Počátkem nového roku byly po několika letech zakončeny dvě rozsáhlé komiksové série, které významným způsobem formovaly podobu anglosaského komiksu v devadesátých letech; směrem ke čtení pro odrostlejší a přemýšlivější. Nakladatelství BB/art dokončilo jednak Sandmana (ten v originále vycházel v letech 1989–1996) a záhy také sérii Preacher (1995–2000). Pozoruhodné je, že klíčovými autory obou děl byli tvůrci nikoli z dominantních Spojených států, ale z Britských ostrovů: Angličan Neil Gaiman v případě Sandmana a Severoirčan Garth Ennis v případě Preachera.

Ennis (nar. 1970) se i díky Preacherovi (český překlad Kazatel je na obálce uváděn jen malým písmem) stal ve světě komiksu hvězdou, jejíž kultovní statut měl podobný charakter, jakého o něco dříve dosáhl ve světě filmu Quentin Tarantino. K němu bývá Ennis přirovnáván a je zjevné, že jím byl i ovlivněn. Především v onom postmoderním podvracení populárního mainstreamu: zatímco Tarantino povýšil na umění pokleslý žánr akční gangsterky, Ennis vychází z klišé superhrdinského komiksu, která ovšem používá spíše jako lákadlo pro ty (americké) čtenáře, které by příběh obyčejných dobrodruhů nudil. Projevuje se to ve všech jeho hlavních sériích: Ennisovi hrdinové na počátku sice získají jakousi superschopnost, postupem času ji však využívají čím dál méně, ba mizivě. Vtip spočívá v tom, že sledujeme lidi s běžnými popkulturními zálibami, které dlouze probírají po barech; a na závěr se dostanou do nějaké krvavé bitky.

V sérii Preacher se nadpřirozené prvky vyskytují podstatně více než v Hitmanovi či Punisherovi, přesto je však Ennis nejsilnější tam, kde se soustředí na zločiny a úchylnosti, které páchají zdánlivě normální lidé někde doma za zavřenými dveřmi. Ústřední příběh, který je nyní k dispozici kompletní v devíti zhruba dvěstěstránkových svazcích, začal tím, že mladého kazatele Jeseho Custera posedla neznámá entita božského původu. Custer díky ní získá schopnost vnutit jiným svou vůli, které však nevyužívá nijak zvlášť často. Nebe, odkud ona entita zvaná Genesis, kříženec anděla a démonky, unikla, zareaguje vysláním neprůstřelného Svatého zabijáka, který by měl Custera zlikvidovat. Zároveň se na Zem vydává i sám Bůh, který tak opouští svou roli hybatele lidských skutků. Custer se jej snaží vypátrat, k čemuž má dva ne zcela ujasněné důvody: za prvé by rád věděl, co se mu to dostalo do hlavy a zda se toho může (a chce) zbavit, za druhé má na Boha vztek, že se vyvlékl ze svých povinností a že se obecně k lidem chová dost nehezky. Těžko říci, zda a do jaké hloubky měl Ennis základní syžet rozmyšlený již od prvních dílů – závěrečné sešity 59–66 shrnuté do aktuálně česky vydaného souboru Alamo však potvrzují, že jeho silnější stránkou jsou epizodní příběhy a postavy.

Preacher není komiksový román: limit díla je určen jeho seriálovostí. Ennis sice důmyslně proplétá jednotlivé epizody a hrdiny a pozornému čtenáři nabízí mnoho více či méně nápadných odkazů na starší události a postavy, ústřední zápletka se však od prvního dílu v podstatě neposune a charakter titulního hrdiny také neprojde žádným vývojem. Je to sympaťák a hezoun až běda, k ženám chápavý, sexuálně výkonný a slibující dobrodružný zábavný život, k mužům férový, k nepřátelům nekompromisní, přičemž ještě dokáže rozeznat opravdového zloducha a svedeného naivku. Umí se skvěle rvát, dobře střílet a k tomu občas může použít svůj Hlas a protivníky zcela pacifikovat. Inu, superhrdina, idol dospívajících kluků, který navíc není tak staromódně pohádkový jako Superman.

Cestu mu naštěstí zpestřuje plejáda bizarních postav. Jeho dívka April je z nich asi tou nejkonvenčnější, přesto to záviděníhodně dobře umí se střelnými zbraněmi. Mnohem barvitější je upír Cassidy: irský floutek, který nestárne, každé zranění regeneruje, místo vysávání panen si raději dá krvavý biftek a po večerech nezřízeně nasává nebo fetuje. Ennis jej od pátého svazku zkoumá mimořádně zevrubně a čtenář je až do konce celého příběhu na pochybách, zda je Cassidy podrazák a mizera, či zda jej má chápat jako nešťastnou bytost, která si neví rady se svou nesmrtelností. Krom toho, že vnáší prvek nejistoty do vztahu mezi Custerem a April, navíc Cassidy oživuje děj vynalézavými vulgaritami, veselým cynismem a vůbec zlehčováním onoho pateticky velkolepého poslání, které si Jesse Custer vytkl.

Brzy (v českém vydání od třetího sešitu) hrdinům navíc zkříží cestu mocná sekta Grál, v níž Ennis dávno před Danem Brownem literárně zpracovává hypotézu o udržování Ježíšovy pokrevní linie. Jen to opět dělá se svým nemilosrdným sarksamem: z údajných Ježíšových potomků, kteří se po dohledem Grálu páří jen mezi sebou, zůstala ubohá animální stvoření, která proroka nikterak nepřipomínají. Spolu s Grálem se pak na scénu dostává postava hlavního padoucha Starra – a podobně jako v případě Cassidyho, i ke Starrovi musí čtenář nutně začít pociťovat sympatie. Jakkoliv je to prospěchářský intrikán a chladný vrah, jeho popudlivá misogynní povaha je zdrojem mnoha neodolatelných vtipů. Ennis jej zároveň škodolibě vystavuje několikerému tělesnému poškození: od počátku mu chybí jedno oko, postupně přijde ještě o ucho, na plešaté hlavě mu Custter udělá dlouhou jizvu, takže pak vypadá jako špička penisu (což je Starrovi patřičně často připomínáno), kanibalové mu sežerou nohu a nakonec mu fena rotvajlera ukousne penis, což Starr komentuje nezapomenutelnou hláškou: „Mám ptáka v hubě tý děvky. A není to tak dobré, jak to zní.“

Na pikantní hlášky a fyzicky i psychicky vadné postavy je Ennis mistr. Další výraznou figurou je Prdelman, mladík, který si z fanouškovského poblouznění Kurtem Cobainem chtěl vzít život, jenže si hlavu prostřelil tak šikovně, že přežil, jen s obličejem připomínajícím lidské pozadí. A světe div se, Ennis nás ve vedlejším ději provede jeho strmou kariérou v hudebním šoubyznysu (dojde i na nápodoby Prdelmanovy nezdařené sebevraždy jeho fanoušky), který přitom náležitě zkarikuje. A dále: manipulativní stoletá babizna vládnoucí dvěma smrtelně nebezpečným buranům, dvousetkilový papež Grálu, špičkový agent FBI, který se doma oddává masochistickému homosexuálnímu sexu, puberťáci, kteří si lížou krev a chtěli by být upíry, a do toho zjevující se duch Johna Waynea. Vše kresleno střídmou realistickou linkou Steva Dillona, místy zvláštně statickou, což vyniká v momentech, kdy jsou početným nebožákům ustřelovány různé části těla a oni mají na tvářích dětsky udivené výrazy.

V detailech, v epizodách a ve vedlejších linkách je série Preacher mimořádné, mnohovrstevné dílo plné originálních fantaskních nápadů – když tedy podlehneme představě světa ovládaného zvráceným sexem a přeplněného sadisty, vrahouny, devianty a jinými pokřivenými existencemi. Jako celek v závěru selhává podobně, jako selhávají mnohé televizní seriály, které jejich producenti natáhli až za únosnou míru. Závěrečný sešit Alamo předvídatelně zakončuje všechny rozehrané linky. Jednoho až překvapí, jak jednoznačné happyendy Ennis většině svých postav připravil poté, co s jinými dávno předtím zatočil s obdivuhodně vynalézavou krutostí. Alamo je díl řídký, bez jiskry a bez nápadu. Sérii uzavírá uspokojivě, ale to je v podstatě vše. Kdo chce Ennise a Dillona ve vrcholné formě, měl by se vrátit někam k sešitu Válka na slunci.