený proces vyrovnání se s traumaty, jež postihovaly Ukrajinu více než dostatečně. Jde jen o zvyk a snahu, která může vést ke skutečnému pročištění zdeformované historické paměti. Každá očista bolí a trvá nějakou dobu. Nic nenastane ihned a beze snahy už vůbec ne. Jsem hluboce přesvědčena, že ukrajinština jako jazyk za to stojí a vzhledem k současné i klasické literatuře nelze ani jinak uvažovat.

Pro současné občany České republiky je již jazyková otázka dávno vyřešena z dob národního obrození. Obavy ze zániku českého jazyka mít nemusíme. Naopak, slýcháváme mnoho námitek proti tomu, aby se třeba dabovaly filmy do češtiny. Zato na Ukrajině lze považovat za zázrak, objeví-li se zahraniční film v ukrajinském dabingu či s ukrajinskými titulky. Převládá ruština. V České republice sílí snaha po znalosti cizích jazyků. Máme před sebou generace vyrůstající ve vícejazyčném prostředí. Jak ale může skončit ukrajinština, to se lze jen dohadovat. Jistě není situace natolik tristní jako např. s lužickou srbštinou či již vymizelou kašubštinou, ale stav tohoto východoslovanského jazyka opravdu není růžový. Jazyková otázka navíc rozděluje východ a západ Ukrajiny, takže se regiony mohou navzájem vzdalovat víc, než si umíme představit. Sebeurčení se, ať chceme nebo ne, stále váže na jazyk. Již přes 20 let neexistuje Sovětský svaz a konstrukt zvaný sovětský občan se ukázal jako chybný. Je těžké chtít například politickou loajalitu obyvatel, kteří sami nevědí, co vlastně jsou, jakým jazykem hovoří a do kterého kulturního zázemí patří. Nelze než souhlasit s Larysou Masenko, že vláda, která nebude brát vážně jazykovou problematiku, nemá šanci na dlouhodobý úspěch u většiny obyvatel. Je otázkou, kterým směrem se Ukrajina vydá a zda bude nadále hrát roli přihlouplého a primitivního „mladšího bratra“ Ruska, jak to předvádí současná politická nomenklatura a předváděly bohužel i téměř všechny předchozí.