Knížka jedenatřiceti povídek režiséra a bouřliváka Jana Němce s názvem Nepodávej ruku číšníkovi je velmi čtivá, příjemně sexistická, prodchnutá sarkasmem i nemalou dávkou sebeironie. Dle autorových slov jde o historky, které psal v letech 1970 až 1990, přičemž některé z nich vyšly začátkem 90. let v časopisu Reflex. Umělcovy vzpomínky z dob nástupu České nové vlny, návštěvy filmového festivalu v Cannes v roce 1968, kde společně s Formanem a Menzlem soutěžili se svými snímky, následného sovětského okupačního vpádu do Československa či vyhnání do emigrace a protloukání se zase od píky nejdříve v Německu a Británii a nakonec v Americe nesou jednoznačnou pečeť režisérovy letory. Jsou plné vtipu, provokatérství, sebevědomí, fantazie, svobodomyslnosti, inteligence a přímosti. Té nejvíce. Autor si nebere servítky, pojmenovává společenské jevy i povahy svých lásek, činy kamarádů i nepřátel jako uhrančivý hospodský vypravěč, jenž se ani po hodinách neoposlouchá. Zcela určitě to souvisí s všeobecným kulturním i společenským povědomím, které na čtenáře klade. Jan Němec se coby filmový režisér pohybuje celý život ve velmi atraktivním prostředí, navíc patří mezi nepatrnou hrstku tvůrců, kteří jednak neohnuli páteř před totalitním režimem, jednak nikdy nezakrněli v plytkém filmovém řemesle a jejich autorský rukopis zůstává v každém opusu mimořádný a inspirativní. A stejně tak provokativní.

I na Němcových povídkách je filmový talent tvůrce dobře znát. Jak uvádí do situace, jak s ní pracuje, jak pointuje, jak vytváří atmosféru, konfrontaci – před čtenářem se ihned odvíjí obraz se zaostřením kamery na detail, s dějovými prostřihy, gradací. Na rozdíl od filmového fanouška však čtenář zůstává neochuzen o myšlenky pod čarou a ironizující komentáře zásadních dějinných událostí i osobních mikropříběhů, v nichž navíc defilují osobnosti známé z veřejného i uměleckého života. U literárního vypravěče Jana Němce není nouze hlavně o pikantnosti a silný erotický náboj – v různých životních etapách měl po boku charismatické, krásné a po všech stránkách výjimečné ženy, mezi něž patřila i jeho první manželka, filmařka, spisovatelka a výtvarnice Ester Krumbachová či druhá manželka, zpěvačka Marta Kubišová. A třebaže některé povídkové postavy pojmenovává jen křestními jmény, kulturně vzdělaný čtenář ihned pozná, o kom se píše. Indicie totiž podává Němec více než jasné. Nakolik ctí skutečnost, není zas až tak důležité. Působivé fabulace si povídkový žánr uzavřený na malé ploše doslova žádá, a pokud čtenář kroutí nad některými událostmi z Němcova života nevěřícně hlavou, alespoň jej autor nutí k zamyšlení, ne-li rovnou k úsměvu na tváři. Třeba při jeho pokaženém dostaveníčku se zpěvačkou Martou, kdy se coby zhrzený Romeo ohlašoval střílením z pistole Sturm Ruger 22 z chodníku ulice přímo do okna její ložnice, a to v období komunistického temna, kdy použití ilegální zbraně na veřejnosti znamenalo takřka sebevraždu. Nebo když na filmovém festivalu v Cannes, který byl tehdy v osmašedesátém předčasně ukončen kvůli bouřlivým protestům Pařížského máje a poté i generální stávce, ukradli společně s Milošem Formanem z hlavní kolonády ze stožáru československou vlajku, vyvěsili ji z okna hotelu a na jejich příliš hlučný nacionalismus si vzápětí stěžoval host z apartmá pod nimi, jímž nebyl nikdo jiný než Orson Welles.

Vedle úsměvných až groteskních historek, navíc téměř vždy se značným sexuálním nábojem, píše Němec i o dobrovolných odchodech ze života svých kamarádů, traumatickém pobytu v blázinci, policejních agentech, bídných a hubených letech v Americe, kdy marně hledal důstojnou práci. Nicméně i o těchto vážných věcech hovoří s nadhledem, poutavou hovorovou řečí a s prométheovským vzdorem vůči osudu. Atmosféra policejního špiclování, tuposti armádních hovad, všech bezpáteřních přitakávačů ze šoubyznysu, v němž se Němec díky své profesi pohyboval a který i v dnešních časech nabízí stále tytéž „hrdiny“, i zlatého filmového telete amerických pastvin, které bučí, že úspěch je nade vše nehledě na to, jakými prostředky jej docílíte, je v Němcových čtivých bohémských eskapádách zcela autentická, a čtenáři se tak na malé ploše dostává výstižný obraz jarmarečního blbství v lidech, ať už žili či žijí v české domovině nebo v Texasu.

Právě tato tragikomická nota je největší devizou útlé Němcovy knížky, stejně jako autorovo pod čarou každé z jedenatřiceti povídek ukryté životní krédo, a sice, že svoboda je nadevše, ale sama bez inteligence a svědomí z žádného člověka nic dobrého nevykřeše.