U příležitosti desátého výročí teroristických útoků na Spojené státy americké se českému čtenáři poprvé dostal rukou překlad kontroverzní knihy Hněv a hrdost (La rabbia e l’orgoglio), kterou roku 2001 sepsala významná italská novinářka a spisovatelka Oriana Fallaciová (1929–2006).

Autorka, žijící tehdy dlouhodobě v New Yorku, se tímto esejem vrátila k veřejné činnosti, z níž se v 90. letech stáhla, když podstoupila léčbu rakoviny a pracovala na románu Un cappello pieno di ciliege (Klobouk plný třešní). Text, který původně publikovala jako článek na stránkách deníku Corriere della Sera, sklidil ve své době značnou odezvu: jen v Itálii se dočkal více než osmadvaceti vydání a Fallaciová kvůli němu byla opakovaně soudně stíhána. Teze předložené v Hněvu a hrdosti pak autorka dále rozpracovala v esejích La Forza della ragione (Síla rozumu) a L’Apocalisse (Apokalypsa) a v knižním rozhovoru Oriana Fallaci intervista sé stessa (Oriana Fallaciová zpovídá sama sebe). Tyto texty chápala Fallaciová jako propojenou trilogii.

Hněv a hrdost se dotýká v zásadě pěti témat – reakce New Yorku na 11. září, významu Spojených států, nebezpečí islámu, italské reakce na islám, současné Itálie. Postoj amerických politiků i občanů a jejich bezprostřední reakce na atentáty Fallaciovou nadchly. Chválila je za pospolitost a sílu, která pramenila z jejich patriotismu a pomáhala společnosti překonat strach. I pod vlivem své osobní zkušenosti z druhé světové války chápala Fallaciová USA jako záštitu západní civilizace. Své evropské čtenáře proto nabádala, aby si uvědomili, že padne-li Amerika, padne i Evropa. Oproti tomu muslimští teroristé, kteří na USA zaútočili, přišli ze světa, který podle Fallaciové již 1400 let stagnuje, neví nic o demokracii, svobodě nebo spravedlnosti. My jsme však díky našemu poznání v jisté výhodě – o nebezpečí islámu jsme velmi dobře informovaní. Přesto se autorce zdá, že navzdory tomu byla italská reakce na islám, zejména u postkomunistické levice, téměř vždy výhradně pozitivní. Fallaciová upozorňuje, že hustě zalidněná Itálie se svou bohatou kulturou zkrátka není připravena přijmout davy muslimských přistěhovalců, kteří evropské tradice odmítají, a kritizuje módní politickou korektnost, jež nám brání pojmenovat tyto problémy naplno. Je zklamaná ze současného stavu Itálie, neboť se jí zdá, že Italové rezignovali na vznešené vlastenecké ideály risorgimenta a zajímají se jen o přízemní požitky a sport.

Jak už bylo řečeno, Fallaciová knihu psala pod bezprostředním dojmem z 11. září, jde tedy o emotivní, vášnivě vypjatý text, napsaný s vnitřní poctivostí a touhou sdělit pravdu tak, jak ji autorka chápe. Obsahuje proto i řadu diskutabilních prvků. Autorka svůj výklad prokládá krátkými příběhy, jako je ten o návštěvě ajatolláha Chomejního a sňatku z donucení. Těmito přechody z esejistiky do vyprávění ale čtenáře znejisťuje a zároveň se vyhýbá nárokům, které se kladou na esej.

Kniha není argumentačně příliš pečlivá, zcela pomíjí skutečnosti, které Fallaciovou nezajímají, a v některých závěrech proto působí nepřesvědčivě. Například jednostranně vyzdvihuje spolupráci V. Putina s G. Bushem v boji proti terorismu, aniž by jakkoli komentovala dopad Putinovy vlády na Rusko. Je to i tím, že autorka otvírá příliš mnoho témat a neuvádí zdroje svých informací. Pro některé čtenáře může být též nepřijatelný autorčin vulgární jazyk, který text již předem vylučuje z politicky korektně vedených diskusí.

Zásadní rozruch však vyvolalo spíše její vidění muslimského světa. Fallaciová vznáší požadavek, aby muslimové žijící v euroamerickém prostoru přijali tamní pravidla, a Evropany vybízí, aby znovuobjevili vlasteneckou hrdost, jež charakterizovala ještě 19. století. Zcela odmítá relativismus, který ústí v tvrzení, že jsou všechny kultury rovnocenné. Sama kulturu chápe především skrze umělecká díla a případně i vědeckotechnický pokrok. Z tohoto srovnání pak pro ni muslimská kultura vychází jako zaostalý svět, o jehož významných autorech bylo slyšet naposledy ve 12. století (Omar Chajjám), a jako takový se nemůže Evropě rovnat. Děsí ji muslimský kult smrti, neúcta k životu, netolerance a vůle podmanit si pomalu zbytek světa, především pomocí vysoké porodnosti.

Třebaže se většina jejích kritik soustředila na vylíčení muslimů, Fallaciová byla stejně nevybíravá i v kritice současného Západu, z něhož vymizela vášeň. Strefovala se do věčně rozhádaných italských politiků, homosexuálů i feministek. Ještě nesmiřitelněji nakonec hodnotila ty, které nazývá „cikádami“. Jsou to nejčastěji intelektuálové, kteří káží všeobjímající ideu multikulturalismu a politické korektnosti, aniž by přitom nesli za své výroky zodpovědnost a dokázali se prosadit sami za sebe, neboť dovedou jen parazitovat na druhých.

Fallaciová své názory neměla nijak teoreticky podepřené, vycházela čistě ze svých zkušeností a pocitů. Sebejistá autorka, přesvědčená o vlastní výjimečnosti, se cítila oprávněna pojmenovat Pravdu a předem rezignovala na jakýkoli pokus podívat se na problém také z druhé strany. Dočkala se za to téměř jednoznačného odsouzení ze strany intelektuálů, kteří jí vytýkali, že je vůči muslimům stejně netolerantní, jako se podle ní oni stavějí vůči vyznavačům jiných náboženství. Bylo by však zavádějící hledat v textu víc, než nabízí. Fallaciová pouze na sklonku života zatoužila po jasných pravidlech z dob svého mládí, které prožila za druhé světové války. Dobro a zlo, povinnosti a práva, ukázněnost a odříkání měly znovu nabýt zřejmých kontur, na které se autorka pamatovala, a zdály se univerzálně přijímané.

Česky z italské angličtiny
K českému čtenáři se text dostává s desetiletým zpožděním, a je tedy třeba zvážit, zda tímto odkladem neutrpěl. Otázky, které Fallaciová otevřela, zůstávají i nadále aktuální, i když se dnes – po odchodu prezidenta Bushe, smrti Usámy bin Ládina, ekonomické krizi v Americe i Evropské unii – akcenty přenesly jinam. Není to navíc kniha snadná. Fallaciová ji koncipovala jako dopis Ferruciovi De Bortolimu, tehdejšímu šéfredaktorovi deníku Corriere della Sera, a obracela se na něj jako na modelového čtenáře. Tedy čtenáře, který by měl být dostatečně obeznámený s osobním životem autorky (často mluví o své rodině), s celou její kariérou i aktuální politickou situací Itálie (Fallaciová nejmenuje ty, jimiž pohrdá, a je tedy na čtenáři, aby odhalil jejich identitu).

Snad aby se tomuto úskalí, které by vyřešil jen obsáhlý poznámkový aparát, vyhnuli, sáhli autoři českého překladu – Marie Koldinská a Antonín Hradílek – po anglické verzi knihy, určené americkému publiku. To je a není dobrá volba.

Fallaciová pro různá jazyková vydání text různě upravovala, aby odpovídal zájmům i znalostem místních čtenářů. Americké vydání proto neobsahuje pasáže o italských reáliích, a naopak je doplněno poznámkami o Americe a naznačené teze jsou více rozváděny.

Česká verze je překladem anglického textu, který – naneštěstí – pořídila z italštiny sama Fallaciová v touze udržet si text pod kontrolou (obdobně připravila také francouzské vydání). Už sám faktor překladu přes překlad je varující, o to více však v tomto případě, kdy autorka-překladatelka sice angličtinu dlouhá léta aktivně používala, ale nikdy si ji zcela neosvojila. Sama v předmluvě k americkému vydání vysvětluje, že si je zvláštností své angličtiny vědoma, trvá však na tom, že její myšlenky jsou důležitější než jazyková správnost: podle ní je naopak vhodné, když je z textu zřetelná původní italská větná stavba.

Oba texty – italský a anglický – se od sebe poměrně významně liší. S odstupem času Fallaciová některé argumenty promyslela jinak (kupodivu téměř vždy méně přesvědčivým způsobem, než tomu bylo v originále) a rovněž její jazyková neobratnost vede k odlišnému vyznění než v italštině. Text se tedy stává nespolehlivým – není zřejmé, o které verzi budou čtenáři mluvit (italská, americká, francouzská…). Navíc je americká verze útočnější a oproti italské, která snad mohla být diskutabilní, ale byla alespoň vysvětlitelná prudkým citovým zaujetím, je její útočnost hůře akceptovatelná.

Překladatelé zřejmě k italské verzi příliš nepřihlíželi, což je škoda, neboť by jim to pomohlo vyvarovat se zbytečných nepřesností.

V českém překladu je potěšitelně jen poměrně málo překlepů (Marconcelli / Maroncelli, v českém vydání s. 18, „negramotně nepsaná brožura“ – místo „napsaná“, s. 24), objevuje se ale nekonzistentní přechylování ženských příjmení (Fallaci, Amanpour, Casati proti Browningové a Rodhamové).

Italský text je vzhledem k tomu, že je adresován příteli De Bortolimu, psán ve 2. osobě singuláru. Angličtina tento rozdíl stírá, v češtině ale autorka De Bortolimu vyká. Naopak Alimu Bhuttovi, kterému Fallaciová samozřejmě vykala, v češtině vesele tyká, a jindy oslovuje záhadnou entitu, které tvrdí: „Víte to, protože jsem to byla já, kdo vám telefonoval a žádal vás, abyste se ozvali ve svých novinách“ (s. 89, když už, tak: ozval).

V češtině mizí také příznaková velká písmena na začátku slov jako Dějiny, Pravda, Dobro či Zlo, které Fallaciová ráda používala.

V americkém vydání byly oproti italskému opraveny nejzjevnější chyby (výrok o tom, že je náboženství opiem lidstva, již nepronáší Lenin, ale Marx; rčení „oko za oko, zub za zub“ již nenacházíme jen v Koránu, ale i v Bibli a Tóře), bohužel překladatelé nemohli opravit vše a navíc se dopustili chyb vlastních. Vedeni špatnou autorčinou angličtinou si bohužel neohlídali význam některých slov a obrazných vyjádření.

„Eightieth, ninetieth, hundreth“ není osmnácté, devatenácté a sté patro (s. 44, 45, 80).

Věta „one of the innumerable ex-Prime Ministers“ je přeložena jako „jednoho z těch nekonečných předsedů vlád“, má být „nesčetných“ (s. 95), „a massive and engaging novel“ není rozsáhlý a poutavý román, Fallaciová na něm koneckonců teprve pracuje – je pro ni „náročný“, jak je v italském originále zcela zřejmé. Když autorka říká: „I conduct a very severe and intelectually rich life,“ nejde o život „velmi náročný a myšlenkově bohatý“, ale život „velmi přísný“ ve smyslu sebekázně. „Feminists of bad memories“ nejsou „feministky neblahé paměti“, ale feministky „se špatnou pamětí“ (s. 79).

Občas mezi třemi jazyky dochází k zvláštním změnám. Italské „Quanto a quelli che si sono buttati sulle due Torri e sul Pentagono, li trovo particolarmente odiosi“ (zvláště nenávidím ty, kteří se vrhli na dvě Věže a Pentagon) se mění na anglické „But particularly unworthy of respect, of pity, I judge those who performed their death in New York and in Washington and in Pentagon (ze souvislosti, řeč je o kamikadze: zvlášť nehodné úcty, soucitu soudím ty, kteří svou smrt zinscenovali v útocích na New York, Washington a Pentagon), z čehož se v češtině stalo „Ale kdo si zvlášť nezaslouží úctu nebo soucit, jsou podle mě ti, kteří zemřeli při veřejném představení v New Yorku, Washingtonu a v Pensylvánii“ (s. 47).

Italské „Sere fa vidi quelli di Nairobi, luogo di cui non si parla mai“ (hovoří se o muslimech: před pár dny večer jsem viděla ty z Nairobi, z místa, o němž se nikdy nemluví) se v angličtině objevuje coby „Last night I saw those of Nairobi, a place about which we never talk“ (včera večer jsem viděla ty z Nairobi, z místa, o kterém nikdy nemluvíme), a v češtině nalezneme „Včera večer jsem viděla ty z Nairobi, místa, o kterém sotva kdy slyšíme“ (s. 26).

Do očí bije termín „kavalír“, který překladatelé volí pro nikterak významný titul Cavaliere, který slouží jako přezdívka pro Silvia Berlusconiho (s. 23, 112), a poněkud překvapivá je charakteristika ráje Koránu jako pornografického (s. 47), tato charakteristika se totiž v textu Fallaciové neobjevuje.

Jak již bylo naznačeno, americká verze je v některých svých závěrech neomalenější než verze italská. Zatímco původně Fallaciová upozorňovala „syny Alláha“ na to, že se jisté věci nedělají, v češtině už čteme, že by měli pochopit, že „se něco takového nesmí dít“. Obsáhlý a vulgární výlev proti Evropské unii (str. 123–125) v italštině není, stejně jako kritika Ameriky na straně 102. V italštině oproti tomu nacházíme kritiku oportunistů a mafie.

Když esej vyšel v Americe, prodalo se ho kolem 40 000 výtisků. To je překvapivě málo, vzhledem k tomu, jaký rozruch knihu provázel. Když však vezmeme v potaz podivuhodnou angličtinu, která může být až nesrozumitelná, nutnost obeznámenosti s osobním a pracovním životem Fallaciové, ne vždy objasněné narážky na italskou politiku, nacházíme přijatelné vysvětlení.

Po přečtení verze české se zdá, že knihu doprovodí zdvořilý nezájem i zde.

Navzdory k tomu, že jde o první autorčino dílo dostupné v češtině, knihu neprovází žádný text, který by ji čtenářům přiblížil. Překladatelé bohužel nedoplnili ani informace, které Fallaciová zamlčela. Český čtenář se tak musí dohadovat, o jakém dokumentu se mluví na s. 75 (Beneath the Veil Sairy Shahové), kdo je neomalený separatista v zelené košili (Umberto Bossi) či komu je určena tiráda na s. 108–110 (Jane Fondové).

Výsledná podoba knihy je tedy poněkud nešťastná a jen těžko může být v diskusích pro nespolehlivý překlad využita, byť by měla sloužit jen jako odstrašující případ netolerance a nabádání k nesnášenlivosti. Koneckonců relevantnějším zdrojem informací by v tomto případě byla až následující kniha trilogie – Síla rozumu.

Na okraj
O knize u nás referoval už 23. 10. 2006 Karel Hvížďala, 
po vydání českého překladu se k publikaci vrátil v pořadu Knižní svět (25. 9. 2011).